ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden král, a ten měl jedinou dcerku na rodě. Vzal sobě chovance, chudobného chlapečka, kterýž byl v jedněch létách s jeho dcerkou. Dal je v zámku svém pospolu vychovať a když povyrostli posílal je spolu do školy a na všeliké cvičení. Obě děti tak na sebe přivykly a tak se měly rády, že děvčátko bez chlapečka a chlapeček bez děvčátka nechtěli býti; všudy byli spolu a nikam dcerka králova bez chovance nechtěla chodiť. To trvalo tak dlouho, až byli oba dva velicí. Dcerka králova si chovance tak zalíbila, že si ho chtěla za manžela vzíti. Otec král měl sice chovance svého také rád, ale nemínil ho dceři své za manžela dáti, proto že nebyl z vysokého rodu a že neměl svého erbu.

Jednoho dne dal si ho k sobě zavolať a pravil: „Brachu, dcera má chce tě míť za manžela; já ti ji mohu dáti, když nechce od své vůle odstoupiti, ale ty musíš napřed světa zkusiti a nějaký erb sobě zasloužiti. Proto jdi do světa, a doneseš mi buď 3 vlasy ze Sybilly, která se točí nad Babylonskou věží, buď tři pérka z morského patoše.“

Chovanec se rozloučil s pěstouny královskými, s jejich dcerou a s celým dvorem a šel do světa. Král mu dal na cestu dobrou výpravu, na obsluhu vojsko, a koní a peněz dost. Na cestě přemýšlel, co by bylo snadnější vykonati. I ustanovil se na tom, že půjde pro tři pérka z mořského patoše.

Cestoval chutě až za hranice království domácího a přišel do města království sousedního na břehu mořském. I ptali se ho lidé, dalekoli jde. Chovanec královský odpověděl: „Jedu k mořskému patošovi pro tři péra.“ — Prosili ho lidé dobří řkouce: „Mladý pane, když tam jedete, vymožte nám u patoše mořského, aby nám neškodil tak, že nemáme vody. Optejte se ho, jak bychom si pomohli. Vyptáteli se, jak bychom vody dostali, odplatíme se vám velice.“ — Chovanec královský si to zaznamenal do své knížky a cestoval dále.

Za několik dní přijel zase do jiného království na břehu mořském, kde se ho zase ptali, dalekoli jde, a když se od něho dozvěděli, že jde k mořskému patošovi pro tři péra, oznámili to hned královi svému, který pocestného mladého pána uctivě k sobě pozval a jej prosil, aby se tam mořského patoše optal, kterak by bylo pomoci jeho dvěma princeskám, které se mu proměnily v kamenné sloupy. Jestli se po nějaké pomoci vyptá, že mu dá velkou odměnu. — Chovanec královský zaznamenal si to zas do své knížky, a jel dále.

Za krátký čas přijel do třetího království pomořského, v kterém se již po delší čas nechtělo žádné zboží^[133] rodiť. Ptali se ho tamnější obyvatelé, dalekoli jde. A když uslyšeli, že jde k mořskému patošovi, prosili ho úpenlivě, aby se ho optal, co by měli činiti, aby se jim zboží rodilo; že budou za vyptanou pomoc velice vděčni a uznalí. I to si poznamenal chovanec královský do knížky své, a vydal se na další cestu.

Již přijel k moři na tom místě, kde musil na loďkách k mořskému patošovi převezen býti. Šel k první čarodějnici, co převážela přes moře. Ta však jej hned přivítala takto: „Vítaj mi, ty nebožtíku chovanče královský; tyť z mých rukou již nevyjdeš; do smrti musíš u mne a se mnou bývati.“ — Chovanec prosebně mluvil k ní: „Nehněvej se na mne, nehněvej; přinesl jsem ti vzácný dar a prosím tě srdečně, abys mne laskavě převezla k druhé čarodějnici, sousedce své.“ Čarodějnice byla tomu ráda, že se k ní tak uctivě choval a že jí přinesl dar, a ochotně ho převezla k sousedce své a hned mu také ještě poradila, jaký dar jí má dáti, aby mu byla přízniva a úslužna.

