Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

25. O třech holubicích

Jistý kupec odumřel syna, a ten syn byl 19 let starý. On své matce povídal: „Milá matičko, já půjdu zkusit svět!“ Ona pravila: „Můj milý synu, jdi, ale dlouho ve světě nebuď, neboť jsem stará a ráda bych ještě měla od tebe nějakou pomoc ve stáří svém.“ Pak ho vypravila na cestu a rozloučila se s ním.

Syn odešel do světa a šel, až přišel do lesa, kterým šel dva dny a ještě nevěděl, kde by jeho konec byl. Na třetí den zase šel dále a přišel k jakési chalupě. Když do té chalupy vstoupil, spatřil tam strašného chlapa, který na stoličce seděl a hned se ho ptal, kam jde. — „Já sám nevím, kam jdu — jdu si hledat nějaké štěstí, nějakou službu!“ — On mu řekl: „Chcešli, můžeš u mne sloužiť!“ — Hlad ho již nutil, a proto zůstal tam ve službě. Pán mu povídal: „Musíš u mne sloužiť do dne, do roka: to je nejkratší čas!“ — Sloužil u něho rok a den. Dobře se u něho měl a věrně mu sloužil. Jeho pán byl čarodějník, ale v ničem mu neubližoval. Měl velký rybník a na ten rybník se chodily tři holubice koupat, a každá z nich měla tři zlatá péra. Ty tři holubice byly tři princky zaklnuté.

Jak vysloužil rok a den, pravil čarodějník: „Co ti dám za tu tvou službu?“ — On odpověděl, že to ponechá jeho dobré vůli. Čarodějník mluvil: „Ty jsi hodný člověk; pojď se mnou do mého sklepa a vezmi sobě jak se ti líbí moc peněz a jaké peníze chceš, zlaté nebo stříbrné. On si nabral, co mohl unésť, a čarodějník mu přidal k tomu ještě tu jednu holubici a tak mu povídal: „Jak přijdeš domů, nemášli obydlí svého, dej si ho postaviť, z té holubice vytrhni ta tři péra a tak jich uschovej, aby žádné oko lidské na ně nepřišlo; z té holubice budeš míti krásnou princku, kterou si vezmeš za ženu.“

On přijal holubici, navrátil se domů a dal si vystavěti dům. Ve zdi sobě nechal tajné místečko pro ta tři péra, která tam zazdil. Jak ta tři péra vytrhl, z holubice stala se krásná princka, a ta o těch pérách nevěděla, ale jeho matka o nich věděla; jí se přiznal a okázal jí, kde jich má.

Byli spolu tři čtvrtě léta. Potom odjel na hon do lesa s jiným pánem, a matka zůstala doma s nevěstou. Matka pravila k nevěstě: „Milá nevěsto, já se té tvé kráse nemohu ani dosti vynadiviť; kdyby člověk celý okršlek světa zešel, netroufám, aby tak krásnou ženskou našel.“ Nevěsta odpověděla: „Milá panímámo, to ještě jest malá krása; ale kdybych dostala jenom jedno zlaté péro svoje, viděla byste, jak bych byla krásná.“ — Matka hned šla, jedno péro vzala a dala jí ho. Ona ho do sebe píchla a mnohem krásnější zůstala. Matka se na ni dívala a pravila: „Ty bys byla ještě krásnější, kdybys všecka tři péra dostala.“ Potom šla, vzala ještě dvě ostatní péra a zas jí jich dala. Nevěsta jich do sebe píchla, a hned zůstala holubicí. Jako holubice vyletěla oknem a děkovala jí: „Děkuji vám, má nejmilejší matičko, že jste mi ta tři péra dala; počkám ještě na svého manžela, abych se s ním rozloučila.“ Pak si sedla na střechu a čekala, až by její muž přišel z lesa.

