České bajky

I

Těžko to nesly žáby, za obydlí že jim vykázáno jest bahno a kaluž, any ryby v čistém potoce a řece se prohánějí; odváží-li se některá z nich do řeky, větší ryby bez trestu prý ji pojídají.

Při zpomínce na tuto křivdu jedna po druhé dala se do smutného kvákání.

Slyše to starý žabák, pravil: „Hloupé žáby, kuňkáte-li jedna po druhé, a to na různých místech, kdo si toho všimne a co to vydá? Nic, pranic! Rozkřičíme-li se všecky společně a najednou, svět se o nás a naší křivdě doví; ryby našeho křiku a velikého počtu se uleknou a pro strach z nás z řeky nám ustoupí.“

Žáby souhlasily; druhý den při západu slunce, kde která žába byla na blízku, všecky u řeky se slezly a rozkvákaly a rozkřehotaly se tak, až jejich křikem daleký kraj se rozléhal.

Ryby žabího kvákání nic nedbaly a s místa svého v řece se nehnuly.

Ale kachny v blízkém dvorci doslechly vřeskotu žab, vyřítily se ze svého chlívku a všecku tu žabí havěd požraly.

* * *

Pouhým planým křikem nic nepořídíš, ba často sám sobě uškodíš.

II

Žáby nemohouce pouhým planým křikem svým ryby z čisté řeky vypuditi, konečně oddaly se svému osudu a spokojily se svým bahnem a kalužinou.

Ale byli mezi nimi mnozí nespokojenci, zvláště mladší žabáci, kteří čisté vody rybám závidějíce a reptajíce na domnělou svou křivdu, vybízeli celé žabí pokolení do boje s rybami.

„Dobrovolně nikdo,“ kvákali, „se nevzdá nabytého svého prospěchu, a také ryby na pouhý náš křik z čisté řeky nám neustoupí. Boj zde rozhodne. Je-li trocha odvahy a srdnatosti v nás, zvítězíme při svém tak velikém množství, jistě zvítězíme; tedy do boje.“

Žáby této rady uposlechly a na dané znamení hup! všecky v řeku, a boj s rybami započal.

V řece byly štiky; ty vyřítivše se na žáby, v krátké době všecky je požraly — a bylo po boji.

* * *

Se zlým se potáže, pustí-li se slabší bez náležitého rozvážení se silnějším v nerovný zápas.