ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za starodávna žil v Praze kovář velice majetný, a ten měl dvě děti, jednoho syna a jednu dceru. Syn, když dorostl, dostal se na vojnu. Otec se s ním loučil a prosil ho, aby si na něj zpomněl, až se mu nejlíp povede.

Za krátký čas oblíbili si ho páni vojenští tak, že se stal tělesným strážníkem císařovým. Byl již 9 let ve vojsku, ale na otce svého jako by byl zcela zapomněl. V roce desátém přišel do milosti samého císaře pána, tak že se mu nyní tak dobře vedlo, že si ani nepřál lepšího živobytí. Tu obživla v srdci jeho zpomínka na otce, zastesklo se mu po něm, a hned umínil si, že musí otce svého navštíviť. Žádal o propuštěnou. Císař pán jej nechtěl propustiť, neboť ho měl velice rád; on však prosebně žádal o propuštěnou, aby stařičkého otce svého ještě jedenkráte na tomto světě uviděl. Konečně tedy propustil jej císař pán a řekl jemu: „Proto že jsi byl ve službách svých tak bedlivý a věrný, jdi do konírny mé a vyber si koně, který se ti nejvíce líbí;“ a také peněz mu dal dosti. Osedlal si koně bujného a jel k Praze.

V Praze vyhlídl si hospodu vzácnou a najal si jizbu krásnou, v nížto byly dvě postele. Potom se tázal hospodského, zdali ještě na živě jest starý kovář tak a tak zvaný, toho že by měl rád, aby jeho koňovi přibil podkovu, neboť prý o něm slýchal, že umí nejlíp podkovy přibíjeti. Hospodský odpověděl, že toho hodného kováře dobře znal, ten však že již před třemi roky umřel. Měl prý jednoho syna, jemuž měla veliká majetnost otcova připadnouti, o tom však že se neví, jeli živ nebo mrtev. Dcera kovářova dostala prý po otcovi všechnu majetnost, proto že nebylo o synovi ani vidu ani slechu; ta však spustila se Pána Boha a cnosti, promrhala celý zděděný statek a stala se ošklivcem celému městu. Rozkázal host hospodskému, aby nařídil podomkovi, by mu, možnoli, onu osobu přivedl. Stalo se; sluha ji našel, přivedl a dostal od pána dukát. Večeři poručil přistrojiť na dvou stolích; za prvním stolem jedl sám a za druhý stůl posadil sestru svou, kterou v tom okamžení, kdy k němu do jizby vstoupila, poznal; ona však jej nepoznala.

Po večeři se jí dal poznati, že jest bratr její a hned počal ji kárati a tupiti, že promrhala celé dědictví po otcovi, on že nyní přišel domů a ničeho nebude míť. „Co tu mám dělať?“ řekl, „nesmím ani hlavy vystrčiť, ani se k tobě hlásiť pro hanbu, kterou jsi živobytím svým učinila rodičům v hrobě a mně na živě; nemohu zde ostati, ale musím z otčiny své drahé do širého světa — kam mne oči ponesou.“ — Potom v hněvu velikém vstal, svázal sestru provazem, svázanou ji položil na lůžko a bil ji co sily měl. — Hospodský slyšel křik ten a viděl, kterak host nakládá s přivolanou ženskou, a napomínal jej, aby toho nečinil, že k tomu nemá žádného práva. Host mu vyložil, co a jak je s tou ženskou, požádal jej, aby o tom nikomu nic neřekl, že by se musel hanbiti, že jest bratrem takové spustlé osoby. Hospodský umlkl, příchozí zaplatil, co dlužen byl, dal si koně vyvésti, uvázal sestru na koně a ujel s ní z města v tmavé noci.

Ujížděl až do svítání a od svítání až do noci, kdy přijeli do pustých hor. Byla pak taková tma, že již ani chodníka neviděli. Hodnou chvíli ostali státi, až měsíček vysvitnul a jim ukázal, že mají dvojí cesta před sebou. I řekl bratr: „Sestro, pověz mi, kterou cestou mám jeť?“ Sestra odpověděla: „Ty jsi moudřejší než já, zvol kterou chceš; já však myslím, abys zvolil ušlapanější.“

Jeli zase dále; v lese byla tma ještě větší, a opět nevěděl, v kterou stranu by se dáť měl. — Slezl s koně, vylezl na vysoký dub a ohlížel se na všecky strany, kde by nějakého světla uviděl, aby tam přenocovati mohli. Uhledl světlo nedaleko, zavázal kámen do šátku svého a zaměřil v tu stranu, kde byl světlo viděl.