Mužovi v lese spustila se silně krev z nosu, tak že se ulekl velice a povídal, že již jakési neštěstí doma se stalo. Sednul na koně a spíchal domů. Jak přijížděl k domu, holubice naň volala: „S Pánem Bohem, manžele milý, děkuji tobě za tvou věrnou lásku, ale víckráte mne neuvidíš!“

Holubice odletěla, a její manžel plakal a naříkal sobě a s matkou svou stejně se vadil, že odejde zas, kam ho oči ponesou. To si umínil a šel zas nazpátek k tomu čarodějníkovi, u kterého sloužil. Jak k němu přišel, on mu hned povídal: „Aha, nezachoval jsi rady mé, již ti tentokráte nepomůžu; ty tři holubice již tady nebývají; ale jdi k mému bratrovi, ten má všecky ptáky pod svou mocí a všecka zvířata, jestli by snad on o tom věděl, kde ty holubice bývají. Bratr můj jest půl druha sta mil odtud, ale já ti dám kuličku a když si tou kuličkou třikráte kulneš, budeš tam ještě dnes na večer a optáš se ho, zdali on o těch holubicích ví, a řekneš mu, že jsem já tě k němu poslal.

On se s poděkováním odebral, tou kuličkou si třikrát kulnul a na večer tam byl. Vyřídil mu od bratra pozdravení a prosil ho, aby mu pověděl, víli, kde ty tři holubice jsou, co se koupaly na jeho bratra rybníku. On odpověděl: „Milé dítě, já o nich nevím, ale musíš dočkati až na ráno; já mám všecky ptáky a všecka zvířata pod svou mocí; budouli o tom vědět, bude dobře.“

Ráno šli do lesa, on písknul na píšťalku, a hned plno ptáků přiletělo a hned se ptali: co pán poroučí? — On pravil: „Já se vás ptám, víteli který o těch třech holubicích zlatých, co se koupaly na mého bratra rybníku?“ — Žádný nevěděl. — Zapísknul zas na píšťalku. Všechna zvířata přišla; medvědi, lvi, veverky, vlci a všechna zvěř, a hned se ptali, co pán poroučí. — On pravil: „Já se vás ptám, víteli které o těch třech holubicích zlatých, co se koupaly na mého bratra rybníku.“ Žádné nevědělo. — Povídal: „Milý brachu, já tady neporadím; ale včil ještě máme třetího bratra; jestli ti on o nich nepoví, již se o nich nedovíš. Bývá odtud ještě 140 mil a má všecky ďábly z pekla pod svou mocí. Dám ti zas takou kuličku, tou sobě třikráte kulneš a na večer tam zůstaneš.“

Kulnul si třikrát a na večer tam přišel. Ten čarodějník seděl v trávě na zahradě, měl hlavu střapatou tak jako kropáč, břicho měl tolké jako vědro, nos mu dosáhnul až na pupek a byl holý jak čagan[65] — tak strašný byl. On se ho velice uleknul a ten mu povídal: „Nelekej se, mě dítě, nelekej; třeba jsem já tak strašný, ale srdce mám dobré. Co pak chceš?“ — „Já jsem přisel od vašeho bratra a prosím vás, kdybyste mi nějakou vědomost dal o těch třech holubicích zlatých, co se koupaly na vašeho bratra rybníku.“ „Milý synku, já o nich nevím; ale ráno, jak vstaneme, zavolám své tovaryše, jestli některý o nich ví.“

Ráno jak stanuli, šli do lesa; čarodějník zapískal na píšťalku, a hned plno čertů přišlo; bylo jich také ukrutné množství, až celý les byl tmavý. On se velice uleknul, ale čarodějník mu povídal: „Neboj se, neboj, ani vlas z hlavy ti nespadne.“ — Ti čerti se ptali: „Co pán poroučí?“ — On pravil: „Víteli který o těch třech holubicích zlatých, co se koupaly na mého bratra rybníku?“ Nevěděl žádný. — Čarodějník se ohlídal a mluvil: „Kde pak je ten chromý?“ — Ten byl ještě kdesi na zadku, ale již spíchal a bál se, že zmešká. Přijda tázal se: „Co pán poroučí?“ — Čarodějník odpověděl: „Já se tě ptám, víšli o těch třech holubicích zlatých, co se koupaly na mého bratra rybníku.“ „Ach já o nich dobře vím; včil jsem jich naháněl, koupou se v červeném moři!“ — Čarodějník kázal: „Toho člověka zde vezmeš a doneseš ho na ten zámek, v kterém bývají, jehož střecha jest zlatem pobitá.“ — Tomu člověkovi pak řekl stranou do ucha: „Když se tě bude čert ptáti, jak tě má nésti, jestli tak, jak jde vítr, řekni že ne tak; jestli tak, jak jde krok, také řekni, že ne; jestli tak, jak jde vzduch, tož ty řekni: ano, tak aby tě nesl. Kdyby ti spadla čepka s hlavy, když tě ponese, nepovídej mu, že ti spadla a neobhlídej se po ní, sic by tě čert pustil a nedonesl by tě tam. Když budeš 7 mil od toho zámku, již ho budeš vidět, a on se tě optá, jižli ten zámek vidíš. Ty zavři oči a řekni, že nevidíš. Jak budete tři míle od zámku, již ho budeš dobře vidět; on se tě zase optá, jižli ten zámek vidíš. Ty zase zavři oči a řekni, že nevidíš. Potom již budeš nad střechou, nad samým zámkem: on ti zase řekne, jižli vidíš ten zámek, ale ty řekni, že nevidíš; on by tě pustil na střechu a ty bys nemohl slézť.“

