ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden sedlák a jezdil vždycky světem. Když jednou přijel domů, obhlédal své hospodářství, zůstal u jednoho stromu v zahradě stáť a povídal sám sobě: „Mám ženu, co plodu nemá, ale mi aspoň hospodyňuje; mám kobylu, co hříběte nikdy nemá, ale mi aspoň tahá; ale ty, strome, jsi tučný, pěkný, ale ovoce mi neneseš; tebe uvrhnu na oheň.“ Šel, vzal pantok^[58] a přišel k tomu stromu stínat ho. Ale tu uhledl dvě jablka na té jabloni. Dívá se na ně a praví: „Přec urodíš cosi; může býť, že se polepšíš!“ Vylezl a utrhl jich.

Potom šel do konírny, a tam mu jedno jablko vypadlo. Kobyla hmat ho a sjedla. Přišel do jizby a řekl manželce své: „Dvě jablka se urodila na té jabloni neplodné; jedno mi kobyla sjedla, a jedno máš ty!“ Za čas v jeden den a v jednu hodinu žena porodila chlapečka, a kobyla se ohřebila a měla hřebečka. Sedlák měl velikou radost z toho, že se mu tak podařilo, a hned to hříbátko tomu chlapečkovi obětoval. Synek, když růstl, s hříbátkem, vždycky si zahrával, a hříbátko k němu vždycky rozprávělo, ale potajmě. Co měl někdy vydržeť Janeček, vždycky ho vystříhal hřebeček.

Tatík jezdil světem a nebyl nikdy doma. Za matkou dochodil žid a donášel jí nové šaty, ona pak mu strojila hostiny; proto se bávala, jak přijde otec domů, že chlapec na ni všecko vyzradí. Žid jí také přimlouval a radil, aby ho otrávila. Druhého dne hříbátko šromotilo v konírně, až se zdálo, že konírna promine.^[59] Jano tam letěl a pravil: „Co je ti, můj hřebečku.“ — Hřebeček odpověděl: „Aj, co mi je; již máš v jídle jed, za čtvrt hodiny budeš otráven!“ — Janeček to jídlo nejedl, ale dal ho psovi. Psa to jídlo hned roztrhlo.

Jak viděli, že Janeček toho jídla nejedl, matka se domnívala, kdo mu poradil, aby toho nejedl. Zdali to hříbátko mu nějakou radu nedává? — Ale ten žid jí povídal: „My ho zkartíme,^[60] neboj se nic! Já mu dám ušiť šaty a jedem je napustím; jed ho hned roztrhne.“ Potom přišel žid s velikou poklonou k Janečkovi a pravil: „Tuť jsem ti dal šaty ušiť, Janečku, tuť je máš!“ — Ale hříbátko, se zdálo zas, že promine, co šromotilo. Chlapec šel zas k němu na poradu, máli ty šaty obléci, že jsou pěkné. — Hřebeček odpověděl: „Janečku, neoblíkej, bylo by s tebou zle, šaty jsou jedem napuštěny!“ Neoblekl jich.

Tatík právě přijel ze světa. Matka všecko na chlapce žalovala, že jen s hříbětem hrá. Ale Janeček povídal: „Tak ne, milá mamičko, copak vy děláte?“ — Matka ho liskla po hubě, vyhodila ven a bědovala mužovi, že musí dáť hříbě pryč, že chlapec nechce do školy chodiť; sice že ona od něho půjde. — Tatík zavolal si chlapce a řekl: „Janečka, já to hříbě dám pryč!“ — Synek ho prosil, aby to nedělal a povídal: „Milý tatíčku, dáteli hříbátko pryč, které jste mi obětoval, já půjdu též pryč, kde mne oči ponesou! Ale až já budu s vámi sám, všecko vám vyložím na maměnku.“ — Matka, jak to poslouchala, řekla tatíkovi: „Pojď ty sem do jizby!“ a potom mu všecko povídala, že jen hrá s hříbětem a že se zlenoší, aby to hříbě zastřelil a chlapce na učení dal. Bálať se o svou kůži.

Hříbátko šromotí v konírně, Janeček k němu jde a povídá: „Co je ti, můj hřebečku? Či bys jedl, či bys pil?“ — Hrebeček odpovídá: „Nejedl bych ani nepil; otec tvůj mne již zastřelí, již čistí pušku. Ale ty se nastroj a vypros, abys mne směl ještě jednon přistrojiť a na mne sednouť; a jak tatíček bude chtěť střeliť, ty se poděknj a ujeď. Neboj se nic, my se spolu uživíme.“

Synek se nastrojil a jak tatík s puškou na dvůr přišel, prosil ho, aby ho nechal ještě jednou přese dvůr přejeť na hřebečku. Že si ještě objede, a potom aby si ho zastřelil. — Otec mu to dovolil, a když Janeček na hřebečku seděl, zvolal: „Milý tatíčku, děkuji vám za vaše chování, a s Pánem Bohem tu buďte!“ Jen se mihnul přese dvůr a již byl pryč.

