ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sbírka tato nechce podávati toliko myšlenky z národních pohádek a pověstí obrazností spisovatelek a spisovatelů nynějších rozmnožené a ozdobené, nebrž pouze obraznost národa samého, jak se ode dávna v pohádkách a pověstech jeví. Těch původních, nezměněných výtvorů ducha národního jest nám v celé rozsáhlosti a hlubokosti poznati třeba, abychom se přiučovali ryzému jazyku svému my, kteřížto jsme namnoze jazyky cizími se odnárodnili. A proto jsou slova a celé věty ryzostí a krásou mluvnickou vynikající a překvapující vyznačeny rozložitým písmem, aby neušly oku čtenářovu.^[1] Kterak a k čemu jich zužitkují spisovatelé naši, k tomu ovšem zřetele svého neobracujeme, ale přejeme, aby jich zužitkovali ve spisích svých ve prospěch národa.

Svrchovaný jest čas, aby se tyto utěšené voničky či kytečky po zahrádkách lidu našeho sbíraly a tiskem jistému zapomenutí vyrvaly, jelikož nastala rozhodná doba přerody a obnovy národu našemu, kdy tiskem a parou novější myšlenky do lidu našeho se hrnou a staré náhledy i se starou ryzou mluvou vytiskují. — „Co jest z toho, když národní pohádky a pověsti bez dějepisného základu v lidu našem pominou? Nebudeť škoda o tyto smyšlenky, jimiž lid náš celé večery, celé dny, celé měsíce sobě krátívá!“ Nesuď kvapně a nespravedlivě. I kdyby pohádky a pověsti národní vyhynouti měly, bylo by nám toho pykati. Čili snad i smyšlenka nemůže v sobě tajiti pravdu, poučení, výstrahu, radu? Nepřipouštím, že by jaká pohádka původně pro pouhou toliko zábavu — pro ukrácení chvíle byla se vymyslila; živými barvami, vhodnými podobenstvími chtěl moudrý otec svým dítkám a pečlivý děd svým vnukům potřebného poučení dáti — a tento úmysl ponejvíce vytvořil veliké množství pohádek prostomilých, jimiž se národ náš honositi může. Ve mnohých posud buď jasně zrcadlí se buď prosvítá z roušky zábavné jádro rázné moudrosti a zbožnosti. Totoli se však nedá v každé pohádce nalézti, nepřičítejž pohádce samé, nebrž slabé paměti a temnějšímu rozumu pozdějších vypravovatelů, kterým se děje jako nejapným opravitelům a obnovitelům obrazů a soch původně uměleckých. Proto nemůžeme již přáti, aby pohádky a pověsti národní vymřely; hospodáři vymlátivše a na hromadu shrnuvše obilí ve stodolách, pro koukol přimíchaný nepřejí sobě, aby nebylo obilí žádného, nebrž koukol vybravše a odstranivše, obilí čisté zužitkují.

Avšak pohádky a pověsti národní nikdy nemohou vyhynouti — ovšem ale mohou místo své postoupiti smyšlenkám novějším — nebezpečnějším, záhubnějším. Vím a vyznal jsem, že v našem věku tiskem a parou novější myšlenky do lidu našeho se hrnou; popírám však, že by všecky tyto novější myšlenky byly národu našemu prospěšnějšími, blaživějšími a příjemnějšími nad pohádky a pověsti prastaré. Pohádka a pověst důstojná — byť i smýšlená — nepokazí nikoho; mnohá kniha však, která šířiti chce v lidu myšlenky novější, jest pravým jedem, o které se dá říci, co praví Spasitel náš o člověku pohoršujícím: „Lépe bylo by, kdyby se nebyla kniha ta zrodila, a když se již zrodila, kdyby se byla s žernovem osličím hned ponořila v moři bezedném.“ Na štěstí (vzhledem k takovýmto novějším myšlenkám t. j. smyšlenkám) a bohužel (vzhledem k novějším knihám a časopisům našim od znatelův národa a pravdy skládaným) novější myšlenky navzdor tisku a páře přece nevnikají do všech končin rozsáhlého národa našeho českoslovanského tak rychle, jako sžíravý vzduch již nastalé přerody a obnovy bez tisku myšlenky staré a dobré zhasíná a ničí. Zdali možno, aby zatím obraznost národa našeho ostala nečinnou a neplodnou? Jako v krajinách, kde krásné, staré národní písně vymřely, nyní již zahnízdily se písně novější, nápěvy, slovy i myšlenkami neladné, nečisté, plané, špatné, záhubné: tak též tu onde v rodinách a v obcích, kde staré, pěkné, poučné, nevinné pohádky národní vymizely aneb kde se jich nedostává, slyšeti jest sběrateli pohádky novější, jichž do konce aneb aspoň bez bolu, studu a zardění vyslyšeti není lze. Sbírkou národních pohádek a pověstí, podáli se lidu, vyhoví se obojí stranou. Lid náš bude míti pohádky slušné, zábavné i prospěšné, a — bude jich míti dostatek, aby nemusil mezeru vyplňovati ledabylou sbírkou, aneb dokonce škodnou hnilobou.

