Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

14. Sirotek v Radhošti

Kdysi se stalo, že byli dva bratří; jednomu bylo Mach[23] a druhému Jan. Mach měl dva chlapce a Jan měl čtyry děti. Mach se roznemohl a požádal svého bratra Jana za poručníka svým dvěma chlapcům, a odemřel. Žena jeho umřela také již před rokem. Když Jan se vrátil od bratra zemřelého domů, žena se ho ptala: „Snad ses nestal poručníkem?“ — On odpověděl: „Což myslíš, že nechám ty ubohé sirotky zahynouť? Vždyť jest to moje krev! Včil budeme rozprávěť o jiném, seberemli obě děti k sobe; či jich rozdáme lidem cizím?“ — Na to odpověděla žena: „Toho staršího bych ještě vzala, ale toho mladšího nechci!“ (Měla rozum, ale na druhou stranu, řekl vykládač). Na to on jí řekl: „Nerozmýšli o tom, já si přivedu oba dva.“ — Žena povídá: „Nedivila bych se, kdybys vzal toho staršího, toho mladšího by si mohl vzíti, kdo by chtěl!“ — Ale muž odpověděl: „Víšli ty, že nám ten mladší může být lepší nežli ten starší?“ — Žena povídá: „Ale jak by nám ten mladší mohl být lepší? Starší již má 14 roků, a ten mladší má teprv dva roky!“ — Muž pravil: „Milá brachu, víš, že jsem jejich strýc a že se musím o ně postarat chtě neb nechtě; já si jich vezmu oba dva k sobě.“

Když jich k sobě sebral, měl jich devět let; starší, Josef, vydělal si dobře, co dostal od strýce svého; a mladší, Míchal, v posledním čase také již pomáhal v menších pracích. Ale tu přišly zlé časy, kdy bylo se všemi bídnými[24] lidmi zle. I Jan musil na konci svou krávu odprodať. Tu přistoupila žena k němu a pravila: „Vidíš, byloli nám třeba, těch dvou dětí míti? Povídala jsem ti, neber jich! Včil nemůžeme ani svých vlastních dětí uživiť!“ — Ale muž jí odpověděl: „Co se nad tím staráš, vždyť víš, že místo[25] těch dětí zůstane nám; musím ho odkoupit a jim vyplatiť!“ — Na to žena: „Zdali by nebylo líp, toho mladšího chlapce se zbýť? Přišlo by nám to laciněji!“ — Muž pravil: „Zpomeň si na to, vzali jsme jich v dobrém čase, zdali by to nebylo hříchem před Bohem a před světem, zbýti se jich ve zlém čase? Co by řekli lidé?“ — Ale žena na tom stála, aby ty děti přišly pryč. — Muž tedy řekl: „Víšli co, ženuško, aby bylo všady dobře, zavedu toho mladšího do hor.“ — Ona povídá: „Prosím tě, kampak ho zavedeš? Zavedeš ho asi dvě hodiny cesty, a on zase přijde!“ — Muž odpověděl: „Zavedu ho dále, odkud se nikdy více nevrátí! Od Boha jsem toho sirotka přijal, Bohu jej nyní zase odevzdám!“

Druhého dne, než svítalo, mluvil k chlapečkovi desítiletému: „Míchale, půjdeme spolu, kdybychom v tom Radhošti nějaký poklad najíti mohli!“ — Míchal netušil nic zlého a šel s veselou myslí se strýcem svým. Když přišli k dírám na Radhošti, rozsvítil strýc světlo a všel do nich i s Míchalem. Tam slezli po chatrném řebříku do hlubiny, chodili dlouho, a prolézali mnohé jeskyně, až přišli k podzemní řece, přes kterou úzká lávka položena byla. Za vodou řekl strýc: „Míchale, sedni si tu na té skále; zde máš chleba a zahýbák,[26] zatím pojez, a já se půjdu sám dále podívat.“ — Míchal ostal sedět a po tmě krájel si chleba a jedl. Nešťastný chlapec dlouho očekával strýce svého, až by se vrátil k němu se světlem; nechtěl se ani s místa pohnouť, neboť se bál v té černé tmě. Toužebně naslouchal, přicházíli již strýc, ale ten nepřicházel. — Tu sobě pomyslil: „Snad mne sem strýc zavedl, nechal mne tu a odešel domů!“ — Při té myšlence vlasy mu vzhůru vstávaly; vzchopil se a hledal cestu z Radhoště ven. Ale tu nebylo možná nalézti. Jak se měl bez světla prodírati těmi jeskyněmi? Jak měl nalézti úzkou lávku přes řeku, a řebřík z jeskyně vzhůru? Místo co měl jit k řece, vzdaloval se jí pořád více; to zpozoroval teprv potom, když již jekotu její hrubě ani neslyšel. Unavený sklesl na mokrou zemi, položil hlavu na studenou skálu a plakal hlasitě. Potom zase vyskočil a šel zpátky. Když po tmě v pravo v levo hmatal, uklouzla mu noha, a on spadl se skaliny dolů; když letěl, chtěl se zachytiť a utrhl dva veliké střechýle, které se mu ulomily. Nevěda, co činí, uschránil je ve svém zajdáku[27] a šel dále. Blížil se k řece, neboť její jekot pořád vice a více slyšel, až pak omakal, že jest u vody. Ale včil nemohl najíti tu úzkou lávku, po které ho strýc byl přivedl. Zmužile skočil do vody a šťastně přeplaval na druhou stranu. Potom přišel k nebezpečnému řebříku a jako kočka hned byl na hoře. Když byl ještě půl hodiny hledal, makal a přemýšlel, vyšel na venek díry, ale měl ruky a nohy dodřené a zkrvácené a třásl se zimou a strachem přestálým. Včil padl na kolena a děkoval Pánu Bohu za to, že ho vyvedl a že nezahynul v Radhošti. Potom si sedl, jedl suchý chléb, co mu ještě v zajdáku zbyl a rozvažoval si, co má dělať. Věděl, že ho strýc nechce, a proto si umínil, že půjde dále do světa, že se přece nějak obživí. Na to všecko, když byl celý den hladový chodil a bloudil, přišel na jakýsi hrad, vyptal si kus chleba od služebníka, a posadil se na kámen rožný. Když vytahoval ze zajdáka zahýbák, spatřil služebník ty dva žluté střechýle v jeho zajdáku a ptal se ho, co to má. Služebník je obracel na všecky strany, potěžkával jich v ruce, ukazoval jiným, až pak konečně šel je ukázat pánovi. Pán toho hradu dal jej k sobě přivésť. Když ho k němu přivedli, tázal se ho pán, odkud by ty dva kusy ryzého zlata měl? Míchal vypravoval, co se s ním stalo a jak k těm střechýlům přišel. To vypravování pohnulo pánem tak, že si ho vzal za vlastního, neboť sám byl svobodný a neměl žádných dětí. Zlato mu odprodal a peníze dobře na úroky uložil. Také jej dal ve všech potřebných vědomostech vycvičiť. Míchal již byl na tom hradě celých 17 roků. Když pak dochodilo sedmnácté léto, pán se roznemohl. Všecko majetství své odporučil Míchalovi a přikázal mu, aby byl střídmě živ a na bídný lid aby pamatoval. Míchal sobě pomyslil: „Kterak bych neměl na bídný lid pamatovať, když jsem sám z bídy a včil jsem se stal bohatým pánem?“ — Do čtrnácti dní byl pán pochován.

