ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na pokraji lesa dub se rozkládal nade všecky stromy do výšky a šíře; zdál se býti králem celého lesa.

Opodál dubu lípa vyrostla, rovnajíc se jemu vysokým svým pněm a rozložitou korunou.

Dub jsa vědom své síly, nerad měl v sousedství lípu, v níž, ač sobě nerovného, přece soka viděl. Jedenkráte pravil lípě: „Ty, lípo, ač jsi také mohutný strom, potřebou a užitkem svým jsi daleko, daleko pode mnou. Z mého dřeva obkládají se boky ohromných korábů, aby odolaly nárazu nejprudších vln. Na mých kládách postavených před pilíři mostními nejtvrdší ledové kry tříští se na padrť, a na mých trámích nejtěžší zvony se houpají na věžích kostelních. A ty, lípo, dáváš své dřevo — žáčkům na kreslicí desky.“

Lípa odpověděla: „Mé dřevo ovšem nemůže se tobě rovnati silou a vzdorem; jest měkké a poddajné, a právě proto nejen žáčkové mají z něho kreslicí desky, nýbrž i řezbář umělec tvoří z mého pně posvátné sochy světcův a světic, jež, jsouce ozdobou chrámův, unášejí k modlitbě zbožný lid. Květ můj skytá pilné včelce sladkovonný med a chorému člověku uzdravující lék. Tvé plody, královský dubu, totiž žaludy, házejí se za pokrm — špinavým vepřům.“