ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

a žertovné jeho povýšení na pána nad hrnčíři 1290

Není všecko pravda, čeho se dočteme ve sbírkách královských písařů. Žertovali a pro zábavu jako by se cvičili ve slohu, udělovali výsady, práva, hodnosti, o kterých nikde jinde potom není psáno. Zdá se mi, že tohoto druhu jsou další listiny, jež v poznámce otiskuji věrně latinsky.

Byla by to skvělá odměna písaře kuchyně královské, Němce Jana Vestfala, kdyby měl právo, podle listiny pravé vybírati a snad vydírati od každého, kdo prodával do kuchyně krále Václava potraviny, z každé vyplacené hřivny čtyři peníze.

Rozpustilý sloh listiny druhé, která povyšuje téhož písaře královské kuchyně, prozrazuje již předem, že tu nejde o vážné vyznamenání, nýbrž o nevinný žert, který si tropí písař královské kanceláře z písaře královské kuchyně, nezapomínaje uvésti i reka hrdinného, jehož činnost staří Čechové ve 13. století znali, Dětřicha Berúnského (z Verony), i laškovnou bytost z klassického bájesloví, potutelného Priapa.

Král Václav II. r. 1290 (?) Janu Vestfalovi, písaři královské kuchyně: Uděluje mu chválu, uznávaje sám i podle svědectví mnohých jeho výborné služby pro kuchyni královskou. Aby se mu odměnil, zajišťuje mu doživotně, aby při koupí masa, vína, chleba a jiných potřeb životních dostával z každé hřivny čtyři denáry (peníze) od prodavačů vedle všech ostatních výhod a práv jeho úřadu. Což přikazuje král úředníkům, jídlonoši, maršálkovi, kuchmistrovi a číšníkovi. Notář pak za to má konati povinnosti svého úřadu obezřele, pečlivě a dbáti šetrnosti a za to se mu dostane pak další odměny.^[1]

Král Václav uděluje roku… žertovnou výsadu témuž písaři kuchyně královské: Ježto nás i naše rady a pány mistr Jan, kdysi Sas, nyní za změněných okolností Vestfal, každodenně soužil hučením pro třicet hřiven stříbra, které na nás vymámil a na našich radách jako velice bdělý strážce cti, povolili jsme jemu, dokud bude živ, správu písařskou hrnců a koflíků dřevěných v naší kuchyni, v kterékoliv straně světa se octneme, s veškerým právem k těmto hrncům, jakmile však sníme a mimo to ještě za jeho práce budiž mu dán desátý hrnec a desátý koflík. K tomu všecky urážky, které proti nám nesmírným okrádáním v království našem spáchal, když se vracel pyšně s mnohou kořistí v kabátci (zde žertem: joppa kabátec a Joppa, Jafa město v Palestině), jako kdysi činíval Dětřich Berounský, tenkráte známý hrdina — tedy rozhodli jsme se, že všecko mu odpustíme. Ustanovíme ho napříště pánem nad hrnčíři a těmi, kteří robí číše ze dřeva, aby ho věčně ctili a velebili v Čechách, jako kdysi byl uctíván Priapus na ostrově Hellespontu a šťastná Vestfalie jásá, že zrodila takového člověka, který zasloužil býti bohem hrnčířů.^[2]

Na tuto listinu upozorňuje prof. J. Šusta (Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300 — 1308, II., v Praze, 1917, str. 114; 2. vydání, 1926, I. str. 118): „… Listina ta jest vůbec velmi cenným dokumentem k poznání duševního ovzduší okolí Václavova. Pochází ze sbírky Jindřicha, královského protonotáře, a jest to žertovný dekret, kterým Václav II. poškádlil svého komorního písaře, Jana Westfalského, jehož obratnost v přijímání drobných úplatků od rozličných dodavatelů již před tím zesměšňoval v jiném žertovném privilegiu. Král tu dává svému Němečkovi v náhradu za dlužný obnos, který Jan patrně trochu příliš horlivě na (královské) komoře vymáhal, desátek ze snědených mis a hrnců a nařizuje nadto, aby se mu v Čechách od hrnčířů a škopkařů dostávalo božské pocty, jaká prý se vzdávala v staré Helladě Priapovi nebo bohu hnoje, Sterceniovi, v starém Římě.“