ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden kovář a měl jediného syna na rodě; bylo mu Jan. Dal ho učiť do škol na knězství. Ale nastaly zlé časy, otec i matka schudli a museli syna strhnouť s učení.

Jan měl šestero škol, a přece nemohl rodičův svých vyživiť. Jednoho dne řekl: „Otče! matko! Co by ze mne doma bylo? Kanceláře tu není, abych byl písařem, a na řemeslo již jsem starý. Půjdu do světa, najdu si nějakou službu a budu vám peníze posílať. Až budu velikým pánem, prodáte chalupu a pojedete za mnou!“ — Otec i matka plakali, že jich míní opustiť, ale věděli, že má pravdu, že by doma z něho nic nebylo. Propustili ho a požehnali mu na cestu do světa. Jan plakal, až mu srdce usedalo, když odcházel od rodičů stařičkých.

Šel od rána do poledne. O polednách sedl si u studánky pod lipou, jedl a pil, a posilnil a občerstvil se. Šel dále až do sámé noci. Šel neznámým krajem a musel v lese noclehovať. Druhého dne zase šel a přišel na pusté hory. Tam zůstal stáť a pomyslil si: „Milý Bože! kde pak se děju?“ — Stál hodnou chvíli, a potom šel zase dále. Přišel do pěkného údolí a tam nabyl třech bratrů. Ti se vadili, až by se byli sbili. On se jich ptal: „Co pak máte mezí sebou?“ — Nejstarší odpověděl: „Umřel nám otec a poručil nám boty, plášť a klobouk; každý chce míť ty boty.“ — Jan se optal: „Proč pak?“ — Nejstarší bratr řekl: „Proto že mají takovou moc, že kdo je obuje na nohy, v okamžení, co si pomyslí, ujde deset mil; plášť má takovou moc, že kdo ho má, může letět jak chce vysoko a daleko; klobouk má takovou moc, že kdo si ho dá na hlavu, žádný ho nevidí.“ — Jan povídal: „Vyť jste bratří, nevaďte se, ale mějte se rádi. Abyste se déle nehádali, já vás rozsoudím. Dejte mi ty věci.“ — Dali mu boty, plášť i klobouk. Jan si posadil klobouk na hlavu, a neviděli ho; vzal plášť na sebe a boty do ruky: a ulítl tam ten.

Odletěl kus cesty a tam si sedl na kladu a obul si ty boty. Jak tam na té kladě seděl, klada se svrtla, a hned uviděl, že je tam díra veliká. Vlezl do ní a přišel na schody; po schodech šel pěkně až dolů. Dole byla veliká světnice, ale živé duše v ní nebylo; jen jídlo tam bylo přichystáno pro jednu osobu. Když to viděl, pomyslil si: „Mám hlad, zdali mám pojísť?“ — opovážil se, položil klobouk na stůl a jedl.

Když pojedl, přišla do světnice stará bába a ptala se ho: „Jak pak vám chutnalo?“ — „Dobře odpověděl Jan; dáteli mi u vás nocleh?“ — Stařenka řekla: „Dám vám nocleh, dám, budeteli moci obstáť; o půl noci přijde 24 duchů, a ti vás budou divně a jináč nutiť v karty a do tance; vy pak ale jen seďte, ani na ně nehleďte.“

Přišla prvá noc; Jan seděl při večeři, a po večeři zůstal za stolem. Po jedenácté hodině přišlo 24 duchů do světnice, a nutili ho, aby s nimi hrál v karty. Nechtěl. Když nechtěl, začali stavěť kuželky a zvali ho, aby s nimi hrál. Nechtěl. Když nechtěl, začala hudba až milo hráti; duchové žádali jej, aby s nimi šel tančit. Nechtěl, ani na ně nehleděl. Tu ho začali tahati, rváti a býti, že již myslil, že mu bude konec. V tom však udeřila dvanáctá hodina, a duchové zmizeli.

Ráno přišla stará bába a probudila ho, jak posud na zemi spal. I ptala se ho: „Jak se vám spalo?“ — „Dobře,“ odpověděl Jan. — „Ba nedobře,“ řekla stařena; ale ta druhá noc bude ještě horší, můžeteli obstáť: přijde 40 duchů, a budou vás nutiť v karty, v kuželky a na tanec; vy pak ale jen seďte, ani na ně nehleďte.“

Ve dne tam Jan pobyl, a dobře jedl. Přišla druhá noc. Po 11. hodině přihrnulo se 40 duchů. Ti ho nutili v karty, v kuželky a do tance. Jan nechtěl, seděl, ani na ně nehleděl. Zase ho trýznili a tahali ještě více; ale když uhodila dvanáctá, nechali ho ležet a zmizeli.