Čert vzal člověka a letěl s ním jak jde vzduch. Jak byli sedm mil od zámku, ďábel se ho ptal: „Jižli vidíš ten zámek? Již ho jest dobře vidět!“ — On zavřel oči a povídal, že nevidí. — Letěli dále. Jak byli na tři míle od zámku, zas se ho ptal, jižli vidí ten zámek. — On zase zavřel oči a pravil, že nevidí. Jak byli nad samou střechou, pravil čert: „Včil již ho myslím vidíš, již jsme nad střechou.“ — On zavřel oči a řekl: „Oh, nevidím!“ — Čert zlostně mluvil: „Tož ty musíš býti, chlape, slepý, ještěli ho nevidíš, jsa již nad samou střechou.“ Potom ho ze zlosti vzal a posadil za stůl do královské residencí. Tam seděly ty tři princky za stolem a pletly zlatem. Jeho žena seděla v prostředku, hned ho poznala, vyskočila a radostně ho vítala, div že neomdlela: že on toliké míle přešel za tak krátký čas. „Oh, vítej, můj nejmilejší manželi, vítej, náš vysvoboditeli; ty nás všecky vysvobodíš, co jsme v tom zámku zakleti.“

Byl tam dlouhý čas. Jednoho dne vzala jeho manželka klíče, vodila ho po všech světnicích a komorách a všecko mu ukazovala. Jenom jednu světnici mu nechtěla odemknouti.

Ty tři princky byly každý den dvě hodiny ráno holubicemi a od večera tři hodiny, a musely se chodiť koupat na červené moře. Když zase jednou se šly koupat, on sobě myslil: „Proč mi ty ten jeden pokoj nechceš otevříť?“ Potom šel, hledal klíč mezi klíčemi a ten pokoj si otevřel sám. V pokoji tam uviděl draka s třemi hlavami, a ten byl zavěšen pod povalem tak, že každá hlava byla na jednom háku napíchnuta a zavěšena. Pod tím drakem stály tři sklenice vody. On se leknul a utíkal nazpátek; ale ten drak naň volal: „Nelekej se, neutíkej, vrať se nazpátek a podej mi tu sklenici vody, budeš míti jedenkrát život darovaný.“ On mu podal tu jednu sklenici vody, kterou když drak vypil, hned mu ta jedna hlava spadla s toho háku, a on prosil dále: „Včil mi podej tu druhou sklenici vody, budeš míti dvakrát život darovaný. On mu ji podal, drak ji vypil druhou hlavou, a ta hned spadla s háku. Drak pravil: „Včil dělej, jak chceš; podej mi tu třetí sklenici nebo nepodej, ale podať mi ji musíš.“ On mu ji se strachem podal, drak ji vypil třetí hlavou a odpadl celý. Včil byl zase zdráv, hned se zchytil a letěl na červené moře; tam ty tři holubice honil, až tu jednu chytil, a to byla ta jeho žena.

