ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Je-li pravda,“ otázala se mladá vlaštovka své starší družky, „že se na podzim stěhujeme přes vysoké hory a hluboká moře do dalekých neznámých zemí?“ „Pravda,“ přisvědčila otázaná. „A že nás vlaštovek,“ dále vyzvídala, „při tom stěhování mnoho a mnoho zahyne?“

„Ba zahyne,“ smutně doložila družka. „Zlý člověk v Itálii nás poutí zemdlelé svou sítí přepadá a celé vozy pobitých vlaštovek do trhu na prodej vozí.“

„Toť ukrutné,“ zhrozila se nezkušená tazatelka; „já zůstanu přes zimu v Čechách u svého dobrého hospodáře, ten mne hladem zahynouti nedá.“

Bylo to v září na svátek Jména Panny Marie v den, kdy vlaštovky od nás počínají se stěhovati. Z veškerého okolí sletovaly se nastávající poutnice a pokryly celou kostelní střechu a blízké lípy, a štěbot a křik jejich rozléhal se široko daleko. Tu mladá vlaštovka ucítila ve svém nitru zvláštní nepokoj: táhlo ji něco v dav svých družek, a rodné její hnízdečko volalo ji zpět k sobě. Poletovala sem tam, nemohouc se rozhodnouti.

Z černého mračna odletujících vlaštovek ozval se silný křik — poslední výzev na prodlévající. Tu nemohla se naše vlaštovička zdržeti; třikráte obletla dům svého dobrého hostitele smutně naříkajíc, jako by se loučila, a pak vzletnuvši za hlasem svých družek, zmizela v černém davě ostatních.

* * *

Pud přírody jest mocnější nežli naše vůle.