Staročeské umění kuchařské

Žákovské (studentské) koledy, vánoční a martinské, žalují, bědují, jak bývalo zle studentům a jak jejich stálým hostem nevítaným byl hlad, jehož nenasytily vyžebraná, vykoledovaná strava a hubené dávky ve výroční dni. Potvrzuje to známé skládání, kde se hádá neomalený podkoní z dvorské služby s jízlivým žákem, vzájemně si vyčítajíce bídu a nedostatek jídla, s kousavým vtipem.

Vedle nádherných krmiček, na nichž si pochutnávali vrstevníci šťastnější, dlužno poznati také žákovskou (studentskou) kuchyni „pánů z Hladomře“, jak se žákům posmívali.

S nuceným, trpkým humorem si pochvalují, co všechno mají na stole, připraveném k hodokvasu. Názvy jsou srozumitelné. Jmenují jídla domácí prostého lidu, žertem se dotýkajíce jídel panských. Dále naříkají žáci: „Ti kuchaři naši vaří nám z mlhy kaši“. Není to vtip nahodilý, jak by se zdálo. Nalezneme v kuchařských knihách věku 16. opravdu návody, jak dělati kaši z mlhy, t. j. takým způsobem, jak dnes kuchaři strojí „sníh“ z vajec, kteréž slovo jest utvořeno z německého technického názvu kuchařského (Schnee).

Studentská písnička ze století 15. o hubené stravě byla vydána několikráte.

Správně podle nejlepšího rukopisu vydal ji Ad. Patera, Píseň veselé chudiny, Čas, Č. Mus, 1904, str. 387: „… V pátek naše hody, úkrop z studené vody, kyselice s sčávú (šťávou), zavrhše vši špatnú ztravu, budú ryby?, nelze, chyby, v Dunaji a v moři, dražší než úhoři, delší než piškoři (piskor). Když bude v sobotu, budem mieti psotu a v neděli ráno v žaludku prostrano. Sedem k stolu chudí spolu, kážem sobě dáti větru posniedati a nic obědvati. A kuchařie naši vařie nám ze mhly kaši, ze tmy zvěřinu, ve snách jeleninu, naton (špalek, pařez, na němž sekali dříví a maso) paří, trdlo (palici na tlučení jídla v kuchyni) vařie, chtiece hosti ctíti, krmičku učiniti, nechajžť jsú s ní zbiti. Nechajíc hrubých krmí, milujme zelé, jelito s krúpami (jiný rukopis: tvaroh, krúpy, jelito), mléko kyselé a zaspici (proso), kapalici, s mákem valdyně, uzené dýně, hrách na okříně“ (misce dřevěné).

Co značí „valdyně“, není posavad rozhodnuto (viz v 16. století stať o kronikáři V. Hájkovi z Libočan).