Ty dvě přišly nazpátek do zámku, začaly plakať a naříkať a povídaly mu: „Ty nešťastný člověče, radovaly jsme se, že nás vysvobodíš, a včil jsi nám ještě hůře udělal, včil se musíme trápiti až do soudného dne!“ — On plakal, že mu to ještě více líto, že své živobytí nastavil, aby svou ženu dostal, a včil že mu ji drak uchytil. —

Ty tři zaklnuté princky měly tři bratry, kteří také byli zaklnuti; jeden z nich byl zaklnut v tom samém zámku a byl tam koněm. Jednoho dne pravil ten kůň zarmoucenému manželovi: „Včil není draka doma, pojďme, a ukraďme mu tu princku!“ Šli do zámku drakova, vzali i odvedli mu princku a utíkali s ní domů. V zámku toho draka byl druhý bratr těch tří princek zaklnatý, a byl také koněm.

Když přišel drak domů, pravil koňovi: „Kde pak jest má princka.“ — Kůň odpověděl: „Již pro ni přišli a odvedli ji!“ — Drak si ruče sednul na toho koně a pravil: „Včil pojedeme co sil stačí, musíme jich dohnati.“ — Kůň odpověděl: „Již jich nedoženeme!“ — Drak: „Jen pojďme, musíme jich dostati.“

Rozjeli se a dohnali jich blízko zámku. Drak hned uchytil tu princku a řekl člověkovi: „Slíbil jsem ti za tu jednu sklenici vody darovati život; včil ho máš darovaný; ale vícekrát se neopovaž do hradu mého přistoupiť.“ Drak na koni svém navrátil se s princkou do hradu svého.

Po čase opět mluvil kůň k člověku truchlícímu: „Již toho draka zase není doma, pojďme tu princku zase odnésť.“ Šli a zase mu ji ukradli.

Drak přijda domů, ptal se koně svého: „Kde jest má princka?“ — Kůň odpověděl: „Již jest zle, zase nám ji ukradli, ale včil již jich nedohoníme!“ — Drak: „Musíme jich dohnať!“ Sedl na něho, letěli a za nimi se hnali, až jich dohnali. Jak jich dohnali, drak princku uchytil a řekl člověkovi: „Tu máš již za druhou sklenici darovaný život; ale přijdešli po třetí, roztrhám tě na kusy.“

Ten již celý smutný plakal a naříkal sobě, že jest své ženy již na věky zbaven. Ale kůň mu povídal: „Dám ti ještě jednu radu; vím mladá krkavčata: půjdem spolem, a ty budeš ta krkavčata vybírati na strome; staří budou do tebe skákati a tě štípati, nebudou ti ty mladé chtět dáti, ale ty jim řekni, že jim mláďat spíše nedáš, pokuď by ti nedonesli srostlou a živou vodu. Jak ti té vody přinesou, vezmi jedno krkavče, utrhni mu hlavu, omáčej ho v té srostlé vodě a tu hlavu mu přilep, aby ses dověděl, pravouli vodu ti donesli. Jestli se ptáče sroste, budeš vidět, že to jest spravedlivě srostlá voda. A jak sroste krkavče, vezmi živou vodu a nalej ptáčeti do zobáka; obživneli krkavče, budeš vědět, že to jest spravedlivě živá voda.

On tak učinil, a staří krkavci přinesli mu té vody v kožených baňách. On vzal jedno krkavče, utrhl mu hlavu a omáčel ji v srostlé vodě; krkavče srostlo. Potom mu vlil do zobáka živé vody, a bylo živé. Pak dal krkavče zase do hnízda, sebral vodu a šel s koněm domů.

Doma pravil kůň k němu: „Draka není dnes doma, pojďme a hleďme co bychom mohli princku dostati. Šli, odvedli ji a utíkali s ní co mohli.

Drak přišel domů a ptal se koně svého: „Kde jest má princka?“ Kůň odpovědel: „Již ji zase nemáme; ukradli nám ji, ale tentokrát jich již více nedoženeme!“ — Drak hněvivě mluvil: „Bylo by zle, abychom jich nedohnali; jen pojďme ruče!“ — Letěli za nimi a doletěli k zámku právě když do brány přichodili, a v bráně drak princku chytil a povídal k člověkovi: „Ty bezbožníku, pravil jsem ti, jak přijdeš po třetí, že tě roztrhám!“ Hned ho chytl, vzal každou nohu do jedné dlapy, roztrhl ho na poly a s princkou i s koněm svým odešel.