Ráno k němu přišla stará bába, omývala ho vodičkou, přišel k sobě. I ptala se ho: „Jak se vám spalo?“ — „Dobře, pravil, ani jsem se neprobudil.“ — „Ba nehrubě,“ řekla stařena, „měl jste špatný nocleh; ale ta třetí noc bude ještě horší, můžeteli obstáť; přijde 60 duchů, a budou vás nutiť v karty, v kuželky a na tanec; vy pak ale jen seďte, ani na ně nehleďte.“

Ve dne zase dobře jedl. Přišla třetí noc. Po 11. hodině přihnalo se 60 duchů, ti ho obstoupili, lákali, zvali a nutili, aby s nimi hrál a tančil. Když pak nechtěl, chopili se ho a mlátili jim o zem, rvali a bili ho tak, že byl bez sebe a neviděl duchy odcházeť.

Ráno přišla ta stará bába, pomazala ho drahou mastí, a zase přišel k sobě. Stařena mu povídala: „Nebylo by se vám tak zle vedlo, kdybyste nebyl vzal třem bratřím boty, plášť a klobouk. Duchové byli by vás jen nutili, ale nebyli by měli žádné moci na vás. Že jste uposlechl rady mé a nešel s nimi hrát, vysvobodil jste celé zakleté město i s krásnou princeskou, která hned k vám přijde. Až se vám dobře povede, navraťte cizí věci.“ To řekla a odešla.

Potom přišla osoba v bílých šatech, čistá, krásná princeska, a děkovala mu, že vysvobodil ji a celé město. Šel k oknu a viděl na ulici, že tam lidé chodí, vojáci a vozy se hemžejí. Princka mu povídala: „Já jsem jednoho krále dcera, a ty si mne vezmeš a budeš po mém otci králem. Ale můj otec bývá daleko odtud; tu máš prsten, půjdeme k otci mému.“

Oba šli odtud, přišli k otcovi, a již měla býti svadba. Jan chtěl míti své rodiče při tom, a proto žádal princku a pravil: „Buď tak dobrá, a propusť mne k rodičům, aby byli na svadbě naší.“ — Princka odpověděla: „Je to velice daleko, ale dostaneš se tam. Prsten, který jsem ti dala, má tu moc, že když jím zakroutíš na prstě a si pomyslíš, v okamžení 100 mil ujdeš. Ale na cestě přijdeš ke královi, a ten má krásnou dceru; nesmíš pomysliti ani na ni ani na mne, sice se prsten ztratí a nedojdeš nikam.“

Jan šel, zatočil na prstě prstenem a hned byl na sto mil u jednoho krále; ten měl několik synů, a byl tam velice uctěn. Odtud přišel k druhému králi, a ten měl dceru; ta byla sama na rodě, ale ukrutně sprostá. Král stál na tom, aby si jeho dceru za manželku vzal. — Jan si pomyslil: „Ty člověče, co pak myslíš? Má nevěsta je tak hezká, že jí není ve světě rovné, a tvá dcera je tak sprostá!“ Ale jak si na svou nevěstu pomyslil, prsten se zatočil a byl ten tam.

Jan šel dále, byl smutný a pomyslil si: „Co počnu? Od nevěsty jsem pryč a netrefím k ní ani k rodičům svým.“

Když tak zarmoucený kráčel, zpomněl si na svůj plášť a pomyslil si, kdyby byl u slunce, aby se ho optal, kde by ten zámek byl. — Jakmile si to pomyslil, přišel k slunci. Slunce nebylo doma, jenom jeho hospodyně. I prosil ji, aby mu dala nocleh, že by se optal, zdali slunce ví o tom zámku, kde jeho nevěsta bydlí. Hospodyně popřála mu noclehu. Večír, když se navrátilo slunce domů, tázal se ho Jan: „Víšli o tom zámku, kde má nevěsta bydlí?“ — Slunce odpovědělo: „Nevím, nevím, tam jsem nikdy nesvítilo! Jdi k měsíci a optej se!“

