ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden král a měl syna. Tomu synovi dochodilo 24 let, a otec mu povídal: „Dítě moje, odevzdám ti císařství, kterým vládnu!“ — Syn řekl: „Tatínku můj, toho já po vás nežádám; chci ještě na několik let do světa jíti, abych něco zkusil, jak to mezi lidmi jde, abych v tom byl přesvědčen.“ — Otec mu v tom neodporoval a loučil se se synem svým; a když se s ním loučil, řekl mu: „Kdo ví, dítě moje, buduli já dotud žíť, až ty se nazpátek navrátíš!“

Syn odešel, a když chodil po světě, přišel k jednomu myslivcovi a prosil ho, aby ho vzal k sobě do práce. Myslivec mu povídal: „Mám sice mládence, ale můžeš u mne zůstať, budu potřebovať dvou mládenců, proto že mám velký svět lesa, než ho pozobchodíš, a i půl roka je. Myslivec se s tím novým mládencem sebral, každý vzal svou pušku a potravy do mošny a šli.

Jak přišli do velkého lesa, královský syn si přemýšlel, kde by se mohl myslivcovi ztratit, co by mohl sám svým rozumem všecky ty hory přezpytovať. Zdařila se mu, že odešel od myslivce. Měl psa, a tomu bylo chrt; s tím psem chodil po horách celý den, ale že nebyl v nich povědom, zbloudil. Přišel večer a nemohl nikde nocovať, a chtělo se mu jísť; tož sobě rozmlouval: „Kde budu nocovať a co budu jísť?“ — Potom ale povídal po německu svému chrtovi: „Co budeme jísť?“ Ten chrt mu odpověděl: „Půjdu a uhoním laň, a vy složte velký oheň, opečeme si ji a budeme jísť.“

Mládenec skládal oheň, a chrt šel honit. Uhonil laň, ale nemohl ji zmoci; běžel tedy pro pána svého a povídal: „Pojďte se mnou, je tam velké zvíře, pomozte mi ho k tomu ohni dotrakať.“^[68] — Jak ho k tomu ohni dotrakali, hned na čtvrtě ho porubali a pekli. Sotva prvá polovice se upekla, hned se jí dělili a jedli. Jak se najedli, celé ostatní zvíře spekli a dal ho do mošny, kterou na sobě nosil.

Přišlo ráno, zase chodili lesem a chtěli vyjíti ven. Les byl tak veliký, že na koni z něho nebylo s to za den vyjeti. Zase zabloudili a zašla jich druhá noc. Královský syn povídá: „Pro Pána Boha, co budem dělať? Čili nám snad není možná z toho lesa vyjíti?“ Sem i tam po lese chodil a díval se. Uviděl světlo v jakési chaloupce a řekl svému chrtovi: „Půjdeme tam, dostaneme nocleh, a někdo nás na druhý den může z toho lesa vyvésť, poněvadž že jsou tudy lidé známí.“ —

Tam byla stará ženská; ta chystala večeři a povídala: „Co jste vy tu přišli? Vždyť přijdete k zahynutí!“ — Mládenec odpověděl: „Pro Pána Boha, dyť snad nebude tak zle, jak vy to pravíte; dyť já jsem myslivecký mládenec a nemám žádných peněz; jsemť povinen, hory svého pána obhlídať, a jak mi co chybí, mám za pokrm svůj trávu.“ To pověděl stařeně z velké hrůzy. — Ona šla a přinesla mu večeři a povídala: „Pojezte!“

Jedenáctá hodina dochodila v noci, kdy se přisypalo 45 zbojníků. Oni se ho tázali, co tam chce. Stará žena, jak on jí to řekl, za něho mluvila; on nemluvil nic, neboť již vadnul od strachu. Oni mu povídali: „Pojď, ty trhane, s námi!“ — Hned se sebral a šel a povečeřel s nimi. Oni pak po večeři v půlnoční hodinu se sebrali a šli na procházku, jak to jejich obyčej býval, a jemu řekli: „Nečekej nás ráno: jak mi přijdem, ať jsi pryč!“

Na ráně to bylo, když se procítil; díval se po stěnách a tam viděl mošny viseť na klínkách. Na těch mošnách byly nápisy, jak ta která mošna vypadá. Na jedné byl podpis: „V této mošně jest klacek,^[69] a čím více se tím klackem na tu mošnu tluče, tím víc vojska z ní vyskakuje.“ — Mládenec si pomyslil: „Kdyby mi Pán Bůh dal, abych tu mošnu mohl za svoji vyměniť!“ — Stařena šla do kuchyně, a mládenec — smyk tu mošnu s klínku a tu svoji tam za ni zavěsil. Udělal staré ženě poklonu za nocleh a za večeři a šel hned přes les, co by se dostal ven.