Kůň domácí vzal tu srostlou vodu a namáčel obě půlky v ní, slepil je spolem, a on zase srostnul; pak vzal tu živou vodu, nalil mu jí do huby, a on byl živý. Potom se sebrali a šli do svého zámku. Nyní bolestně plakal a naříkal sobě, že již jest konec, že již má býti své manželky na vždycky zbaven. Kůň ho těšil řka: „Včil já sám již nevím, jakou bych ti dal radu. Již jsme tam byli třikrát a pokaždé nám ji uchytil; posledně byl jsi také sám již roztrhán; nevím, jak to včil bude. Ale ještě mám jednoho bratra za červeným mořem, ten jest také zaklnutý a jest také koněm. On má více síly nežli já i drak v celém těle. Kdybychom toho mohli dostati, tož bychom draka jistě zabili; ale to bude těžká věc, on slouží u Ördögbáby.[66] — Pokusíme se o to, půjdem tam, dostanemli se nějak za červené moře. Poslechnešli rady mé a naučení mého, které ti dám, dostaneš toho koně. Musíš u Ördögbáby tři dny sloužiti, a jak ty tři dni vysloužíš, vymiň sobě za službu toho chudého koně. Budeš tam pásti 12 koní přes tři dny. Ale žádný tam ještě ty tři dny nevysloužil. Jak první den odsloužil, již každému na druhý den Ördögbába hlavu uťala a na hák ji zavěsila. Dej si pozor. Jak budeš těch 12 koní pásti, můžeš se najísti do sytosti, co ti Ördögbába doma dá; ale když ti dá na pole chleba s sebou, toho nejez, zahoď ho pryč; kdybys ho snědl, přišlo by na tebe velké spaní, koně by se ti ztratili, a Ördögbába by ti za to hlavu uťala a na hák zavěsila.

Šli spolem, až přišli k červenému moři. Jak již přichodili blízko, spatřil neobyčejně velikou muchu, která se v pavučinách válela a nemohla si pomoci. On šel k ní a pravil: „Nebohá mucho, ty nemůžeš z těch pavučin vylezť; počkej, já ti musím pomoci.“ Ty pavučiny byly jako veliká plachta, on jich roztrhl na polo, mucha vylezla a pravila: „Děkuji ti zato, žes mi pomohl; utrhni sobě jednu nožku ze mne z podbřícha a jak s tebou bude zle, zpomeň si na mne, a já ti budu na pomoci.“ On sobě myslil: „Což pak ty, mucho, můžeš mi býti na pomoci?“ Ale přece vzal tu jednu nožku z ní a schoval ji.

Šel dále a uviděl vlka, a ten měl přiložený ocas velikým klátem (velikou kládou) a nemohl si pomoci, neboť vlk má hřbet v celku tuhý a nemůže se ohýbati. On hned ten klát odvalil a vlkovi pomohl. Vlk mu povídal: „Děkuji tobě, žes mi pomohl; vezmi si z nohy mé jeden pazour a jak s tebou bude velice zle, zpomeň si na mne, a já ti budu nápomocen.“ On si vzal jeden pazour a schoval si ho.

Jak přišel k samému moři, viděl tam raka tak velikého jak třívědernou bečku. Ten rak byl vzůru břichem obrácen v písku a nemohl si pomoci. On šel, obrátil raka jak se patří a pomohl mu. Ten rak se ho ptal: „Dalekoli jdeš?“ — On odpověděl, že jde k Ördögbábě za červené moře. Rak pravil: „Mé dítě, já ti udělám přes to moře most, abys mohl prejíť; ale ještě si utrhni ze mne jednu nožku z podbřícha a jak s tebou bude velice zle, zpomeň si na mne, a já ti budu nápomocen.“ On si tu nožku vytrhl a schoval. Rak se obrátil v moři, a hned všickni raci z celého moře se sešli a sestupovali se tak k sobě, až mu přes to moře udělali most, po kterém on přešel na druhou stranu a přišel až k Ördögbábě. Ona již stála před domem a hned ho vítala, dobře že jde, že jí bude koně pásti. Dala mu dobře pojísti a poslala ho na pole, odevzdala mu 12 koní a povídala mu: „Musíš mi ty koně dobře pásti, aby se ti z nich ani jeden neztratil; jak se ti z nich jeden ztratí, budeš o krk menší. Hle, zde jest 24 sloupů, na každém sloupě jest jeden hák a na třiadvaceti hácích jsou již hlavy napíchány: ten poslední hák čeká na tvou hlavu. Budešli mi koně zle pásti a ztratíli se ti jeden z nich, bude tvá hlava na tom háku viseti.“