Nejeli dlouho a přijeli k jakémusi velikému stavení; byl to velikánský hrad. V hradu tom bylo světlo, a když k němu přijeli, brána se jim otevřela a on vjel do hradu. I konírna byla otevřena a v ní nachystán obrok pro jednoho koně. Zavedl tedy koně svého do konírny, neboť mu již bylo obroku velice potřebí. On sám vedl sestru svou do hradu a vstoupil do veliké otevřené jizby, kde světlo na stole hořelo, a pro dvě osoby jídla přistrojena byla. Měl již veliký hlad. I čekal, až by někdo přišel, koho by požádal o večeři a o nocleh. Žádný nešel. Sedl si tedy a nechal si dobře chutnati, i sestře své poručil, aby jedla.

Když byli pojedli, přišla do jizby osoba ženská a promluvila k němu: „Příteli, co pak tu chceš? Tyť jsi nešťastný, že jsi do hradu toho přišel. Zde jest 24 zbojníků, a ty nevyjdeš odtud živý.“

Voják odpověděl: „Nechť již je tak nebo tak, jak Pán Bůh dá; ale já se jich nebojím.“

Ženská pravila: „Že se nebojíš? To se mi líbí, já sama ti budu nápomocna. Jdi spat, a ráno, až vstaneš, zkusím tě, jak silný a udatný jsi.“ — Ženská odešla z jizby, voják si lehl do lůžka odstlaného a sestra ležela svázaná na zemi. Ráno vstal voják z lůžka svého, umyl a pomodlil se a čekal, až by ženská neznámá k němu přišla.

Za malou chvíli přišla a zavedla jej do sklepů pod hradem, kde stála sklenice s nápojem jakýmsi. Ženská mn nalila do malé skleničky a pravila: „Vypij tuto skleničku a pojď vzhůru, ať zkusím sílu tvou; pohnešli tam dubem velikým, bude dobře a přemůžeš zbojníky.“ — Voják vypil skleničku podanou, vyšel k dubu a zatřepal jím jako mladou osykou. — „Dobře bude, zvolala ženská, tu máš druhou skleničku a zatřep dubem ještě jednou.“ Voják vypil i druhou skleničku a zatřepal stoletým dubem tak silně, že konary (haluzy) dolů padaly. — Ženská radostně pravila: „Bude z toho něco! Tu máš třetí skleničku: vypij a zatřep ještě jednou dubem.“ — Voják učinil tak, a vyvrátil dub se všemi kořeny a odhodil ho z toho místa jako lehký kůl.

Zase zavedla jej ženská do hradu, ukázala mu všecky věci a vypravovala jemu, co a jak se s ní dělo. Pravila: „Já jsem dcera králova. Jednoho dne vyjela jsem s komonstvem svým na procházku, a tu nás přepadli zdejší zbojníci samojedníci, zabili služebníky mé a jenom mne nechali na životě, když jsem jim slíbila, že chci až do smrti u nich zůstati. Ó jak bych já ti byla vděčna, kdybych se mohla tvou pomocí odtud vyvětiť.“

Pak jej vedla do sklepů a ukázala mu veliké bečky s penězi. On pak uviděl na stěně visící meč, který sebou v pošvě házel; spěšně vytáhl meč svůj a strčil ho do pošvy na stěně, z kteréž meč vyňal, a ten strčil do pošvy své, aniž ženská po sklepě chodící o tom zvěděla. V tom cosi prasklo, ženská se ulekla a zkřikla: „Již jest zle! Již jdou samojedníci!“ Oba ruče^[73] spěchali ze sklepů zhůru, ale přesvědčili se, že zbojníci ještě nejdou. Voják se jí ptal, co by to byl za meč ve sklepě, že se v pošvě pořád třepe. Ona mu pověděla, že meč ten má takovou moc, když ten, kdo ho má, řekne toli a toli hlav dolů, hned všecky hlavy na ránu spadnou. Ona pak bála se tím více, čím více se blížil čas, kdy zbojníci přicházeli domů. On pak řekl jí, že se pranic nebojí a že jich jistotně přemůže a ji vysvobodí.

