ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hora Radhošť má jméno své od pohanského bůžka Rádhosta, kteréhož předkové naši obzvláště na hoře této ctili. Modla ta prý měla v natažené pravici roh, kterýž její služebníci modláři vodou naplňovali. Zmizelali voda v rohu tom v jisté době, očekával se suchý ale úrodný rok: a naopak, ostalali voda nebo alespoň vlhkost v rohu, předpovídal se rok mokrý a neúrodný. Před jeho sochou každoročně zvláště v čas rovnodennosti konaly se slavnosti, ku kterým pohanští Slované obojího pohlaví z blízka i z daleka přicházeli. Dávaly se bůžkovi tomu oběti z domácího dobytka, a přítomní oddávali se radovánkám a veselostem, kteréž náležely k obřadům a k úctě bůžka Rádhosta. — Zbytky takéto slavnosti národní snad se posud zachovaly v radovánkách, jež se odbývají na Radhošti v svatvečer přede dnem sv. Jana Křestitele, kdy se tam znamenité množství lidu netoliko z nejbližšího okolí shromažďuje, aby se dívali s výšky této na nesčetné ohně, které s nastávající nocí na všech stranách vzplápolají. Druhdy ohně ty skládaly se pověrou uhlířův proti čárám a kouzlům, nyní zapalují se jen z prastarého, zděděného zvyku pro obveselení. Pohled na tyto veselé ohně jest s vrchu Radhoště věru čarovný a jako by omamující; neboť za jasné noci, když červánky večerní dohořely a na tmavé obloze nebeské velikánské stádo hvězd vychodí; slučují se ohně a hvězdy — země a nebesa tak, že se jedno býti vidí. — Domníváme se, že v tomto prastarém obyčeji, v těch hořících hranicích dříví na všech všudy vrcholích, v těch plápolajících a nad hlavami točených pometlách, v těch zapálených bečicích smolných za krásné noci svatojanské pochována jest nějaká pohanská bohoslužba našich slovanských předků, kterou i potomci křesťanští po nich zdědili a nyní posud ještě konají, ač původní význam dávno již se byl vytratil.

Diváci na Radhošti ostávají u ohně potřebného po celou noc, kteráž tam jest tak krátká, že teprv po jedenácté hodině poslední odlesk sluneční na západě mizí a brzy po půlnoci již opět prví věštcové světla světového vyskakují a k druhé hodině již červánky ranní se na obloze zapalují. Tu počíná svítati, a procitlý sbor skřivánkův pozdravuje jednohlasně nastávající jitro. Zima na chvíli roste. An však na vrcholích hor červánky se třpytí a kolem diváka na Radhošti stojícího proud ohnivého zlata se rozkládá: leží údolí pod ním ještě v mlhách nočních, doliny na západní straně jsou v hustých tmách, které ještě hezky dlouho sladké sny jitřní obyvatelstvu skýtají. Sláva a velebnost vychodícího slunce, jak ho na Radhošti viděti jest, nedá se ani slovem psaným ani štětcem malířovým nakresliti; to musí každý sám osobně vidět, kdo si to pravdivě představiti chce. Člověk musí, vida velebné divadlo to, zvolati: „Hospodine, veliká jsou díla rukou Tvých!“

Avšak netoliko obdivovatelé přírody Boží chvátají na Radhošť. Stojíť na vrcholu jeho kamenný kříž, u něhož Slované katolíci v létě svou křesťanskou pobožnosť konají. Veliké průvody ze všech okolních městeček a dědin přicházejí na horu, zvláště dne 6. srpna, na den proměny Christovy. Byl jsem tam toho dne 1853. a s rozkoší naslouchal jsem mohutným nábožným zpěvům moravských Valachů a Valašek, jenž se všech táhlých hlubin dlouhé a obtížné cesty k svatému kříži konali a pomodlivše se a pozpívavše na kolenách pod křížem, taktéž se zpěvem dolů — domů se vraceli. Den tento jest v okoli dnem svátečním. Všudy jsem viděl mladé a staré svátečně oděné, tu onde v lese kolem zahřívajícího ohně shromážděné.

S Radhoště vidět jest velikánské krajiny s mnohými městy a dědinami, žlutá pole a zelené louky lesy lemované, jakož i četné pomníky zašlé slávy a moci lidské — pusté, zbořené hrady. K jihu pozírá oko až k dalekému, příbuznému velikánu slovenskému — ke Kryvaňu. Na západ lze se dívati přes zelené pahorky a požehnané pšeničné půdy hluboko do srdce naší Moravy až k horám Palavským.

Jdeli se po širokém, obrovským mechem a haferami (borůvkami) posetém hřbetě Radhoště na strana severní, přijde se k velikánským skalinám, na způsob ohromných schodů utvořeným; skaliny ty jmenují se v lidu skutečně stupněmi. Nedaleko jsou jedny díry a jeskyně do Radhoště. — Od stupňů přichází se v témž směru ke stopám bývalé poustevny, kde posud krásné stromořadí v lese samém pradávné obydlí poustevníkův značí, kteříž prý tam až do roku 1784 o samotě vyhledávali spasení svého. Velmi dobrou vodu podává u poustevny milá studánka.

Odtud snadno a brzy přichází se na horu Kněhyni čili k Čertovému mlýnu, kde jest vidět na hoře jako by struhu 10 sáhů dlouhou, 6 sáhů širokou a 7 sáhů hlubokou; struha ta jest ve skále jako by vytesána; v ní leží skalina na malých podstavcích; také na patě hory té nalézá se skalisko nesmírné; obraznost lidu nemohla si vysvětliti, kterak takové kameny do té výšky se dostaly, a připisuje to moci ďábla samého. Čti pohádky o Čertovém mlýně.