Vystoupil z loďky první a šel k čarodějnici druhé a prosil ji, aby byla tak laskava a jej převezla k sousedce, na cestě k mořskému patošovi. — Čarodějce usmála se na něho smíchem pekelným a zavolala: „Vítaj, nebožtíku chovanče královský, ty mi z rukou mých nevyjdeš; do své nejdelší smrti zůstaneš u mne a se mnou.“ — Chovanec lichotivě prosil ji: „Nehněvej se, nehněvej; tu ti přináším dar, a uctivě žádám, abys prosbu mou naplnila a mne převezla.“ — Čarodějnice přijala dar a řekla: „Že jsi mi přinesl dar po chuti mé, převezu tě.“

Vystoupil z druhé loďky a šel k čarodějnici třetí, a ta byla nejhorší. Sotva jej byla zahlídla, hned napřahovala proti němu své vyzáblé ruce a volala hlasem chroptivým: „Vítaj mi, nebožtíku chovanče královský; tyť jsi vzácný ptáček v království mém; tebe mi nikdo více nevyrve z pazourů žádostivých; neboť jsem si již dávno přála takového služebníka míti: do své nejdelší smrti budeš u mne a se mnou bydleti.“ — Chovanec přívětivě ale vážně odpověděl: „Milerád bych do své nejdelší smrti u tebe ve službě stál, kdybych neměl další cestu před sebou; cestuji v záležitostech důležitých k mořskému patošovi a přináším ti dar s prosbou, abys mne k němu převezla.“ — Čarodějnice vzala dar, dívala se naň se všech stran, rozmýšlela se a pak pravila: „Hle, mládenče, že jsi tak pěkným darem obdaroval mne, daruji ti život a převezu tě k mořskému patošovi, ale pod tou výminkou, jestli mi slíbíš, že se patoše optáš, jak dlouho jej bodu ještě muset převážeti. Neboť již ode dávna mám těžkou povinnost na sobě a musím jej dvakrát za den převážeť.“ — Chovanec odpověděl: „S radostí se ho optám!“ a zaznamenal si to též do knížky své.

Vystoupil z třetí loďky a za krátký čas byl u zámku mořského patoše. Všel do zámku a spatřil patošovu ženu, která pekla chléb. Tato když ho zahlídla, smutně k němu promluvila: „Oh, chasníčku milý! Což pak tu chcete? Mám zlého pána; jak mile přijde domů, roztrhá a sežere vás!“ — Chovanec pravil: „Dobrá paničko! Jestli vy mi pomoc a ochranu svou dáte, ničeho se nebojím, neboť jsem slyšel o veliké moudrosti a moci vaší. Ba jsem již předkem přesvědčen, že dosáhnu, proč sem přicházím.“ — Patošova žena ptala se ho: „A proč pak jsem přicházíte?“ — Chovanec: „Přicházím pro tři péra z mořského patoše a pak o radu v těchto čtyřech věcech: kterak by se dopídili v království odtud třetím — vody? kterak by dvě princesky v království druhém, které v kamenné sloupy se obrátily, zase k životu přišly? kterak v království prvním by si pomohli, aby se jim zboží rodilo? — a jak dlouho ještě první odtud čarodějnice pána vašeho převážeti bude?“ — Žena patošova poznamenala si všecko po pořádku na papírek, ukryla chovance pod lůžkem a zavalila ho novopečeným chlebem, aby ho mořský patoš, až přijde domů, neucítil.

Patoš přiletěl k zámku svému. Žena jeho napomínala ukrytého chovance: „Buď ticho a ani nedýchej; již je pán můj zde!“ — Mořský patoš, obrovský drak, přilezl do jizby a pravil k ženě své: „I fuj, babičko milá, máš tu mladého člověka; vydej mi ho, dobře bych si na něm posvačil.“ — „I jdi, mužíčku drahý,“ pravila jeho žena, koho bych tu měla? Ty ses nalokal venku lidského vzduchu a včil myslíš, že tu mám mladého člověka.“ — Patoš řekl: „Nezapírej, ženuško, máš tu mladého člověka, máš; dej mi ho, ať posvačím.“ — Žena si k němu sedla, hladila ho a zpívala mu, až usnul. A když usnul a již hodně tvrdě spal, zatočila si jedno péro okolo ruky, šmik — péro bylo ven, a rychle vhodila ho pod lůžko. — Patoš procitnul a mluvil: „Co mi nedáš pokoje, ženo milá?“ — Žena odpověděla: „Já ti nic nedělám, byli tu ti lidé, cos jim tu vodu zkazil, a žádají rady, jak by zase vody dostali.“ — Patoš pravil: „Tu je lehká pomoc, nechť si uříznou lískovou omlaď, co v roce vyrostla, a tou nech ať třikráte na skálu udeří, a budou míti vody dost!“ To řekl a zase usnul

Jak již začal chrůpati, zamotala si žena patošova druhé péro kolem ruky, a šmik — bylo ven a již také pod lůžkem. Patoš se zase probudil a zabručel: „Co pak nedáš pokoje?“ — „Ale vždyť já ti nic nedělám! Byli tu ze sousedního království poslové, a ti tě prosí o radu, co by měli dělať, aby jejich dvě princesky, co se v kamenné sloupy obrátily, zase obživly. — Patoš odpověděl: „Tu je snadná pomoc; nechať uříznou dvě omladi lískové, co do roka vyrostly, a nechať jimi oběma ženským sloupům dobře pod kolenami vyšupají,^[134] hned budou živy.“ To vypověděl a zase usnul.