Pak mu přinesla snídaní, a on se chutně najedl a napil. Králova dcera tázala se ho, kterak se míní brániť, zdali počká, až bude všech 24 po hromadě, aneboli se spustí do nich, jak po osmi domů se navrátí. On volil potýkati se s nimi tak, jak po osmi přicházívají.

V tom bylo slyšet na nádvoří hluk náramný; králova dcera strachem vadla a pravila, že již prvních osm přichází. Voják postavil se na práh a zvolal hlasem velikým: „Všech osm hlav dolů!“ a na ránu všech osm hlav spadlo. Králova dcera podivila se tomu, neboť nevěděla o tom, že měl u sebe ten meč ze sklepa. Za hodinu ohlašoval nový hluk příchod druhých osmi zbojníků. Voják opět vyšel jim naproti a zvolal hlasem hřmotným: „Všech osm hlav dolů!“ a opět leželi všickni zbojníci bezhlaví na zemi.

Zase za hodinu mělo přijít posledních osm samojedníků, o kterých mu pravila dcera králova, že jest mezi nimi nejstarší zbojník a vůdce, jemuž ani střelená ani ťatá neuškodí; toho že musí hledět od spodku poraniť, jinak že ho nepřemůže.

Jakmile posledních osm přicházelo, zvolal voják co hrdla měl: „Všem hlavy dolů!“ — Sedm jich padlo, osmý však ostal na živě a hned se dal do potýčky s ním. Boj byl veliký; a již vůdce padlých samojedníků přemáhal vojáka. Tu si zpomněl, že musí od spodku sekať. To učinil, až ho dostal na zem, kde mu mečem svým hlavu sťal a ji přes plot do zahrady přehodil.

Králova dcera mu děkovala, že ji z moci těch strašných zbojníků vysvobodil; nyní že přijde domů, aby šel s ní a vzal si zlata a stříbra co mu libo; i tento hrad že náleží jemu; nechať dělá, jak chce.

Voják však odpověděl: „Kam půjdu? Má sestra je špatná osoba, tak že se stydím mezi lidi vykročiť; pro mne jest všudy stejno, proto zůstanu nějaký čas zde. Králova dcera mu ještě jednou děkovala a pak odešla.

Voják byl milovníkem zbroje a honby, proto řekl, že půjde do lesa na zvěř; neboť v bečkách bylo jen samé maso z lidí, jež byli zbojníci pozabíjeli a jedli. Sestra jeho ostala doma a vařila oběd.

Tu šla na dvůr pro vodu ke studni, a uťatá hlava volala ze zahrady na ni, aby jí té vody podala. Ona se ohlédala, aby zvěděla, kdo k ní mluví. Hlava stála na svém a opětně žádala vody. Sestra se bála a jak tu vodu nesla, šustla ji přes plot na hlavu, která v tom okamžení přes plot přeskočila a s tělem se spojila, tak že vůdce zbojníků zase živ byl. Děkoval jí za vodu a pravil, aby se nebála, jenom bratra nenáviděného aby mu pomohla se světa sprovodiť. Sestra byla hned povolna v tom.

Zbojník dal jí radu tu: „Udělej se nemocnou a řekni bratrovi, že se ti zdálo, že jenom maso z mladého vlka tě uzdraví; on půjde, a zvěř ho roztrhá.“

Když se bratr z lovu navrátil, nalezl sestru v posteli, která se přetvařovala, jako by nebezpečně nemocna byla. I řekla k němu hlasem slabým: „Roznemohla jsem se, bratříčku, a ve snách zdálo se mi, že jenom maso z mladého vlka pozdraví mne.“ Bratr odpověděl přívětivě: „O to jest mi malá starost; mladých vlků běhá v okolí tomto dosti; přinesu ti jednoho.“

Odešel a pustil se do lesa; brzy stál v husté seči, kde zahlídl mladého vlka se starou vlčicí, která krotce a uctivě proti němu se postavila a pravila: „Stůj, nestřílej, chybíš; co žádáš, pověz a dostaneš.“ — On žádal od ní mladého vlka, kteréhož mu vlčice ochotně odevzdala a také ještě píšťaličku přidala. — On pak tuto přijal, uschoval, mladého vlka do hradu vedl a sestře oznámil, že potřebného léku již má.

