ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Známý spisovatel Kroniky české, Václav Hájek z Libočan, v pohanské době, kdy měl líčiti obyčeje, pohřby, svatby, slavnosti pohanských Čechů atd. v dobách nejstarších, veden jsa správným dohadem, čerpal z kulturních přežitků, jak mezi prostým lidem jeho doby v lidovém podání se udržovaly. Do nejstarší doby tedy přesunul souvěké pohřební obyčeje lidové (srv. doklady: Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských, v Praze, 1895). Podobně pokusil se nahraditi vědomosti o staročeských jídlech výčtem lidových jídel souvěkých, ač-li si některých jmen, dnes nevysvětlitelných, nevymyslil. Buď jak buď, zasluhuje Hájkův seznam jídel staročeských pozornosti.

Hájek v Kronice české, vydané r. 1541, líčí Nezamyslovu svatbu r. 751: „Léta 751… dali jemu (Nezamyslovi) za manželku Hrůbu, dceru Krasoňovu, ze vsi Botovic (Butovice u Prahy), tu jest bylo velké hodování a veselé. Neb kníže Nezamysl rozkázal svým služebníkům, aby všem, na ty hody pozvaným, chleba pšeničného, ptákův, zvěřiny, ryb, bify, roubeniny, linčovky, truclů, valdyní a prskancuov dali do sytosti, keřštiny, laskomky, pecovky, i medoviny k pití, bez nedostatku.“

Dr. V. Flajšhans vydávaje znova Hájkovu Kroniku českou nákladem České Akademie (v Staročeské knihovně č. 2) roku 1918 objasňuje po úradě s prof. Drem Zubatým tyto názvy jídel: „Jídla zde jmenovaná některá jsou známa dosud, jiná kdysi bývala: valdyně, ovoce nějaké; keřština, mošt z keře, ne ze sudu; roubenina, polévka z krup; prskance, mořské rybičky; některá však jsou neznáma vůbec: bifa (hovězina?), laskomka (dobré pivo?), linčovka (čočka?), trucle (?), pecovka (?), snad utvořena Hájkem.“

Již překladatel Hájkovy Kroniky do němčiny J. Sandel (Norimberk 1697) nevěděl si rady s názvy těchto jídel a nepokusil se o výklad, uvedl prostě podle Hájka: (Jídlo) Biffa, raubenina, lincžowka, truczle, waldynie, Prskance. (Nápoj) Kerschtina, laskomka, peczowka, Medowina (Meeth).

O výklad slov pokusil se v kritické studii o Hájkově kronice (Venceslai Hájek a Libočan Annales Bohemorum, II., Pragae, 1763, strana 269 až 272) Gelasius Dobner. Podávám volný překlad Dobnerova pokusu o vysvětlení Hájkových názvů:

„Biffy.“ Zkušenější v jazyku českém, jichž jsem se ptal na výklad těchto jmen, domnívají se, že „byffy“ je druh ryb, které nazýváme nejnoky (Neunaugen, piskoře) od devíti skvrn podobných rybímu oku, jimiž jsou s obou stran znamenány. Ionstonus (Dobner míní tu knihu: Ioannis Ionstoni Historiae naturalis… libri X.) nazývá je lampetra fluviatilis a říká, že na podzim až do vánoc se chytají v Labi. Avšak Stránský a Balbín prozrazují pravé jméno domácí těchto okatých ryb (okatic) a říkají, že se jmenují tryfly, latinsky tryphlae, takže myslím, že se uvedení zmýlili podobou slova. Domnívám se tedy, že byffy jest domácí přídavné jméno, značící volské nebo volové, rozuměj, maso, dnes říkáme: hovězí. Neboť jest známo, že byw za starodávna znamenal vola a někdy také tura, bůvola a zubra, a dnes Dalmatinci buvola bivol nazývají. Řekl jsem však, volské (volové) maso, neboť také buvolové kdysi nebývali řídcí v našich lesích a jejich lovem bavila se mládež naše šlechtická. Spisovatelé také připomínají, že jejich maso bylo jemné a docela chutné. A již Julius Caesar takových buvolů a zubrů v Germanii vzpomíná a praví: „Tyto zabíjejí, chytivše je obratně v jamách“. A o Karlu Velikém letopisy metské připomínají, že jsa v Bavorsku, zavítal do sousedních českých lesů, aby lovil tyto buvoly, takto: „Císař však odebrav se do Bavorska, lovil buvoly a ostatní zvěř v lese hercynském“. A náš Marignola (letopis český ve 14. věku) mluvě o hojnosti zvěře v Čechách, těmito slovy popisuje buvola: „Je tam také zvíře, mající velikost vola, divoké a zuřivé, s velikými rohy, jimiž se však nebrání. Toto zvíře má pod bradou veliký míšek, ve kterém sbírá mnoho vody a běhaje zahřívá vodu podivuhodně v tom míšku, kterou potom chrlí na psy a lovce a čehožkoli by se dotekla, opaří a hrozně spálí.“ (Srv. Fontes rer. bohem. III. 1882, 523, Popis země české a jejích zvláštností). Jungmann ve Slovníku I. 122. vysvětluje: bifa (z angl. beef, hovězina).