Když opět dobře spal, zamotala si žena patošova třetí péro, a šmik — jenom ho natrhla, ale nedotrhla. I zvolal mrzutě: „Dej mi pokoj, povídám ti!“ — Žena zase pravila: „Já ti pranic nedělám; byli tu lidé, kterým se nechce na polích žádné zboží rodiť, a rádi by věděli, jak by si pomohli.“ — „Těm je snadná pomoc,“ pravil patoš, „nechať si uříznou tři omladi lískové, co do roka vyrostly, a ty ať vpíchnou do země, z prostředního ať udělají křížek, a bude se jim více než kdy jindy rodiť.“ — Ještě hodnou chvíli nespokojeně bručel, ale zase usnul.

Když pak silně chrůpal, omotala si žena natržené péro kolem prstu, a šmik — dotrhla a hodila ho ruče pod lůžko. Patoš vyskočil a zařval: „Už mám zlost, ženo, proč mi dnes nedáš pokoje?“ — Žena chlácholivě pravila: „Ale, mužíčku milý, jen se tak nedurdi; já za to nemohu, že tě lidé pořád vytrhuji ze spánku; byla tu čarodějnice, co tě dvakráte za den přes moře převáží, a ptala se, dlouholi tě ještě převážeti bude.“ Rozhněvaný patoš odpověděl: „Té babě nebude do smrti spomoženo; bude mne převážeti až do soudného dne! — Ale včil ať již mám pokoj, sice bude s tebou zle!“ — Žena pravila: „Lehni si, lehni; včil již nedám, aby tě kdo znepokojoval ve spánku tvém.“

Ráno vstal patoš a snídal. Mezi snídaním zase mu zaváněl mladý člověk, a znovu dorážel na ženu svou, aby ho neskrývala, ale mu ho k snídaní vydala. Žena však velmi přívětivě chlácholila jej: „Tyť ses mužíčku včera někde nafouněl vzduchu venkovského, a včil ti ten čuch pořád ještě v nose vězí.“ — Patoš se najedl do syta, proto se spokojil s výmluvou ženy své, a odletěl pryč, jakož každého dne zrána činíval.

Chovanec pod lůžkem oddechl si, že jest bezpečen, a že se mu všecko dobře podařilo. Vylezl, protáhl oudy své a upřímně poděkoval ženě patošově za služby jemu prokázané a šel k čarodějnici, aby ho zase převezla přes moře na druhou stranu. Čarodějnice již nedočkavě na něj čekala a proto se ho hned ptala, jak dlouho ještě bude museť patoše převážeť. — Chovanec odpověděl: „Vím to, vím, ale nepovím dříve, až mne přes celé moře převezeš a doprovodíš; potom ti to s radostí povím, neboť tě mám rád za to, žes mi dopomohla k patošovým pérům.“ — Čarodějnice opět tázala se ho: „Snad nebudu muset vždycky patoše převážeti?“ — Chovanec ji těšil a sliboval, že jí to poví, až se dostanou za moře.

Kdy vystoupil z její loďky na břeh, čekali ho tam jeho vojáci. On zatím sedl si na svého koně a děkoval jí za všecko dobré, zvláště za převážení a konečně jí řekl slova patošova: „Tobě nebude do smrti spomoženo, musíš patoše převážeti až do soudného dne!“ To řekl a bodl koně svého, že jako prudký vítr uháněl a hned za hranicemi čarodějnice byl. Čarodějnice tak se rozzlobila a takové vlny mořské nadělala v okamžení, že chovancovy vojáky i s koňmi ubíhajícími do moře spláchla, chovance však již zastihnouti nemohla, neboť byl již ten tam z moci její.