Starý samojedník znovu radil jí, aby po bratra žádala mladého medvěda, mladý vlk že již přišel pozdě, ten že jí více nepomůže. Medvěda že jistotně nedostane, medvěd prý se nebojí střelené rány a roztrhá jej. Sestra uposlechla rady samojedníkovy, aby zahubila bratra dobrého a řekla jemu: „Že jsem neměla mladého vlka hned, včil mi již nepomůže; ale zdálo se mi ve snách, že by mi maso z mladého medvěda pomohlo.“

Dobrý bratr řekl jí: „I mladých medvědů jest v lesích hojnost; kdybys mi to byla hned řekla, mohl již tu býti; ale měj strpení, půjdu ti ruče pro něho.“ Odešel, a za chvíli nalezl rozsedlinu, v nížto sobě hověl mladý medvěd se starou medvědicí, která krotce a uctivě proti němu se postavila a pravila: „Stůj, nestřílej, chybíš; co žádáš pověz a dostaneš! On žádal po ní mladého medvěda, kterého mu medvědice ochotně odevzdala a také ještě píšťaličku přidala. On tuto přijal, uschoval, mladého medvěda do hradu vedl a sestře oznámil, že potřebného léku již má.

Starý samojedník nadouval se hněvem ukrutným, proto že mu divoká zvěř neškodila, i řekl sestře: „Bratr tvůj jest horší než já a než čert; divoká zvěř se ho bojí a neprotiví se jemu; ale žádej po něm mladého lva; když ho bude loviť, jistotně od lvice bude roztrhán.“ Sestra po třetí přetvářila se a řekla bratrovi: „Ani mladý medvěd již více nepomůže mi; ale zdálo se mi, že by maso z mladého lva jistotně pomohlo mi.“

Bratra to již mrzelo, že dvakráte nadarmo si dal práci a že to hned na ránu neřekla; ale přece šel do lesa, nedlouho chodil a již zaslechl z pozdálí lvici řvoucí, jíž po boku statně si vykračoval mladý lev. Voják ostal stáť, namířil a chtěl střeliť. Tu i lvice postavila se mu pokojně naproti a pravila vážnými slovy: „Stůj, nestřílej, chybíš; co žádáš, pověz a dostaneš!“ — On žádal od ní mladého lva, kteréhož mu lvice smutně sice ale ochotně odevzdala a také ještě píšťaličku přidala, řkouc: „Hlasu píšťalek tvých uposlechnou mladá zvířata a budou ti na pomoc, kdekoliv by se ti mělo zle vésti.“ On přijal ji, uschoval, mladého lva do hradu vedl a sestře oznámil, že potřebného léku již má.

Starý samojedník přišel k sestře vojákově a pravil: „Není žádné pomoci, ty musíš hleděť, bychom se jeho meče zmocnili; onť jest věru horší než ďábel, i lvice se ho bojí a ochotně mu přepouští mládě své. Řekni mu, že jsi již úplně zdráva, ale že máš o něj strach, aby neupadl do těžké nemoci, proto že se musil se zbojníky a s divokou zvěří tak namáhati; že mu uděláš koupel, aby se umyl, občerstvil a posilnil. On oddělá meč svůj, a já přiskočím a vezmu mu ho.“

Nevděčná a nevěrná sestra zase chopila se rady samojedníkovy, aby zahubila bratra hodného. Vstala s lůžka svého a mluvila k němu: „Bratříčku, již jsem zdráva a čerstvá; ale o tebe mám veliký strach, abys neupadl do nemoci po takovém namáhání se zbojníky a s divokou zvěří. Kdybys ty mi onemocněl a umřel, kam bych se já ubohá poděla? Připravila jsem ti koupel, nejlepších zelin jsem nasbírala a vodu ohřála; již je všecko hotovo; jdi a vykoupej se!“

Bratr uvěřil sestře své, odložil šaty a oddělal meč svůj, kterýž na holém těle opásaný měl, a položil ho vedle sebe. Sotva že byl vkročil do koupele, přiskočil z vedlejší jizby starý samojedník, chytl meč a utekl. Voják ruče vylezl z koupele, oblekl se v šaty své, vytrhl mladý dub, jemuž korunu ulomil a odhodil, a s tlustým sochorem běžel za starým samojedníkem. Nastala půtka strašná: samojedník sekal mečem a voják bránil se mu sochorem. Druhou rukou vyndal píšťaličky a zapísknul. Mladý vlk, medvěd a lev sběhli se na pomoc, ale nikterak nemohli samojedníka přemoci; zvěř zůstala stáť, samojednik utekl a jak mohl, vojákovi se vyhýbal. Voják však tak dlouho stíhal jej, až mu meč zase odňal, když byl v hustém lese tvrdě usnul. Samojedník procitnul, sáhal po meči, ale již ho více neměl. Voják znovu pískl na zvěř, a počal nový boj; i začal do něj od spodku sekati, poranil ho, hlavu mu odťal — a tak se nepřítele svého navždy sprostil.