Když se vyspal, zaletěl si v plášti svém do hradu měsíce. Když tam přisel, měsíce nebylo doma, a Jan prosil jeho hospodyň, aby mu dala nocleh, že by se rád poradil s měsícem. Hospodyň mu řekla: „Musíte dočkati, až měsíc přijde domů, ale bude vám u nás tuze zima, můj pán jest chladný.“ Jan odpověděl: „Již se ta někde ukynu do kouta a počkám, až přijde pán; vždyť mám teplý plášť. K ránu přišel měsíc domů, a Jan ho prosil, aby mu pověděl víli, kde je ten zámek, v kterém jeho nevěsta bydlí. — Měsíc pravil: „Nesvítil jsem v tu stranu nikdy; ale jdi k větrovi, ten profouká každou díru, snad bode o něm věděť.“

Jan se sebral a šel k větrovi. Vítr nebyl doma; jeho žena meluzína byla sama doma. Jan ji prosil, aby ho tam nechala přenocovať, až by její pán přišel. Žena větrová se mu vymlouvala: „Milý brachu, to ti není možno; můj pán silno fučí, bude ti velice zima.“ — Jan odpověděl: „Já se tu skryju a skrčím; na zimu jsem dosti tvrdý a mám teplý plášť.“ — Zůstal tam na noc. Po půlnoci přiletěl vítr a pravil: „Koho tu máš, ženo? jest tu čuch člověka!“ — Žena řekla: „Koho bych tu měla? Ty ses kdesi čuchu člověčího nalokal!“ — Vítr povídal: „Kdosi je tu; pověz!“ — Žena vyznala: „Nehněvej se, mužíčku, člověk jest tu na noclehu a chce tě prosiť, abys byl tak dobrotiv, a dovedls ho na ten zámek, kde jeho nevěsta bydlí.“ — Vítr odpověděl: „Ten je daleko odtud, musím se optati Pána, jak silno mám fučeti, zdali se tam dostaneme. Byl jsem tam včera; má tam býti svadba, na kterou již košile sušily; já jsem jim v tom pomáhal.“ — Vítr šel se optat Pána a když se vrátil, řekl: „Mohu silno fučeti, ale nevím, stačíšli mi.“ — Jan odpověděl: „Mám dobré boty, a jistě ti stačím.“

Zahalil se do pláště, posadil si klobouk na hlavu, obul boty a šel po předku tak čerstvě, že vítr nemohl ustačit. Jak byli na blízku, řekl vítr: „Tu je ten zámek!“ Potom udělal vítr chomáč, a fúk s ním tam zhůru.

Druhý ženich již tam byl; byla hostina před svadbou. Jan chodil po zámku a přišel až ke stolu, kde obědvali. Jej žádný neviděl. On stál vedle nevěsty. Když nevěsta nabírala z talíře polévku, on jí to snědl; a když maso dávala k hubě, všecko jí vzal, tak že prázdnou lžičku a vidličku dávala do huby.

Po hostině si pomyslila: „Všeho jsem si naložila na talíř? a nic jsem se nenajedla; kdo mi to snědl? i sklenku měla jsem plnou, nepila jsem a byla prázdná; kdo mi to vypil?“

Potom šla do kuchyně. Jan za ní. Když byla sama, přiznal se jí, dal klobouk dolů, a uviděla ho. Zaradovala se velice, běžela do světnice k hostům a mluvila: „Pánové, něco bych ráda přednesla!“ — Všickni volali: „Ano, ano!“ — Ona povídala: „Měla jsem zlatý klíč, a ten se mi ztratil. Dala jsem udělať klíč stříbrný a když jsem ho měla, našla jsem ten zlatý. Dejte mi radu: který si mám nechať? — Ženich předstoupil a řekl: „Zlatý klíč jest dražší a k zámku dělaný, ten si tedy podržte!“ — Nevěsta odešla, oblekla Jana do krásných šatů, předvedla jej hostům a řekla: „To je ten zlatý klíč, kterýž mne vysvobodil z trápení, toho jsem si měla vzíti za manžela. On pak se vypravil ke svým rodičům, ale nemohl tam dojíti. Včil se navrátil, když jsem se chtěla provdati za jiného, kterýž jest ten stříbrný klíč. Myslila jsem, že se nevrátí. Včil pak, když se vrátil, podržím si zlatý klíč, jakož stříbrný sám rozsoudil.“

Druhého dne byla svadba, a Jan převzal po starém otci království. Zajeli si spolu pro staré rodiče a vzali je s sebou do zámku královského. Na cestě stavili se u těch třech bratrů, kterým boty, plášť a klobouk navrátil. Jestli neumřeli, posud na království žijí.