Konečně pak, neprohlídajíce ani k ryzosti jazyka ani k obsahu a jádru pohádek a pověstí našich národních, budiž mi dovolena otázka, neníliž povinností naší, bychom tiskem zachovali potomstvu alespoň zbytky (Bohu díky posud ještě značné a významné) plodivé obraznosti předkův? Věk náš snaží se v každé zemi, v každém znamenitějším městě zvláštními konservatory zachovati potomstvu památky staveb a všelikých výtvorův uměleckých; zdaliž zřetelněji mluví a svědectví dává o národu nějakém budova, obraz, socha, peníz, nádoba a t. d. nežli pohádka a pověst? —

Sláva těm, kdož činí jedno — a co těm, kdož pomíjí druhé? Úlohu tuto nutnou neplní však toliko ten a ta, kdož pohádky a pověsti sbírá, spisuje a tiskem vydává, nebrž i ten a ta, kdož podniknuti takové odbíráním podporuje a výbor sebraných a tiskem vydaných pohádek a pověstí národních v národě šíří. Každý vzdělaný národ má a v úctě chová sbírku svých pohádek a pověstí — a já netroufám, že by který národ byl ve svých pohádkách a pověstech národních bohatší nad naše národy slovanské.

Slovy těmi získati chci tomuto dílu právě národnímu potřebné podpory v našem obětivém a rozsoudném duchovenstvu českoslovanském, jakož i také u svědomých rodákův a skutečných přátel lidu v každém stavu a u všech čtenářův na Moravě, v Čechách i na Slovensku.

Sbírka tato nebude obsahovati nižádné pohádky a pověsti, o níž by se dalo pochybovati, můželi se podati čtenářům každého stáří a pohlaví.

Učitelové připraví radost neobyčejnou mládeži školné, když za odměnu pilnosti a pozornosti jim po škole některou pohádku nebo pověst přečtou, o čem jsem se již sám dokonale a často přesvědčil; také naučí se dítě poslouchati, když se mu napotom těžší věci vykládají nebo čítávají. — Rodiče zajisté dětem svým k jměnovinám nebo k rozeninám — kmotři a kmotřenky zajisté biřmovancům a křestěncům svým nebudou moci zajímavějšího, milejšího a spolu přece i poučnějšího a lacinějšího daru podati nad sbírku národních pohádek a pověstí.

Nezbývá nic než ospravedlniti se, proč jsem volil slovo pohádka místo slova báchorka, kteréhož se v některých spřízněných spisích v Čechách i na Moravě posud užívalo. Nevím, proč bych upotřebil slova báchorka, jehož lid náš nikde nezná, a proč bych povrhnul slovem pohádka, kteréž posud a všudy v národu našem žije. Podávám ve sbírce své nezměněné výtvory lidu našeho a tudyž nechtěl jsem ani slova pro ně utvořeného měniti, kteréž se mi vidí mnohem národnější býti.

Sbírka tato obsahuje 123 pohádky a pověsti z okolí Rožnovského, z tak zvané moravské Valachie, kteráž chvalně známa jest svou neporušeností a ryzostí jazyka moravskoslovanského.

*

Městečko Rožnov, střed moravské Valachie, roztomile rozkládá se na levém břehu řeky Bečvy a má 460 domů dřevěných, v nichžto se počítá asi 3000 obyvatelův. Povaha moravských Valachův, krásná a velkolepá krajina, v kteréž obývají, a zaměstnání jejich jest trojnásobný pramen nevyvážný, z něhož se vyprýštilo veliké množství ponejvíce přehezkých a rázných pohádek a pověstí.

