ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vrátivši se vlaštovka na jaře opět do svého rodiště spatřila ve svém bývalém hnízdě uvelebenou vrabčí rodinu. Smutně poletovala sem tam kolem svého hnízda, křičela na vrabce, že neprávem se vetřeli v její majetek, že hnízdo je její — vše marně. Vrabci znajíce svou přesilu ani sebou z hnízda nehnuli, ba jako na posměch hlavu z vlaštovčího hnízda vystrkovali a vyzývavě křičeli.

Tu povolala vlaštovka své příbuzné a přátely na pomoc; každá z nich vzala do spárečku kus bláta a bác! jím na otvor vlaštovčího hnízda; za krátkou dobu byla v něm všecka vrabčí rodina zazděna. Pak teprve vlaštovka se dala do stavění nového hnízda na jiném místě.

Vidouc to jiná vlaštovka pravila: „Na vrabcích, družko, jsi se pomstila, a snad i právem; vrabčí rodinu jsi zhubila, avšak ulehčilas-li sobě takto svou práci? V mé hnízdo před rokem také se uvázal zlý vrabec; já znajíc svou slabost dobrovolně a bez boje dala jsem se do stavby nového hnízda a měla jsem při této namáhavé práci to vědomí, že jsem nikomu neublížila.

* * *

Šlechetný člověk raději ustoupí, než by nepřítele svého zhubil, zvláště nekyne-li mu z jeho zhouby žádný prospěch.