ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Špiclové si jednou naříkali, že nejsou u lidí v takové vážnosti jako na př. pudlíci. I pravil nejstarší z nich: „Pudlíci se něčemu naučili a baví lidi v cirku veřejně svým uměním. Nic platno, musíme s duchem času pokračovati a něčemu se učiti. Ba troufá-li si nyní hloupý vepřík na jeviště se svým uměním, což teprve my, učeliví psi, dokážeme, jestliže pilně a vytrvale se dáme do učení.“

Všickni souhlasili, a nejčipernější špiclík z nich šel k pudlovi do učení, který mu všecky své umělecké kousky ochotně ukázal. Špiclík když se domníval, že v umění svého vzoru dostihl, svolal všecky své přátele a známé a představil se jim jako hotový umělec. Pánkoval, ukláněl se, chodil po zadních nohou, skákal přes obruč atd., jak to vše od pudlíka odviděl. „Sláva, výborně!“ volali shromáždění špiclové. „Jen s tebou na jeviště! Sláva pudlíků hasne, vychází špiclův!“

Špiclík sebevědomě přisvědčoval a radostí zářil. Při první příležitosti nepozorovaně mezi ostatní psy umělce v cirku na jeviště skočil, a nejsa nikým vybídnut, co uměl, představovati se jal.

Rozumní diváci rozhořčení byli nad smělostí špiclovou, že s tak nemotorným uměním veřejně si troufá vystoupiti, za to kluci a nevzdělaní diváci na posledním místě se smáli, tleskali, křičeli, a špiclík, aby se jim zavděčil, tím ochotněji své nemotornosti neustále opakoval.

* * *

Výkřiky a tleskot sprostých lidí bývá hlupákovi i odměnou i — zásluhou.