Tak ho vypravila na pastvu s těmi koňmi a dala mu kus chleba, aby se nemořil hladem, aby měl co jísť. On pak chtěl přikázaní koňovo zachovati a zahodil ten chléb. Tu však přišel na něho tak ukrutný hlad, že se nemohl zdržeti, ale musel jíti a toho chleba hledať a jísť. Jak ho sjedl, hned usnul a koni všickni se mu ztratili. On se obudil a neměl ani jednoho koně. Zarmoutil se a pravil: „Dobře Ördögbába povídala, že ta moje hlava bude viseť na tom háku!“

V zármutku svém zpomněl si na tu muchu; mucha hned přiletěla a volala: „Co pláčeš, co naříkáš?“ On jí povídal, že měl hlad a že ten chléb musel sjísť, a potom že usnul a koně že se mu ztratili; včil že za to bude o krk menší. Mucha jej těšila řkouc: „Nestarej se, mé dítě, já ti pomůžu!“ — Potom hned sebrala všecky muchy, ty lítaly kolkolem a hledaly koně. Když jich našly, bzučely a štípaly jich tak dlouho, až jich přihnaly k pastýřovi. Pastýř jich s radostí hnal domů.

Ördögbába již jich vyhlídala a spatřivši jich všecky, mluvila k němu: „Nó, ty jsi dobře pásl ty koně, neboť jich všecky vedeš domů!“ Pak vzala pantok a tak všecky ty koně mlátila tím ostrým pantokem a toho chudého nejvíce, až z něho kusy masa visely. Jemu bylo líto toho koně, proto že ho nejvíce bila a on byl nejchudší. Ördögbába však vzala masť, pomazala koňovi ty rány, a ty se do rána zas pohojily.

Na druhý den zas ho vypravila ty koně pást a zas mu dala toho chleba a přikázala mu, aby ten chléb všecek sjedl. On však jak přišel na pastvu, podrobil chléb do hlíny a poskákal nohami, aby ho nemusil jísť. Ale platné nic nebylo; musel všecek ten chléb vybrati a sjedl ho i s tou hlínou — tak velký hlad naň Ördögbába dopustila. Za malou chvíli usnul, a koně se mu všecky zase ztratili.

Když se obudil, viděl, že neměl ani jednoho koně. Tož plakal a bědoval, co bude dělati. V tom pak zpomněl si na vlka. Jak si na něho zpomněl, vlk hned přiběhl a ptal se ho : „Co pláčeš, co naříkáš sobě? Neběduj, já ti budu na pomoci!“ A hned šel a zařval na všecky vlky. Vlků se přihnala hromada, a ti chodili, běhali a těch koní hledali. Když pak jich nalezli, pokaždé straně každého koně dva vlci stáli, a jej za uši k pastýřovi přivedli.[67] Pastýř se zaradoval, sebral koně a hnal je zase domů.

Ördögbába již zase vyhlídala a pravila: „Nó, ty jsi dobře pásl, již druhý den a všecky koně jsi přihnal." Ale zas ty koně mlátila pantokem a ještě více jako prvního dne, a pak jich tou mastí pomazala, aby se rány do rána pohojily.

Na třetí den zase ho poslala pást, zase mu dala toho chleba a přikázala mu, aby ho nezahazoval, aby jedl. On však přijda na pastvu, zahodil chléb do písku a nohami ho zastoupal, aby ho nemohl jísť; ale zas musel chléb hledat a jísť, jaký hlad naň dopustila. Jak ho sjedl, hned usnul, a koně se mu ztratili.