Rozmlouval sobě: „Kterak bych já se z toho lesa mohl dostať ven?“ — Rychle vytáhl klacek z mošny a s radostí na tu mošnu udeřil. Tu hned vyskočili čtyři muži, až by se jich byl brzo lekl, a oni tak z hodna na něj volali: „Co pán poroučí?“ On odpověděl: „Vyveďte mne z toho lesa ven!“ — Tak daleko byl zašel do lesa,^[70] že celý den a celou noc jej z něho vedli. Jak ho vyvedli z lesa, povídal: „Včil mne doveďte k mému tatínkovi do města.“ — Ti mužové odpověděli: „Kde pak jste se tu vzal?“ Vždyť vy sám ani nevíte, kolik mil jste zašel: včil musíte k svému otci dlouho jíť!“ — On odpověděl mužům: „To mi nic nedělá, jen když již vím, čí budu.“

Přišel do města svého a šel nejprv do hospody s velkou radostí, věda, že již králem bude, a v té hospodě poručil si jísť a píť. Jak ho obsloužili, on se jich ptal: „Pane hospodský, co u vás nového slyšeť?“^[71] — Hospodský povídá: „Věřte, zle jest tudy, měli jsme krále starého, dobrého; ten byl dlužen druhým králům moc vojska, proto že nemohl nikdy zvítěziť, vypůjčoval si ho; včil pak oni ho chtěli o jeho panování připraviť a přišli k němu, aby jim jejich vojska vrátil. Jak to vojsko vrátil, chybili mu ještě tři pluky na vrátku. Včil je u nás zle. Náš král měl syna, a ten je ve světe, a starý král musí býti jejich obsluhou. Tak se stalo. On poklízí jim kuřata, holuby a po chodbách umetá.“ — Jak mu to hospodský tak vypověděl, syn přenáramně splakal, tak že se od pláče zastaviť nemohl, že otec jeho na takou přišel. — Hospodský povídal: „Co pak nad ním pláčete, či jste vy jaký jeho přítel?“ — On mu odpověděl: „Oh, žádný přítel! Co víte víc, pravte dále!“ Hospodský povídal: „Jestli nebylo prvé za starého krále dobře, včil jak ti mladí, cizí to dostali, není možná pro ně obstáti. Sedláci pole zastavují, louky prodávají, statky mrhají a ještě nemohou téch platů těm králům dávať, které oni velké po nich žádají! Neboť nejsou hodni, co by jich psi sežrali!“ — Ten pocestný myslivec řekl: „Pane hospodský, jistě se to tak může stať, jak mluvíte!“ — Potom zaplatil a vyšel na město.

Tam potkal ženu, a ta žena hořce plakala. Tázal se jí: „Ženo, co pláčete?“ — Žena odpověděla: „Oh, zle je se mnou; chodil k dceři mé sedlák na posezenou a chtěl, aby za zaň šla; s velikou radostí by zaň šla, ale se bojí, že nám bude naše dluhy vyčítať, které na domě máme; skrze dva nešťastné krále jsme zadluženi; jednou za den jsme jídali a těm bezbožníkům jsme povinnosti velké klásti musili.“ On jí odpověděl: „Moja ženuško, netaj ničeho, nebrž nechť je co je ua světě, všecko přede mnou řekni, však já tomu brzy udělám konec; jen se ty včil jedenkrát do smrti na mne podívej, co já za hrdinský kousek tady na městě udělám!“ — Vytrhl z mošny od zbojníků vyměněný klacek a udeřil na ni. Vyskočili čtyři muži a ptali se ho: „Co pán poroučí?“ — On jim odpověděl: „Dotud tlučte na tu mošnu, až vyletí nejposlednější.“ — Oni tloukli, až jich ruka za pěstí bolela, až vyšel ten nejposlednější, kterému z huby velký oheň páchl, a ten pravil s udatností svému pánovi: „Co pán poroučí? Vždyť na 60 let jsem procitnutý nebyl až včil!“ — Bylo vojsko po celém městě, po ulicích, po rynku, kde který státi mohl, a všickni se ho ptali: „Co pán poroučí?“ — On jim naporučil: „krále, co v tom městě jsou, aby mu všecky svedli na rynk“.^[72] — Jak jich svedli i otce jeho, on těm cizím povídal: „Vy nejste hodní, než vás chrtům dáti sežrať, jak vás tu v městě vyznávali: sneste mi sem koruny, co máte a korunu mého otce také!“ — Ta byla nejpěknější, a hned ji zase posadil svému otci na hlavu, a všechen lid měl radost velikou, že mají svého dobrého krále. Cizí krále pak dal utratiť.

Jak byli utraceni, odpověděl lidu: „Jednu třetinu těch platů, co vám připadá na měsíce, budete svědomitě odvodiť; a ty dvě třetiny vám odpustím.“ Tu oni všeci společně mezi sebou s velikou radostí poklonu mu udělali a on jim pravil: „Moje děti, radujte se a nic se nebojte; vyť jste všickni poddaní moji, a já vás budu zastávať, co nejvíc budu moci. Otec pak mu odevzdal všecky tři koruny, a byl slavně korunován. Všickni rádi k němu přistoupli, platů jim ubylo, a stali se zámožnými v několika létách.