Potom šel do hradu a vyhledav sestru svou, hněvivě pravil: „Sestro, včil jsi mne již po druhé zradila. Tyť jsi nejšpatnější tvor zemský. Života jsem ti nedal, nebudu ti ho ani bráti; ale půjdu odtud, kam mne oči povedou; ty pak ostaneš sama v těchto pustých horách. Duše má jest velice zarmoucena z nevěrnosti tvé, a proto co živ budu, nebudu se holiti. Tebe však za dvojí zradu přece potrestati musím.“

Šel a vzal koně svého, zabil ho a do pola odřeného přivázal ho v lese ke stromu silnému; sestru pak uvázal u druhého stromu tak, že jen s tíží na koně dosáhnouti a kousek masa z něho urvati mohla, aby dlouho se trápila a hladem nezhynula. Sám pak nabral si z beček ve sklepě peněz, co unésti mohl, vzal zvířata s sebou a odešel z hor těch.

Přišel do města velikého, kdežto byly všecky domy černým suknem potaženy. Zašel si do hospody a ptal se hospodského, co by to mělo znamenati. Hospodský odpověděl: „Náš pan král má jedinou dceru na rodě; ta se mu přeď časem ztratila a tak rok se mu zase navrátila. Ale za městem v jeskyni zdržuje se drak, jemuž musí den co den panna z pořádku za stravu dávána býti. Tím způsobem zhynulo již tolik mladých děvic v městě našem, že se poddanstvo zprotivilo a úsilně žádalo, aby král také dceru svou draku vydal. Král musil přivoliť, a zejtra již povedou jedinou dceru jeho k drakovi, kterýž ji roztrhá a sežere, nenajdeli se nikdo, kdo by ji vysvobodil. — Kdyby se však někdo našel, co by ji zachránil, ten má dostati dceru jeho za manželku a s ní celé království!“

Voják rozkázal, aby hospodský zabil a upekl celé hovado; každému zvířeti dal z něho celou čtvrt a sám také se dobře najedl. Potom se dal zavésti tam, kde byla peleš žravého draka, že by také rád viděl dceru královu.

Celý zarostlý, jak byl, šel tam i se zvířaty svými, když se blížila hodina, v kterou měla kněžna býti přivedena. Veliký průvod vedl ji za malou chvíli v tu stranu, kde stála krásná kaple; všickni se tam s kněžnou ještě pomodlili… a odešli zpátky do města, kněžnu však tam samu ostavili.

Všechen lid se rozešel, jenom voják se zvířaty svými čekal pozdaleku a volal hlasem velikým: „Draku šeredný, vstávej a vylez!“ — Tu lezl drak z peleše své, a voják hned přiskočil a počal se s ním potýkati. Celou silou sekl ho mečem svým, tak že hlava jako makovice na sem spadla. Ale nic platno, jednu hlavu drakovi srazil a sedm nových mu za ni narostlo. Voják však nedal se zastrašiť a zvolal hlasem hřmotným: „Všech sedm hlav dolů!“ a hned na ránu všech sedm hlav spadlo, a zvířata se dala také do draka a roztrhala ho na kusy. Voják šel a ze všech sedmi hlav vyřezal jazyky, které do papíru zamotal a u sebe uschoval.

Kněžna děkovala mu za osvobození své a vidouc, že on i zvířata jeho jsou velice upachtěni, vybídla jej, aby si lehli na trávníku a odpočinuli. Když tam pokojně leželi, sňala všecky zlaté řetězy své a zavěsila každému zvířeti jeden na krk; udatnému vojákovi pak dala svůj drahý prsten, sama mu ho na prst strčila a zaslíbila se mu, že nebude žádný jiný krom něho manželem jejím.