Dvě léta bylo tomu, co byl Míchal svým pánem. Jednoho dne stál v okně a díval se na náhradí. Tu přicházel do hradu stařec bídný v šatech roztrhaných. Jeho bída jím velice hnula a hned rozkázal vrátnému, aby ho k němu nahoru přivedl. Když stařec do jizby vstoupil, Míchal poznal, že jest to jeho strýc, ale strýc Míchala nepoznal. „Smilujte se, milostivý pane,“ prosil stařec, „nade mnou — nad starcem hladovým: Pán Bůh vám to zaplatí!“ Míchal pravil; „S radostí chci vám dáť užití potřebného jídla a pití; zatím se posaďte!“ — Potom zavolal služebníka, dal mu klíč a potichu mu naporučil, aby donesl z jeho zajdáku, který sobě i s valašskými šaty na památku nechal, zahýbák, a sedl si k stařečkovi, který mu vypravoval, jak býval zámožný, jak zlými časy upadl do chudoby a jak soudem o všecko přišel, tak že místo své musel prodati a včil že musí ptaným chlebem[28] se živiti. „Nemáteliž žádných dětí?“ ptal se Míchal. „Ach Bože,“ pravil stařec, „měl jsem čtvero dětí; tři mi zemřely na neštovice a čtvrtý jest ničema, který se ani o Boha ani o svého starého otce nestará. — Zatím donesl služebník jídlo a pivo. Míchal sám starcovi podal chléb a zahýbák, aby si krájel. Starec vzal zahýbák do ruky, díval se naň, zbledl jako stěna, neboť poznal znamení, které svou rukou do něho vpálil — a jako zmámený sotva vykoktal slova: „Milostivý pane, kde se tu ten nůž vzal?“ — Míchal odpověděl: „Což pak je vám po tom noži? Nůž jako nůž!“ — „Ne tak, ne tak,“ zvolal zoufale stařec, „pro Boha živého, povězte mi, kde se tu ten nůž vzal? Povězte mi to, a nemučte mne!“ Míchal již se nemohl déle zdržeť a zapírať, a proto zvolal: „Otče Jane, neznáteliž sirotka Míchala?“ — Strýc se ulekl, poznal Míchala a hanbou i strachem padl před ním na kolena. Ale Míchal ho pozdvihl, obejmul a pravil: „Strýčku, nebojte se nic, já jsem vám již dávno odpustil!“ Stařec se posadil, ale do jídla již neměl chuti. Míchal ho podržel u sebe až do smrti, a když se dověděl, že starší jeho bratr Josef je ve službě, i toho k sobě vzal do hradu. Strýc však nepřečkal celý rok na živobytí, ale umřel aspoň s tou radostí, že Míchal v Radhošti nezahynul, což ho předtím v jeho bídě nejvíce trápilo dnem i nocí.



[23] Mach = Martin.

[24] Bídný lid t. j. chudý lid.

[25] Místo t. j. chalupa.

[26] Zahýbák = křivák = nůž, který se zavírá.

[27] Zajdák t. j. mošna, mošnice pastýřská. U Chorvatů zaja = vzadu. Zajda = břemeno. (Jungmann.)

[28] Ptaným čili vyproseným chlebem, žebrotou se živiti.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.