Když přijeli na jednu zelenou louku, tam byla studénka. Hřebeček mluvil: „Janečku, napij se vody, nebude se ti chtěť jísť!“ Janeček se napil. Potom řekl hrebeček: „Umyj mi hřívu!“ Janeček tak učinil, a hříva zůstala zlatá. Hrebeček pravil: „Sobě omyj též vlasy na hlavě!“ Janeček si umyl vlasy a hned zůstal zlatohlávkem. Hřebeček povídá: „Včil půjdeš do města a mne tu necháš v jeskyni; dáš se učiť za zahradníčka. Jdi ke královi, ten má starého zahradníka, on tě přijme a bude tě míť rád.“

Janeček se rozloučil s hřebečkem, přistřel si zlaté vlásky vlasenkou^[61] a šel do města. Když přišel ke královi, hned se mu ulíbil; že bude míť mladého zahradníka. V zahradě bylo všecko vyschlé; jak ale tam přišel Janeček a pokopával stromy, všecko se přijímalo, že nevěděl král, jakou radost nad mladým zahradníčkem má; a všickni ho měli rádi a říkali mu zahradníček strupáček, že vlasenka byla jako hlava strupovatá.

Jednou sejmul vlasenku a rozčesával si v koutě v zahradě své zlaté vlasy. Domníval se, že ho žádný nevidí, ale princeska, dcera králova, ho viděla a spatřila jeho zlaté vlasy. Hned se jí ulíbil a pomyslila si v duchu, že jinšího nebude chtěť.

V tom čase král, který měl tři dcery, povídal, aby do roka každá si zvolila ženicha, že se musejí vydávať. Ty dvě starší dcery do roka měly ženichy, ale ta nejmladší neměla žádného. Jak se král otec ptal: „Máteli každá ženicha?“ ty dvě řekly: „máme!“ a ta nejmladší pravila: „Já mám svého zahradníčka a jiného nechci.“ — Král povídal: „Já dám zahradníčka vyhnať, a ty ho nedostaneš.“ — Princeska povídá: „Tatíčku, když dáte zahradníčka vyhnať, já též půjdu pryč!“

Když přišla neděle, šel Janeček pokaždé k svému hřebečkovi do jeskyně, oblekl se tam do princeských šatů a šel do kostela. Král si myslil: „Odkud je ten princ?“ — Chtěl s ním mluviť, ale jak kněz přežehnal, královi se udělala na očích mhlíčka, a princ vždycky ušel; král s ním nemohl mluviť, neboť zašel do své jeskyně, převlekl se a potom se odebral na zahradu.

Když pak otec král nemohl s nejmladší dcerou nic spraviť a nechtěla odstoupiť od zahradníčka mladého, přijal on ho za zetě svého, ale jak byl v šatech v zahradě, tak ho dal sezdať a takou poklona svojí dceře udělal,^[62] že jí žádného veselí neustrojil, a nechal jich bývať v malé chaloupce.

Ale přišlo jednou, že měl jíti na vojnu ten král proti svému nepříteli. Přišel též Strupáček do hradu ze své chaloupky a pravil: „Nejmilostivější tatíčku, já půjdu též se podívat, kde budete bojovať!“ — Král odpověděl: „Synku, co ty tam spravíš? Ale, chcešli, sedni si na toho valacha a po zadku již se podívej; ale mohl bys doma býť.“

Strupáček ale šel k svému koníčkovi, oblekl šaty co nejkrásnější, až se zlatem svítily, objel vojsko královo, jel královi naproti a žádal o komando.^[63] Král mu odevzdal komando, on hned táhl proti nepříteli, střílel — a všecko padalo. Byla z toho v královském vojsku radost veliká, a každý se ptal, že odkud je ten princ. — Král rozkázal, aby ho nepouštěli a jemu řekli, aby jel s nimi. Ale on nechtěl. Tož mu král vzal šavlu a píchl jej do nohy, jak mu chtěl utéci, ale přece mu utekl.

Po vojně jak přijeli domů, dělali velikou hostinu. Král si zpomněl na zahradníčka Strupáčka, co má jeho nejmladší dceru a co s nimi ničeho neužíval. Šel do chaloupky k němu a spatřil, že tam bylo krásněji než u samého krále; od jasnosti až padnul, když viděl poval^[64] a stěny samé zlato a drahé kamení. Dcera princka krále zdvihla, a král přistoupil k zeťovi a tázal se: „Co je ti, synu můj?“ — a tu viděl jeho nohu šátkem omotanou, krev mu tekla. Král hned zemdlel a jak ho přivedli k sobě, zvolal: „Co jsem já učinil; maje takového prince na svém hradě, tak jsem mu ubližoval!“ —

Hned vzali zahradníčka Strupáčka do hradu, a teprv velikou hostinu strojili jemu a manželce jeho. Janeček ale, když se stal princem, šel si pro svého hřebečka, a král mu odevzdal všecko království. Za 14 dní musel hřebečka zabíť, tak to chtěl hřebeček sám míti. Mladý král se ho tázal: „Proč já tě mám zabíť?“ — Hřebeček odpověděl: „Já jsem měl přijíť do člověka a přišel jsem do koňského těla; ty mne musíš včil vysvobodiť.“ Janeček s bolestí mu hlavu mečem sťal, a jak mu hlavu sťal, holubice vyletěla z koně, poděkovala se Janečkovi a tam ta pryč.