a) Povaha moravských Valachů. Jméno Valach znamená prý v řeči staroslovanské pastýře, a moravští Valachové skutečně jsou posud lidem pastýřským, a v salaších říká se ovčákovi — valach. Moravští Valaši jsou obyčejně zrůstu vysokého a štíhlého, chodu rázného a mužného, obličeje pravidelného, začasté věru krásného v obojím pohlaví; jsou bystří a obratní na těle i na duchu, vtipní a hovorní a mají řeč bohatou, plynnou a ryze slovanskou, snad zachovalejší přede všemi kmeny československými; jednoduchost a prostota milá, věrnost a poctivost, pevná vůle, podnikavost a odvážlivost v nebezpečenstvích jsou uznané vlastnosti jejich. Někteří připisují jim nedůvěru v cizí, zvláště výše stojící lidi. Toho jsem nezakusil; ba naopak velikou přívětivost, upřímnost a úslužnost shledal jsem u mnohých. Čím pak se od jakživa vyznačují všickni Slované plnou měrou, zpozoroval jsem také u moravských Valachů; vroucná zbožnost, zděděná s jinými poklady duchovními po předcích slovanských, zdobí a blaží je. Avšak, jakož se vůbec Slovanům dělo, tím více moravští Valaši doposud vzdáleni ostali osudem a polohou vyššího pozlátkového vzdělání, zač ovšem Bohu děkovati mohou, jelikož by tak zvaná vzdělanost novějších dob v duchu cizinském více na škodu než ve prospěch byla posloužila jim. Samy hory strážné obhájily moravské Valachy vlivu cizího, tak že mluva jejich neporušena ostala. Kéž by si vážili vydatné a velevzácné přednosti této před ostatními bratřími slovanskými! Zvláště v Rožnově měli by se míti na pozoru, aby četní hosté nesetřeli s obyvatelův původnost národní v každém směru! Nezapomenutelný ostane duchu mému stařec sedmdesátiletý, kterýž vychváliv minulost ohnivě vypravoval: „Můj staříček, když měl umříť, povídal nám dětem a vnukům: Děti, až nebudou v Rožnově Valaši, tenkrát bude zle!“ — Větší zámožnost, více peněz, dražší (?) šaty jsou výhodou dočasnou a nemají tolkou váhu do sebe jako všestranně zachovalý ráz národní, s kterým všechny zájmy vyšší buď žijí, buď vymírají. Tento ráz, když se podetne a zničí, nedá se nižádným bohatstvím zbudovati. Že Rožnované dávají děti své zhusta na výměnu do škol a do rodin německých, to ať chválí kdo chce, já nebudu a nemohu. Lépe bylo by, obraceti pečlivý zřetel ke škole národní v místě samém. Posud vyznamenávali se moravští Valaši tím, že si dokonale hájili rázu svého v kroji, v řeči, v obyčejích; a toť jest věc chvalitebná a pro celý kmen výhodná. — Ovšemť ku pravé vzdělanosti patří též hlubší pojmutí svatých pravd náboženských, tak aby nezvratnost věřícího srdce osvěcována byla světlem rozumu jasného, rozumu zjevením ozařovaného. V tom pak všechen národ slovanský v minulosti nemohl pokročiti, a tudyž i moravští Valaši, nemajíce posvátné hlubiny pravd a tajemstev náboženských všudy dosti světlé, tu onde nedostatek víry osvícené nahražují ponejvíce neškodnými pověrami. Příležitostně vyslovuji se, že lid s vírou nezvratnou i bez dostatečného světla rozumového jest Bohu a moudrým lidem tisíckrát milejší a úcty hodnější, nežli lid v rozumu svém bahnitými světýlky osvícený a na srdci víry prázdném zpustošený; bez pověr pak ani sebe větší učenec není, vyhostilli pravou víru z duše své. Nevinná a nezaviněná pověrečnost moravských Valachů jest prvým zdrojem jeho nesčetných pohádek a pověstí, jelikož zrak jeho duchový i tělesný vidí na všech místech tajemných a temných mnoho strašidel, černokněžníků, čarodějnic, zaklinačů, draků a hadů, vodníků, skřítků, dobrých i zlých duchů a t. d., jichž skutečné jsoucnosti přikládá mysl dětinná tu onde ještě víru pevnou. Namnoze však jsou v pohádkách těchto již jen nejasné zbytky modloslužby a obcování pohanských předků.