Jak tu všickni leželi a usnuli, přišel služebník králův, aby se podíval, zanechalli drak jaké kostky z dcery jeho, aby je pochoval. On však k podivení svému viděl, že kněžna jest zdráva a že vedlé zarostlého vojáka na trávníku spí; zvířata pak stála u nich na stráži, ale odespala též. A byla tak ospalá, že neviděla, kterak služebník vojáka zabil a všech sedm hlav z draka s sebou do zámku královského vzal.

Medvěd se první probudil a zpamatoval; vida pak pána svého mrtvého, vybídnul i vlka a lva, a všickni skokem pádili do hor, nasbírali zelin, přiběhli zpátky, obložili zelinami hlavu pánovu a vzkřísili ho zase k životu.

Mezi tím procitla kněžna a vidouc, že vysvoboditel její mrtev jest, dala mu pěknou voničku do ruky a odešla k rodičům svým do zámku královského, kde služebník již rozhlásil a se zaříkal, že on kněžnu vysvobodil a draka zahubil.

Voják pak, když přišel k životu, pohrozil zvířatům, že měly špatnou stráž, a hned s nimi odešel a chodil po celý rok světem.

Po roce v ten samý den přišel zase do toho města, kteréž bylo červeným suknem potaženo. I ptal se hospodského, co by to znamenalo. — Hospodský pravil: „Dnes rok byla jediná dcera králova vedena drakovi za kořist, ale služebník králův draka zabil a dceru jeho od smrti vysvobodil; a proto měl ji dostati za manželku a s ní celé království. Dcera králova však příčila se tomu a pravila, že služebník ten ani draka nezhubil ani ji nevysvobodil, že to byl cizí muž s třemi zvířaty. Služebník však ukázal na důkaz udatnosti své sedm hlav drakových a král mu uvěřil. Dcera pak, vidouc, že pan otec na svém stojí, aby si vzala služebníka za manžela, vyžádala si jeden rok; nepřijdeli pravý vysvoboditel do dne do roka, že se stane jeho manželkou. Dnes jest onen výroční den, a proto má býti v zámku královská svadba.

Zarostlý voják řekl hospodskému: „Vsaďme se o 100 kusů dukátů, že budu jísti z té polévky, z které ještě žádný z hostů svatebních nejedl!“ — Hospodský se usmál a pravil: „Kdybych měl těch 100 dukátů, jak jich nemám, hned bych se vsadil; nebo kterak by mohl takový sprostý, zarostlý, špinavý, neohrabaný člověk jísti se stolu královského?“ — „Uvidíme,“ pravil voják, a hned napsal psaníčko a poslal vlka s ním do zámku, řka: „Ty jsi chytrý a silný, ty projdeš stráž, ačkoliv jest silnější než jindy, jdi ke kněžně a polož jí hlavu na klín; ona již bude věděť, co má dělať.“

Vlk prošel beze všech nesnází stráže a přijda do večeřadla, vlezl pod stůl a položil hlavu svou kněžně na klín. Kněžna hned poznala vlka a řetěz svůj, lekla se a pomyslila si: „Kde je pán toho zvířete, a co je s ním?“ Přečetla psaníčko a rozkázala, aby se dalo zvířeti tomu do hrnce polévky, z které ještě žádný nejedl. Kuchař hned tak učinil a hrnec s polévkou uvázal na krk zvířeti, které ji pánu svému doneslo.

Tu ji mám, pane hospodský! — Oč se vsadíte, že i pečeni se stolu královského dostanu, z které ještě žádný nejedl?“ — Hospodský zase nechtěl tomu věřiť. Voják napsal druhé psaníčko a dal ho medvědovi s těmi slovy: „Ty jsi ještě silnější nad vlka; stráže budou již dvojnásobné, ale ty prorazíš je; jdi ke kněžně, polož jí hlavu svou na klín, a ona již bude věděť, co má dělať.“

Medvěd poděsil příchodem svým stráže tak, že bez překážky došel až do večeřadla. Vlezl pod stůl a položil hlavu svou kněžně na klín, která mu zase psaníčko odjala a hned rozkaz dala, aby kuchař přivázal medvědovi pečeni, z které posud nikdo nejedl. — Medvěd odešel, ale král nevěděl, co by to bylo — jakou to má dcera jeho známost se zvířaty v horách. Ale přede všemi hosty netroufal si dcery své se ptáti.

