ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

v kuchyni německé, počínajíc stoletím 13.

V kuchařských knihách německých bývají označena některá jídla „behaimisch“ (česká), doklad nesporný, že některá jídla česká nebo po česku připravená zdomácněla u sousedů Němců, že jim zachutnala. Ze všeobecného názvu obyčejně nemůžeme rozhodovati, která jídla to byla.

Za to několik německých jídel, i kdyby nebyl pří nich označen český původ, jíž názvy, třeba zkomolenými výslovností německou, napovídá, že si je i s názvy Němci vypůjčili z kuchyně české.

Prof. Dr. Arnošt Kraus v knize: Jan z Michalovic, v Praze, 1880, str. 73, upozorňuje na tento vliv kuchyně české hlavně mezi lidem německým.

Stricker, Der kündige Knecht (okolo r. 1240) líčí: Selka vyhnala časně sedláka do pole; pak se dá tajně do vaření a pečení:… K tomu si ihned upekla bochnici bílou jako sníh („dar zuo buoch si zehant ein bochniz wiz alsam der sue.“). Chytrý čeledín se vrátí s pole a vypravuje, že jednou hodil po vlkovi kamenem velkým jako ta bochnice („wan als diu bochenz diu dort stat“).

Místo bochenz čte přepracování této básně v témž rukopise na tomto druhém místě „der mosanze“.

O vlivu české kuchyně u Němců svědčí mimo tato dvě slova ještě od A. Krause uvedená: giselitze (kyselice) u Meiera Helmbrechta, která ještě v novějších knihách německých kuchařských je známá, jako geisslutz. Kyselíce jest jídlo selské, jak praví Helmbrecht k otci („und iz du giselitze, so wil ich ezzen ditze dar man daheizet huon versoten“).

Ein Buoch von guoter spise (Kniha kuchařská o dobrém jídle) ze 14. století (vyd. Pfeiffer) uvádí „behemmische erweiz“, na čemž není nic českého, přidává Kraus. Vysvětlení viz nahoře u popisu nejstarší knihy kuchařské německé.

Slovo „mazanec“ odvozuje Gebauer (Staročeský slovník II. 325) z přídavného jména: mazaný, pečivo. Uvádí doklady staročeské. Vniklo do staré němčiny: „bochenz“ (z českého: „bochnec“, A. Kraus překládá, „bochnice“), nebo „der mosanze“.

Na pečivo, podnes oblíbené u lidu německého (srv. Kraus, Jan z Michalovic), upozornil i na jiné německé doklady starší i novější, Petters r. 1864.^[3] Jako v českých hrách velikonočních pokřikovali herci žáci (studenti) o velikonočním pečivu, o mazancích, podobně v Chebu ve hrách velikonočních německých, doprošovali se žáci hodně zakrojených skyv od „mosanczen“. Petters nesouhlasí s pokusem odvozovati název českého pečiva mazaného (mazanec) z hebrejského názvu pečiva „maces“ (hebrejsky: mezch).

Otázku o původu slova mazanec (mosantzen) snaží se rozluštili také Lexer ve svém známém slovníku. Jeho zmínky o saské kněžně blíže si všímáme.

O původu slova mazanec píše v uvedené knize Kraus doslova: „Slovo Masanze vyskytá se vůbec v německé literatuře často, obyčejně jako mosanze, a žije v této formě v severních Čechách a v Litoměřicku; prostonárodní etymologie vykládá slovo jako moh-sanze, od máku, kterým je posypávají (Petters v programu litoměřického gymnasia r. 1864, kdež podány i jiné ještě doklady toho slova v literatuře německé); kdežto Lexer Mhd. Handwörterbuch I. 2056, odvozuje slovo od hebrejského macá, maces; tak i Birlinger se ptá (Zeitschrift f. Deutsche Philologie XX. 355): „ob Mosanczer deutsch? es gibt ein solches Wort für Judenmatzen“.

M. Lexer (jehož se Kraus dovolává) řeší otázku o slově mazanec takto doslova Mittelhochdeutsches Wörterbuch, I. Band, Leipzig, 1872, str. 2056: „masanze, umgesäuerter judenkuchen Cod. pal. 341, 361, mosanze Leseb. 1021, 30. Die baurn mit mosantzen… (viz další poznámku). Die mosanz, Schmeller, Bayer. Wörterbuch, 1869, II. 635. — mit matze aus hebr. mazzah, ungesäuertes brot, Weigand Deutsches Wörterbuch II. 119.

Stará vévodkyně saská jela do Prahy. Král Jiří Poděbradský postaral se, aby všude, kudy jela od Mostu, byla vítána nadšeně, uctivě od jásajícího lidu selského. Všude ve vesnicích sedláci jí běželi naproti, nosili jí do vozu mazance, sýry, vaječníky atd. Zajímavý tento doklad o mazancích v německém rouše uveřejnil Frant. Palacký.^[4]

Slovo „kašenat“ (na př. B. Steindl, Kochbuch, 1569, 1589), podává návod, jak strojiti rybu: „Visch im Kaschenat“. Chtěli někteří vykládati za slovanskou „kaši“, jiní vykládají název ten „durcheinander allerlei“ (všehochuť, směs). Z. Winter podává doklady (Kuchyně a stůl), jak chutnala Němcům „behaimisch“ „kašenat“ (kaše), jak v knize arciknížete rakouského Maxa Arnošta r. 1607 radí se kuchaři, aby upravil telecí hlavu po česku, „behaimisch“. V kuchařské knize německé r. 1712 zapsal spisovatel návod o dobrotě české omáčky na štiku (behaimisch). Šalvějová mlsná krmička, šalvějové koláče prozrazují svůj původ v německých kuchařských knihách názvem „Šalvějkuchen“.

V šlechtických knihách kuchařských (viz ve století 17.) často čteme návody, „jak se česká vodvářka strojiti má“, „česká“ vodvářka a v německých receptech z téže doby zapisuje paní Alžběta Ludmila z Lisova „behaimisch Wowarzko“, jinde „behaimisch Wowarsko“.

Z Čech a z Moravy (hlavně z Olomouce) vyváželi do zemí sousedních proslulé sýry české, syrečky, maldříky, homolky proslulé české, jež i selky uměly strojiti chutně se šalvějí, s balšámem, s muškátovým květem a kmínem a sušily je v klecích, posadách na hůře čili půdě. (Viz Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda, v Praze 1924, str. 131.)

České, moravské a slezské syrečky, hlavně ovčí a homolky byly dováženy do Němec do Saska a do Lužice. Žitavský archiv městský chová četné doklady, jak si tamější měšťané libovali a pochutnávali na českých sýrech (účty a záznamy o clech obchodních). Bývají to záznamy pravidelné, svědčíce, jaké oblibě se těšily sýry, vyrobené od českých hospodyněk. Podrobnosti podal jsem v obsahu lidovědných publikací saských a lužických v Českém Lidu. O slezských ovčích sýrech byly vydány zvláštní rozmarné básně: Tobias Scultetus, Parodia in caseos ovillos Silesiae, Olsnae, 1608, 4°, 4 l.; J. Sanftlebius, Caseus ovillus Silesiacus, Vratislaviae, 1642, 4°, 4 l.

Jak byly „Böhmische Talken“ oblíbeny u Němců, líčí Kudriaffská, Historische Küche, 1880, str. 311.

O oblibě českých koláčů u Němců, viz v úvodě, Kuchařské knihy německé, z nichž vedle bibliografického výčtu jsem z každé opsal, co mělo název „český“ (böhmisch). Dokladů těch tuto znova neuvádím.