ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Kovali koně nedaleko kalužiny, při níž se vyhřívalo plno žab. Když kovář vytáhl z výhně do žluta rozpálenou podkovu a vložil koni na kopyto, žáby se ulekly a žbluňk! do vody.

Jedna mladá žabka — všetečka — ostala na břehu pozorujíc, co se dále stane. Když viděla, že kůň nemálo se pyšní podkovami cinkaje, pomyslila si: „Tak malé podkůvky, to by bylo něco na mé nožky! jak by mně této ozdoby moje družky záviděly!“ a hup! na kovadlinu a nastaví kováři obě přední nožky, aby je okoval.

I zasmál se kovář a pometlem shodil žábu do kaluže řka: „Pošetilá žábo! co sluší ušlechtilému koni, sprosté žábě nesluší.“

* * *

Nechtěj míti, co mají vznešení páni, a spokoj se tím, co vidíš u sobě rovných.

II

Žába chtějíc vší mocí míti podkůvky, jaké mívá ušlechtilý kůň, pravila sama k sobě: „Mistr kovář nemůže se s tak nepatrným tvorem, jako jsem já žába, obírati a mě okovati; zkusím to tedy u jeho učeníka; ten za dobré slovo spíše mému dávnému přání vyhoví.“

A tak, když jednou učeník sám byl v kovárně, žába vyskočila na kovadlinu a prosebně nastavila jednu z předních nožek, aby ji okoval.

Učeník se usmál, plíšek do žluta rozpálil a na nožku ho žábě vraziv, hodnou chvíli přidržel. Upálil se žábě kus nožky a mrzáček s velikou bolestí doplazil se kaluže. Při tom jejím neštěstí ostatní žáby se jí vysmály a jedna pravila:

„Kdo se vynáší nad svůj stav, vlastní hanbou a škodou toho odpyká.“