Obudiv se plakal, že již tenkráte jest zle, že již mu pomohla mucha a vlk, a rak že mu udělal most, včil že již mu nemá kdo pomoci. Koně nevěděli, kde by se lépe skryli, co by jich Ördögbába tak nebila; proto poskákali do moře, aby jich žádný nenašel. Pastýř chodil zarmoucený a pořáde plakal, že již bude tentokráte jeho hlava na tom háku zavěšena; ale přece ještě zpomněl si na toho raka. Jak si naň zpomněl, rak se zamíšal v moři, a hned všeci raci se sešli, ty koně hledali v tom moři a štípali, až jich vyhnali z moře ven. Ten hubený již nevěděl, kde by se měl lépe skrýti, a lehnul si pod toho velkého raka břícho. Ostatní raci ho všudy hledali, až ho našli. Velký rak se musil přeškobrtiť na druhou stranu, a potom vyhnali i toho chudého koně. Pastýř sebral koně, hnal je domů a byl pln radosti, že již má tři dny vyslouženy. Ördögbába již zase čekala a koně pantokem třískala, že se byli zle skryli; třískala, až z nich kusy masa lítaly. Pak jich zase namazala tou mastí, a do rána se to zahojilo.

Ráno se ptala pastýře: „Co pak chceš za tu službu?“ On odpověděl: „Já nechci nic jiného, jenom toho chudého koně!“ — Ona pravila: „To by bylo škaredé, abych ti za takovou dobrou službu tak špatného koně dala; dám ti toho nejpěknějšího!“ — On odpověděl: „Já nechci jen toho chudého!“ — Ona se ho tázala: „Tak mi pověz, proč právě toho chudého chceš?“ — On řekl: „Proto, že mi ho jest velice líto, že vždycky největší bitku trpí, chci jen toho a žádného jiného.“ — Ona pravila: „Tedy ti ho daruju, když ho chceš, ale toho tlustého koně ti také dám; na tom se můžeš domů donésti, a toho chudého si vezmeš s sebou.“

On si na koně tlustého sedl a jel. Jak ale přijížděli ke bráně, chudý kůň mu povídal: „Slez s toho koně dolů a vlez na mne, sice budeš nešťastný!“ — On skočil s koně tlustého a sedl si na chudého. V tom zabručel kůň tlustý: „I dal ti čert v nos!“ a kůň chudý mluvil dále k němu: „Kdybys byl na tlustém koni vjel do brány, on by tebou byl vyhodil do vázání v té bráně, že by se ti byla hlava rozpoltila, a byl bys neživý.“

Tak přijeli šťastně domů do zámku. Jak ho princesky uviděly, že přišel nazpátek, velice se zradovaly.

Domácí kůň řekl jemu: „Včil, bratře, pojďme, draka není doma, princka bude naše!“ Šli a princku odvedli.

Drak přijda domů, ptal se koně svého: „Kde jest moje princka?“ Kůň odpověděl: „Již jest tam ta, tentokráte ji nedostaneme; přišel z poza červeného moře kůň, ten nás všecky přemůže.“ — Drak na to nic nedbal, jen za nimi letěl a dohnal jich u brány; hned zase chtěl princku chytiť, ale již nemohl. Kůň z poza červeného moře ho kopytem střelil po nose, tak že se hned vyškobrtil, a ti dva druzí koňové naň skočili a všeci ti spolem draka usmrtili.

Přišli s princkou do zámku a přáli sobě vespolek štěstí, že nepřítele svého přemohli. Potom domácí kůň, co ty rady dával, povídal jemu: „Včil, ty můj milý švakře, vezmi můj meč, který jest zavěšený pod povalem, a setni mi hlavu.“ On se zarmoutil a řekl: „Oh, jak bych to mohl udělat za tolikeré dobrodiní, které jsi mi prokázal?“ — Kůň pravil: „Můj milý příteli, já ti nemohu vyjeviť, proč mi máš hlavu stnouti; ale kdybys mi ji nesťal, udělal bys mi velice zle.“ — On se tedy již nezdrahal, vzal meč a uťal mu hlavu. Krev fikla na dva sáhy zvýše, a hned z něho byl krásný princ. To vida nemeškal, ale uťal též oběma druhým koňům hlavy, a hned z nich zůstali krásní princové jako z prvního. Všickni mu děkovali za vysvobození a ustanovili jej v tom zámku králem, v kterémž on se svou manželkou a s dvěma sestrama manželčinýma v lásce a svornosti živi byli až do smrti. Ti tri bratří pak opanovali zámek toho usmrceného draka.



[65] Čagan = obušek valašský místo hůlky.

[66] Ördög čti erdek, slovo maďarské, na moravsky: čert čili ďábel: ördög-bába tedy = čertova bába.

[67] Valaši říkají: přiradikali.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.