ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Před dávným časem přišel do Dolních Pasek Rožnovských k bednářovi Čeládňákovi jakýsi člověk a ptal se ho, jestli ví o Škaredém na Radhošti. Bednář mu odpověděl, že on dobře ví, kde je Škaredé.^[16] „Když vy, příteli,“ praví ten člověk, „o tom Škaredém víte, prosím vás pěkně buďte tak dobrý: a doveďte mne tam.“ — „A co si vy člověče myslíte,“ odpověděl bednář, „že já mám kdy postávat? Vždyť já nejsem z postávky živ!“ — „No, příteli, nebojte se,“ řekl cizinec, „já vám dobře zaplatím; jen pojďte a doveďte mne tam a vemte s sebou měch.“ — Když mu slíbil dobře zaplatiť, tož bednář pověsil měch na rameno a šel s ním. Jak tam přišli, cizí člověk vytáhl z kapsy knížku a cosi v ní četl; potom chodil sem tam, až přišel k močárku. Tož svlekl se sebe oděv a odebral drn s toho močáru. Potom jak hlouběji v zemi hrabal, vytahoval jakousi přimodravou hlínu, z které kulky tlačil. Jak těch kulek nadělal, co jich potřeboval, ukládal jich do měchu a povídal bednářovi: „Příteli, ukažte ten svůj měch!“ a též mu do něho několik těch kulek hodil a řekl, aby si to domů vzal. — Cizinec odešel, a bednář rozhněvaný zůstal tam státi. Potom pravil: „Co? snad mám to v tom měše nésť domů?“ popadl měch, vysypal kulky na zem a doložil: „Také hlíny je u nás v Mokrém dost, nepotřebuji ji odtud nosiť.“ — Jak přišel domů, našel v tom měchu ještě jednu kulku. Když ji až domů donesl, nevyhodil ji ven, ale položil ji na pec a pomyslil si: „Může tím žena ohniště omazať.“

Jeden barvíř z Rožnova potřeboval káď, a přišel k tomu bednářovi, aby mu ji udělal. Když u ného seděl, viděl, že děti modrou kulkou po zemi koulejí, vzal ji do ruky, ohledal ji na všecky strany a pravil: „Jakube! kdes ty tu kolku vzal?“ — „Ledajaký šlak přijde na pokušení,“ odpověděl bednář; „přišel tu jakýsi člověk a prosil mne, abych ho dovedl do Škaredého, že mi zaplatí. Jak jsem ho tam dovedl, dělal z hlíny takové kulky, jako tuť ta jest. On si toho moc nabral a mně též dal, abych si vzal; ale já jsem to tam vysypal: což bych já to domů nosil?“ — „Oh, Jakube, kdybys byl toho nabral,“ řekl barvíř; „prodej mi to, prodej, a co za to chceš?“ — „Aj což na té hlíně; také si dost v Mokrém, když budu chceť, nakopu. Jestli se vám líbí, vemte si to.“ — „No, abych ti, Jakube, pověděl pravdu,“ pravil barvíř, „to je indich (modřil): tož si přijď v neděli pro peníze.“ — V neděli odčítal barvíř Jakubovi 25 zlatých, a svým dětem povídával, že to byl ten nejlepší indich, co ho kdy míval. — Potom Jakub šel do Škaredého na indich; ale již nemohl ani toho místa najíť.

Také se povídá, že jedenkráte ve Škaredém přešly ovce přes jakýsi močárek a že měly všecky nohy modré, jako by jich byl barvíř obarvil.