Voják opět okázal hospodskému pečeň a řekl mu, aby se vsadil, že i vína ze sklepů královských dostane z takové bečky, která ještě nebyla načata. — Hospodský již neměl chuti se vsaditi, a voják napsal třetí psaníčko a poslal ho kněžně po lvovi. Stráže již byly ztrojnásobeny, a strážníci chtěli mu příchod zabrániti. Lev pak zařval tak mocně, že jim zbraň z ruky popadala, a on pěkně až do večeřadla ke kněžně se dostal. Tato vzala od něho psaníčko a rozkázala sklepníkovi, aby mu dal vína z té bečky, která posud nebyla načata. Sklepník odešel, ale si pomyslil: což pak ví lev, bylali bečka napočata nebo nebylali? Načerpal vína z bečky již načaté a dal ho lvovi. Tento však nerázně hodil drahou nádobu s vínem na zem a celou ji roztřepal. Kněžna se rozhněvala a přísně rozkázala sklepníkovi, aby přinesl vína z bečky nenačaté. Sklepník ustrašený tak učinil, přivázal nádobku lvovi na krk, který odběhl k pánu svému.

Král nyní nemohl toho vydržeť, vstal a přistoupil k dceři své a ptal se jí, co by to bylo s těmi zvířaty divokými. Ona mu pověděla, že tato zvířata pomáhala přemoci draka vysvoboditeli pravému, který musí nedaleko býti; ona prý ta zvířata dobře zná i jejich zlaté řetězy, které jim tak rok vlastní rukou na krk zavěšovala. Vysvoboditeli svému pak že dala prsten a slib, že nikdo jiný nebude manželem jejím.

Král rychle poslal nejčerstvějšího běhouna svého za lvem, aby vyzvěděl, kde se jeho pán zdržuje, a aby ho přivedl ke královi.

Lev uháněl přímo přes ploty a bodláky a běhoun za ním s nebezpečenstvím života. Jeho lehounké šaty byly celé poškubány, když přišel do hospody. Tam uviděl, an si právě z nejlepšího vína královského, které lev přinesl, nalévá do skleničky člověk špatný, zarostlý, dvě léta neholený a všechna tři zvířata byla při něm. Běhoun celý udýchaný a polekaný zval ho, aby přišel ke královi. Voják pak pustil se hrubě do něho, nadal mu a vyhnal ho.

Král se ho ptal: „Kde je ten člověk?“ Běhoun: „V hospodě u Dřevěné kachny.“ Král: „Proč jsi ho hned sem nepřivedl, jakož jsem rozkázal tobě?“ Běhoun: „Zval jsem ho, aby přišel, ale on mne vyšpinil a vyhnal!“ Král: „Pod ztrátou života svého hned tam zase půjdeš a přivedeš ho!“ Běhoun: „Nejmilostivější králi a pane můj, raději volím života svého pozbýti, nežli bych ještě jednou se odvážil ku strašnému člověku!“

Voják zatím znovu se dohadoval s hospodským, že pro něj přijede královský kočár se šesti koňmi. — Hospodský s úsměvem pravil: „Leda snad se šesti kocoury!“ — A nežli ještě hádka jejich ukončena byla, zarachotil před hospodou kočár královský se šesti koňmi, zůstal stáť, a první komorník králův vyskočil a prosil vojáka poníženě, aby ráčil s ním do zámku královského jeti. On vstal, sedl do kočáru a jel; zvířata hopky za kočárem také do zámku. Tam již byly pro něj zvláštní jizby přichystány; on se dal oholiť, umýť a přistrojiť v šaty rytířské, a byl slavně uveden mezi hosty do večeřadla.

Když se posadil mezi hosty, počala kněžna mluviti takto: „Vzácní páni hosté! Jsem u veliké nesnázi a potřebuji rady vaší. Před rokem měla jsem zlatý zámek a zlatý klíč k němu, který jsem ztratila. Dala jsem si udělati klíč stříbrný; a když jsem ho již měla, zase našla jsem ztracený klíč zlatý. Dejte mi včil dobrou a moudrou radu, který z nich bych měla sobě podržeť.“ — Všickni povstali a jednohlasně radili, aby si podržela klíč zlatý, se zámkem zlatým a podle ného dělaný. — Kněžna pak pokračovala: „Hle, tento pán jest ten zlatý klíč, můj pravý vysvoboditel, kterému jsem se zaslíbila a kterého jsem ztratila. Onen jest toliko klíč stříbrný, který se mi vtíral co vysvoboditel nepravý.“

Král se tázal po důkazích, jimiž by osvědčil, že skutečně jest pravým vysvoboditelem dcery jeho. Nastrojený voják vytáhl z kapsy papír se sedmi jazyky dračími a tázal se služebníka králova, který se za vysvoboditele vydával, a žádal od něho důkazův. Tento vytáhl oči, jež byl z hlav drakových vyloupl. I otázal se ho voják: „Kde byli jazykové, když jsi k hlavám přišel?“ Služebník vyznal, že jazykův již více v hlavách nebylo.