Roubeniny. Že toto slovo není tak starobylé, dokazuje dvojhláska au, které tehdy ještě Slované a předkové naši neměli a přece i dnes je zastaralé. Možno přidati, co o tom slově mně napsal křižovník Rohn, zaměstnaný přípravami ku vydání svého slovníku (Jmenovatel), praví: „Roubeniny sotva jsou něco jiného, než štěpné ovoce (ovoce ze štěpu), což jest nejlepší druh, nejvýbornější ovoce, z kořene roub, což jest vštípeno neboli roubováno, německy „ein Pfrophreisslein“. Odtud roubeniny ovoce štěpované nebo roubované, německy „gepfrophstes Obst“. Není pochyby, že v dobách nejstarších ten druh ovoce byl znám. Již Horatius (Epod. II. 10) uvádí „štěpované hrušky“. Jungmann ve Slovníku III. 798 vysvětluje: roubenina, roubení, Grütze, na př. ovesná (krupice), Habergrütze; polévka z krup, Schleimsuppe (Hájek).

Linčovky. Toto slovo je příliš záhadné a dosud nevyložené. Jedni pokládají za lína (rybu, tinca palustris), druzí za drozda, rybu mořskou (merula), podobnou línu. Jiní za nějaký druh ptáků, jiní vykládají za všechny druhy ptáků bahenních. Avšak nejvíce podobá se pravdě výklad těch, kteří tento název vykládají za jméno kolouchů jelenních nebo dančích; neboť jest známo, že se nazývala samice jelena u našich předků lín a dnes říkáme laň; odtud u Dalmatínců zůstalo podnes slovo jelin, znamená jelena. (?) Srv. Jungmann, Slovník II. 330: Linčovka, jisté jídlo starých Čechů; linčovka ryba mořská.

Trucle (truclů). Toto jest prastaré, slovanské, týkající se toliko slavností svatebních a znamenalo věnec, bílé pečivo, které družba dal upéci. Potom nevěstě nebo snoubencům oběma dával; nejspíše tímto druhem pečiva, protože je kulaté, okrouhlé, věčnost manželství naznačuje a přeje. Tohoto obřadu stopy i dnes ještě trvají na přemnohých místech u našeho lidu. Původ svůj má od starého slovanského slova „trug“ nebo „drug“, značícího družbu nebo průvodce snoubenců a dnes nazývá se ten družba, druh ženicha, jenž po boku ženicha jest, taktéž družba. Dalmatinci však nazývají „druug“ průvodčího nebo společníka až podnes. Srv. Jungmann, Slovník IV. 657: „jisté jídlo starých Čechů“; snad srv. německé Trusel (Drossel), turdus (drozd).

Valdyně (valdyní). Pokládá se za složené slovo „val, dyny“, znamená vodní dyni a obojí slovo samostatné ještě dnes mají Dalmatinci: vaal, voda, vlna a dyňa (dyně) a naši také díně říkají až po dnešní den. Srv. Jungmann, Slovník V. 14: Dobner myslí, že to jsou vodní dýně, Wassermelone, ex val, fluctus et dýně, ale zdá se býti jídlo z těsta váleného.

Prskanci. Že tímto jménem kdysi nazván byl druh ptáků, který dnes nazýváme česky právníky (brávník), německy Schnarrer, poučil mě pisatel Pražských českých novin, dobře znalý našeho jazyka; jakož i to, že temným slovem laskomky míní se pochoutky, lahůdky poslední při hodokvasu. Srv. Jungmann, Slovník III. 722: „prskanec, ryba mořská, která kapkou vody postříknouc hmyz i tří střevíců zvýší letící“, tím způsobem jej chytí, Spritzfisch, chaetodon rostratus. U Rohna (Slovník) slovou prskanci cucumeres marini, Sprützfischlein. Jungmann, Slovník II. 266, namítá proti výkladu slova laskomky, že to byl nápoj nějaký, nikoli jídlo!

Následují některá jména nápojů. První z nich jsou keřštiny (keřtina). To znamená mošt z révy; keř totiž kterékoli křoví a tak také révu znamená. Podržují tento význam i dnes ještě někteří vinaři, nazývajíce podnes mest (mošt) v lisu anebo ještě nevyčištěný ze slupek a jader keřštiny. Jungmann, Slovník II. 50: „mest, jak od kře jest, ne ze sudu“.

Zbývají ještě pecovky. Domníval jsem se bezpečně, že tímto slovem naznačuje se jakýkoliv druh pálenky, v kotli pálené. Neboť „pec“ v naší řeči pec znamená (pec fornacem significat). Ale potvrdil mi týž pisatel Pražských novin, že je mu dobře známo ze starších knih českých to slovo a že nic jiného neznamená, než hruškový mošt. Srv. Jungmann, Slovník III. 54: „Nápoj z pecek ovocných; pecovky hrušky zelené“. Medoviny znamenají, jak známo nápoj z medu upravený, o kterémž nápoji nahoře jsme jednali.