Když byl v jistotě za jejími hranicemi, dal si ta tři péra patošova za klobouk a jel do hlavního města pomořského království. Král dal svolati radu svou, aby vyslyšeli řeč chovancovu, kterak by si pomoci mohli, aby se jim rodilo na polích. Chovanec řekl: „Máte uříznouti tři omladi lískové a vpíchnouti je do země, z prostřední pak udělejte křížek, a bude se vám více než kdy jindy rodiť.“ — Rada ta líbila se královi i rádcům jeho tak, že pomoci té snadné hned upotřebovali a přesvědčili se, že je dobrá. Z vděčnosti dal mu král dvě setniny vojska. Všickni byli dobře ošaceni a všemi potřebami opatřeni.

Chovanec v čele vojska svého jel dále, až přijel do druhého království, kde ho již toužebně očekávali. Král sám vyšel mu naproti a ptal se ho, jak by se mohlo pomoci dvěma princeskám v kamenné sochy obráceným. — Chovanec pravil: „Králi, rozkaž uříznouti dvě lískové omladi, co do roka vyrostly, a dej jimi sochám kamenným dobře pod kolenami vyšupati, a hned budou živy.“ — Král tak dal učiniti a když se na své vlastní oči přesvědčil, že rada jeho byla dobrá, dal mu také dvě setniny dobře vypraveného vojska.

Chovanec královský jel opět dále a přijel do posledního království, kde jej všickui obyvatelé s velikou slávou přijali a se ptali, kterak by si k vodě pomoci mohli. — Chovanec odpověděl: „Uřízněte lískovou omlaď, co v roce vyrostla, a tou třikráte o skálu udeřte, a budete mít vody dost.“ — Stalo se tak hued u jeho přítomnosti, a proto dali mu tři setniny vojska.

Mél tedy 7 setnin vojska od tří králův, a veliká zásoba potřeb vojenských a potravy vezla se za nimi na mnohých vozích.

Jak přitáhli k městu, kde královský jeho pěstoun sídlil, poslal mu po zvláštním poslovi psaní, aby mu toho svého chovance v tu chvíli vystavil;^[135] nevystavíli ho, že psa kočky v městě jeho živiti nebude.^[136] Král se polekal a hned mu odpísal, že nemá chovance svého doma, že odešel zkusit světa. — Chovanec však poslal mu druhého posla, který mu vyřídil, že na tom není dosti, že musí povědeť, z jaké příčiny odešel do světa; nepovíli, že celé město zhubí. — Král ustrašený sebral honem všecky klíče od zámku svého na zlatý talíř, šel pěšky k němu a kleče na holých kolenách, odevzdával mu klíče zámku svého na znamení, že se mu podrobuje na milost.

Chovanec, když viděl, že starý otec a matka, jeho největší dobrodincové a pěstouni, se před ním tak pokořili, poklonili a o milost prosili: kázal jim, aby povstali, že není hoden, aby před ním klečeli. Potom se jich ptal po příčině, z které chovanec odešel do světa. — Otec král vypravoval, že si vzal za chovance chasníka chudobného, kterého jediná dcera jeho chtěla míti za manžela; že pak pocházel z nízkého rodu a neměl vlastního erbu svého, poslal ho do světa, aby si erb zasloužil. „Uložil jsem mu k tomu konci, aby mi dosnesl buď tři péra z mořského patoše anebo tři vlasy ze Sybilly, která se točí nad Babylonskou věží.“ — Chovanec pravil: „Já soudím, že to nebyla od vás hezká věc, chovanci svému uložiti takovou úlohu a zkoušku, proto že si ho chtěla dcera vaše vzíti za manžela.“ — Otec vyznal s lítostí, že chybil, a prosil opětně o milost. — Chovanec se jich ptal: „Poznali by ste chovance svého, kdyby včil k vám přišel?“ — Otec: „Ovšemť že bychom ho poznali, jen kdyby se nám co nejspíše navrátil!“ — Chovanec: „Otče můj, co se vám zdá, nejsemliž já sám chovanec váš?“ — Otec i matka pozorněji na něho pohledli a oba dva zároveň vzkřikli radostně: „Drahý chovanče náš!“ Chovanec slezl s koně, objímal pěstouny své, posadil jich oba do svého krásného kočáru, kterýž byl mezi dary souseda krále, sedl si také k nim, a jeli do zámku. Celé jeho vojsko táhlo za nimi.

Největší radost však měla princeska, která v ouzkosti doma očekávala, jak se opověděné nepřátelství skončí. Toho se nenadála, že ten, kterýž otcovi vojnu vypovídať se zdál, jest její nastávající manžel a král.

Po velikých přípravách byla svadba a veselí při kterém mladý král veřejně vypravovati musil své příhody na dalekých cestách, když jel pro tři péra z mořského patoše. Po svadbě pak řídil po mnohá léta království celé.