b) Krásná a velkolepá příroda, v níž moravští Valachové obývají, musí rovněž buditi a oživovati obraznost jejich. Velikánské horstvo, kterým na všech stranách obklopeni jsou, posvátný Slovanům pohanským Radhošť, tento vážný velikán, na kterýž i nynější Valaši z jizeb svých s úctou pohlížejí a k jehož kamennému kříži zpívajíce putují — tajemné díry a jeskyně, jichž v horách pozorují — omamující pohled na krajiny okoleční, na města a dědiny téměř nesčetné s vrcholu Radhoště přes 3500 střevíců vysokého a s hory Kněhýně ještě vyšší — roztoky bujným rostlinstvem pokryté a velebné sbory zpěvného pernactva — šedá mračna a mlhy, co se přes Radhošť a ostatní horstvo z hlubin do výšky a na druhou stranu zase do hlubin jako živé obrovské skály převalují — bouřky, co se v horách jejich stohlasou ozvěnou jako trouby anjelské v den soudný mocně rozléhají, a plamenné blesky, co předsvětovou tmu velebně rozrážejí a hory velikány na několik okamžiků lidskému oku odkrývají — rozkošné údolí, háje, luhy a louky, kterých po břehách svých řek u větší menší rozsáhlosti denně vidívají: všecko to musí býti hojnou látkou pro obraznost slovanskou, a tudyž pro pohádky nekonečné.

c) Zaměstnání moravských Valachů. Představte sobě Valachy v nejvyšších lesnatých horách po celé léto dnem i nocí na salaších^[2] s bělounkým stádem svých ovcí žijící — představte si je v dobu noční, když byli stádo své do košarů^[3] zavedli, laťovou bránkou uzavřeli, a se kolem ohně v kolibě uhostili, připravujíce v kotlích nad ohněm žinčici, urdu a brynzu aneb čekajíce, až se jim v hrncích zemáky uvaří: což by v ty hodiny dělali, kdyby neměli pohádek? — Představte si osamělé hospodářství na stráních vysokých, na hodinu na dvě od všech lidských příbytků oddálených, odkud obyvatelé v zimě po mnoho týchdnů s lidmi scházeti se nemohou: nemusíli jim každá pověst a pohádka býti vítanou, kratochvilnou a poučnou zábavou, když se kolem hořícího louče ve stěně nebo v ohnisku zastrčeného sesednou a sami toliko pro sebe takořka celou společnost lidskou činí? — Představte si v dědinách večerní doby, zvláště za zimy, kdy hovorné děvy a ženy snášejí do toho onoho domu své přeslice a kolovrátky na přástku, kdy hoši a mužové za nimi se scházejí na posezenou, aby nemusili doma osamotnělí všech 15 tmavých hodin každodenních nečinně prospati: zdali tu možno býti bez pohádek a bez písní mládeži slovanské? Tuť ovšem má zkušenost, ostrovtip, výmluvnost a obraznost úlohu velikou, příjemně vypravovati a nových povídaček tvořiti.

Tyto výtvory obraznosti a výmluvnosti národní z okolí Rožnovského, jimžto dějepis, zkušenost, živnost, příroda a stupeň zvedenosti mravné poskytují látky i barev, podávám tuto tak, jak jsem jich z úst vypravovatelů a vykladaček přenesl pérem na papír. Značných změn jsem se chránil. Krasomluvy a ducha básnického přidávati a přilévati není ve věcech národův slovanských potřebí. Jsouť mnohé pohádky i mluvou i básnictvím tak dokonalé, že se jim čtenář bude obdivovati — že se snad bude domýšleti, jako by péro mé bylo se při tom namáhalo: proti výčitce této již předkem se ohražuji. Jmenovitě poukazuji na pohádky: „Voják, syn kovářův“ — „Chovanec královský“ — „Princ Ferdoš a divotvorná voda“ — „Ševcův syn jak se králem stal“ — „Tři holubice“ — „Hloupý čert“ — „O kolářovi“ — „Hloupý Jan“ — „O sklenné hoře“ — „Chlupatý princ“ — „Pás sv. Jakoba“ — „Zkamenělí lidé“ — „Janíček s voničkou“ — a na jiné, které svou pohádkovou dokonalostí každého tak překvapují, jako mne překvapila plynná výmluvnost těch, co mi jich vykládali.

Ovšemť státi se může, že v dílu tomto budou i některé pohádky, co se vykládají také v jiných krajích po vlasti naší; ba jsou jisté myšlenky pohádkové, jenž téměř nikde v lidu našem neznámy nejsou.

Uspořádání pohádek a pověstí není věcí snadnou, jelikož pohádka a pověst někdy málo se liší; a mezi pohádkami místnými a přišlými — nábožnými a pouze zábavnými také těžko jest rozdílu činiti. Ostatně nezáleží na tom, v jakém pořádku pohádky ve sbírce následují, a tudyž se nebudu přísně vázati. Pokud se mi to bez obtíže vykonati dá, položím na předu pohádky a pověsti místní.

V Brně roku 1854.