Bude-li se to zdáti jiným příliš dlouhé a méně důležité, přece přátelům našeho starého jazyka, nebude to nemilé (omlouvá se Dobner).

Aug. Sedláček, Hrady III. 149 ve stati „Stolní řád Rožmberský a Švamberský“, snaží se objasniti Hájkovy názvy jídel staročeských: „Nosili jim masa rozličná, zvěřinu, bify (pečeni hovězí), prskance (kvíčaly), křepelky, a ptáky drobné, pak se dávala na konec roubenina (ovesná) aneb nějaká jiná kaše (proto pořekadlo: „Mne ke kaši voláte, snědouce napřed zvěřinu“). Na konec se dávaly perníky a podobné zákusky, konfekty, lektvaři, ovoce a j. Z velikých hubatek, konvic a džbánů nalévali keřštinu (mošt, jak ode kře jest, nikoliv ze sudu), laskomku (?), pecovku (mošt hruškový), medovinu (nápoj z medu a vody, též z vína a medu) víno, u bohatých i malvazí, romaní, vlaská vína, ryvolu a j.“

Přítel můj, výborný znalec života staročeského, prof. Jan Soukup, vysvětluje názvy Hájkovy a Sedláčkovy dohady k nim takto:

„Přijímám že „bifou“ jest rozuměti hovězí maso, upravené všelijak, zvláště v pečeni, dušený řízek „bifstek“ (beefsteak). Že by „prskance“ znamenaly kvíčaly, jak Sedláček uvádí, neslyšel jsem nikdy a nedovedu pochopiti. Chadt v „Dějinách lovu“ nepřipomíná u křepelky takového jména. Po mém úsudku nelze prskancem rozuměti nic jiného než nějakou placku, vdolek, jež byla upečena na prsku t. j. na peci, tedy zrovna tak jako „podplamenník, podplamenice“, placky z ječné mouky též chlebové, mají jméno odtud, že je dají hospodyně do rozpálené peci a pekou pod plamenem ještě než tam vsadí chléb. Možná, že na tyto placky prskance byly kladeny také nějaké sladkosti. Výklad tento zdá se mi nejpřirozenější.

„Roubenina“ nemůže znamenati nic jiného než ovesnou kaši. Říkali též „roubeni“ etc. „rúbenie“, jak čteme ve slovnících staročeských. Srv. nahoře ve stati o Klaretově Slovníku. Vyjímajíc Velešína, jest „rúbenie“ uvedeno mezi požívaninami a to tak, že v Bohemáři čteme: návara, rúbenie, škvařenina; v Prešpurském (Klaretovi): mazanci,… rúbenie, krupice, družbanec. Již toto umístění „rúbenie“ mezi pečivem a vařivem potvrzuje správnost hořejšího výkladu. Kottův Slovník III. 98 při slově roubení, roubenina, lámanina, krupice, die Grütze, poznamenává r. ovesní, pramen: Jád. Sal. (což v seznamu zkratků pramenů čtu Jádro knih lékařských. Patrně se dovolává Salicetiova lékařství). Winter: Kuchyně a stůl, str. 48, uvádí dole roubeninu.

Linčovky jsou mi odjinud neznámy. Nevím, není-li příliš odvážné, když bych původ tohoto jídla odvozoval z německého Linse čočka, čočovice!

Trucle a Drossel (turdus), drozd, drozn, jak Jungmann uvádí, jest tuším jen etymologie z jakés takés podoby zvukové. Známe však moravské deminutivum „trucilka“, jež Matzenauer (Cizí slova II. 353) pokládá jako trucle za přejaté z němec. Struzel, Strüzel. Pamatuji, že jsem slýchal v Praze: „Kup jen štricli“, t. j. jen šišku chlebovou, nikoli bochník.

Valdyně, jak svědčí doklad u Jungmanna, byly nepochybně velké buchty nadívané mákem. Vlastních poznámek nemám!

Keřština. Co uvádí Sedláček, jest z Jungmanna: mošt, jak ode kře jest, nikoli ze sudu. Zdá se mi však strojené a neodůvodněné. Mám za to, že keřština jest totéž, co kestrank, Kerstrank uváděný staročeskými slovníky. Neuvádím dokladů, poněvadž jsou shrnuty v Staročeském slovníku Gebauerově II. 35. Jest tedy slovo původu německého. V latině znělo crassa; byl tedy nápoj hustý. Jindy zní latině sapa. Komenského Janua linguarum, Praha 1667 str. 83 čís. 443: Destrutum (vinum) est sapa. Převařené víno jest žufeň. Sapa, trunk. Hanka, Boh. str. 46 v. 613.

Laskomka byla asi nějaká „destilovaná voda“ sladká, jakých naši předkové dovedli připravovati řadu pro pochoutku i k léčení. (Winter: Kuchyně, str. 62 — 63.) Byla nejspíše nakyslá.

Pecovka. S tím výkladem, jaký má Sedláček z Jungmanna, můžeme se spřáteliti, ač nebyla-li to dnešní slivovice!“