Král hned odsoudil služebníka toho pro špatný podvod na železného koně, na kterém zaslouženou smrt svou nalezl.

Kněžna pak zradovala se velmi, že pravého vysvoboditele svého dostala za manžela.

Po hlučné a veselé svadbě teprv zpomněla si mladá královna na sestru manžela svého, kterou byla na hradě zbojnickém poznala. I ptala se, jeli ještě živa a jak se jí daří. — Mladý král vypravoval manželce své, kterak jej byla dvakráte zradila a v nebezpečenství smrti přivedla, zač on ji potrestal tak, že jest uvázána a toliko s tíží kus masa s koně urvati může, aby hladem nezhynula.

Královna ihned dala zavolati lékaře svého a ptala se ho, zdali by ještě při živote a při zdraví zachována býti mohla, jestli posud neumřela. — Lékař řekl, že by mlékem ženy kojící ještě při životě zachována býti mohla. Královna rychle dala zapřahnouť, a lékař jel s králem do hor, kde sestra králova posud byla na živě, ale již počala mechem obrostati, a z koně již tu byly toliko suché hnáty, které ona hladem hryzla. Odvázali ji a posadili do voza; nabrali též zlata a stříbra hojnost ze sklepů hradních a jeli do zámku královského.

Sestra králova se pěkně vyhojila a byla na dobro zdráva. Královna jí slíbila, že ostane až do smrti při dvoře královském a že bude toliko postel stláti. Ona vsak neměla žádné lásky k bratrovi a byla s tím nespokojena, že i komorné královniny mají své slečny a služky, ona pak, sestra králova, že musí postel stláti.

Vymyslila si novou pomstu a záhubu královu. Šla ke kovářovi a dala si udělať velikých udic, ješto prý jakési zviře chodí jim na drůbež a na to že chce ty udice nastražiť; aby prý byly brzy hotovy, a že si pro ně sama přijde.

Šla pro ně sama a nastrojila je v posteli pod plachtou královou.

Král, její bratr, si po obědě lehl, aby odpočinul, ale tu mu náhle zuby udic těch vletěly do boků, tak že na ránu mrtev byl.

Věrná zvířata, vidouce pána svého mrtvého, zase hupky do hor pro zeliny, kterými mrtvolu jeho obložila, tak že jej opět zkřísila.

Potom si dal král sestru svou předvolati a pravil: „Víšli co, sestro, ty jsi mne již tolikráte zradila; ačkoliv jsem ti života nedal aniž ti ho bráti chci, přece spravedlnost žádá, abys byla potrestána.“ Potom rozkázal katům, aby ji přivázali k sloupu a tak dlouho zasypávali pískem, až by nekajícího ducha svého vypustila.

Nyní přišla i zvířata pořádek dělat s pánem svým. Mluvila takto: „My jsme tak dlouho sloužili tobě věrně, proto včil prosíme, abys nám zaplatil!“ Král: „Co pak žádáte po mně za svou službu věrnou?“ Zvířata: „Nežádáme nic jiného, než abys nám hlavy postínal.“ Král: „Kterak bych vám to mohl udělať za to, že jste mi byly v nebezpečenstvích na pomoc, že jste mne opatrovaly a k životu křísily?“ Zvířata: „Učiň nám tak, králi, sice by bylo s tebou i s námi zle!“ Král: „Inu když jinak nechcete, staniž se vůle vaše!“ Pak jim hlavy postínal, a hned proměnila se zvířata v krásné rytíře, kteří v ta zvířata zakleti byli; i drak zabitý byl král začarovaný, který nyní s třemi rytíři vysvobozený přišel ke královi, a všickni se mu poděkovali a pak se rozešli do svých zemí.

Král pak s milou královnou svou byl ještě mnoho roků živ, a poddaní ctili a velebili jich pro velikou spravedlnost a dobročinnost.