ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden člověk bohatý a měl tři syny. Nejstaršího vypravil do světa. Byl ve světě tři léta. Po třech letech přišel domů pěkně ošacený, tož otec za jeho pěkné chování ve světě udělal mu hostinu, pozval všecky přátely k ní a chtěl mu prokázať čest.

Když po té hostině bylo, prosil mladší bratr otce svého, aby mu také dovolil do světa jíti. Otce to těšilo, že i mladší syn chce do světa jíti, vypravil ho slušně na cestu a povídal mu: „Budešli se tak hezky chovať jak starší bratr tvůj, také ti prokážu takovou čest jak jemu. On přislíbil otci, že se bude usilovať, co bude moci nejlíp svou čest ve světě zachovati. Chování jeho bylo slušné po celá tři léta. Po třech letech se vrátil zpátky k otci. Otce to těšilo, že přišel pěkně ošacený, udělal mu hostinu ochotněji nežli tomu staršímu.

Ten třetí byl nejhlúpší, a bylo mu Jan. Ten nic jinšího nedělával doma, jenom v prachu na peci se popelil. Prosil on také otce svého, že by rád šel na tři léta do světa. Ale otec povídal: „I jdi, ty ohyzdníku, ty hlúpý Jane, co pak ty můžeš ve světě vycestovať?“ — Ale on na otcovo tupení nedbal a všemožně ho prosil, aby ho do světa pustil. Otec s velikou radostí pustil hlupáčka do světa, že se ho na nějaký čas zbaví a vypravil ho co mohl nejmožněji.

Když Jan šel do světa, přišel za jednu vesnici a tam kravaři^[85] zabíjeli nemravného psíka. Toho od nich vyprosil, aby byli tak dobří a nezabíjeli ho, než aby mu ho darovali. Darovali mu ho. Šel dále, a psík za ním běžel. — Za druhou vesnicí zabíjeli kravaři nemravnou kočku. Janovi se všecko sešlo.^[86] Prosil jich o tu kočku, aby mu ji darovali. Dali mu ji, a ona běžela také za ním. Za třetí vesnicí zabíjeli kravaři hada. On ho zas od nich vyptal, aby ho nezabíjeli, aby mu ho darovali. Darovali mu ho.

Tož psík běžel u něho, kočka za ním a had za kočkou. Had povídal Janovi: „Kde půjdu, choď za mnou!“

Na podzim, jak se skrývali do děr, šel had až k svému královi, který nade všemi hady panoval. Když tam šel, povídal Janovi: „Mně bude můj král domlouvat, kde jsem se tak dlouho zabyl, že již všickni jsou pospolu, jen já že jsem kdesi tak dlouho zalezl. Já si budu stěžovat, že bych byl bez tebe o život přišel. Král se tě bude tázať, co ti bude za to dlužen. Bude ti dávať zlato a stříbro za odměnu. Ale ty nechci nic jiného než hodinky, co visí na stěně; ty žádej. Ty hodinky mají v sobě takovou moc, když jich pohladíš, že, nač v světě pomyslíš, všecko budeš míť.“ Stalo se tak, a král hadů mu ty hodinky dal. Když vyšel z díry, chtěl věděť, majíli takovou moc. Byl lačný k jídlu, pohladil hodinky a pomyslil si, aby měl na té louce, na kterou vyšel, bochýnek chleba a k tomu chlebu kus masa a k tomu masu žejdlík vína; a hned to bylo všecko v tom okamžení na té lučině. Měl z toho velikou radost, že takový dar od krále hadů obdržel. Jak pojedl, šel dále. Když přišlo na večer, pohladil hodinky a pomyslil si, aby měl světnici a v ní lůžko a v tom lůžku peřiny, a na stolíku aby měl skvostnou večeři. Hned to bylo všecko. Po večeři lehnul do lůžka a vyspal se do rána, jak sluší na pocestného člověka.

Potom se vrátil zpátky k otci svému s radostí velikou, že mu otec udělá takovou hostinu, jako jeho starším bratřím oběma. Ale otec žádné hostiny mu neučinil, že přišel v těch šatech, v kterých od něho vyšel, neboť se proto pohněval. Jan vylezl na pec a zase se popelil, jak se popelíval předešle.

Ale na třetí den rozmrzelo ho to, slezl, vyšel na dvůr, pohladil hodinky a pomyslil si, aby stál dům na dvoře na tři patra zvýší a ten dům aby byl všelijakými věcmi obtáhnutý a v tom domě aby byly stoly nádherné a na těch stolích cervety rozličné,^[87] šálky stříbrné, lžíce, vidličky a nože zlaté. Bylo toho mnoho a všeho dost v tom domě. Včil šel k otci svému a povídal mu, když on mu hostinu neudělal, že on udělá jemu, aby se šel podívat do jeho domu, jaké má nářadí a náčiní. Otec šel a se podíval, co hlúpý Jan učinil. Tázal se ho, kde on takovou moc mohl obdržeť, že tak nádherný dům v okamžení zbudoval. — Jan povídal: „Otče, jděte a pozvěte přátely a příbuzné, já jim budu jinačí hostinu činiť, nežli jste vy bratřím starším oběma dvěma vystrojil.

Otec všecky pozval, přízeň se sešla, a bylo jim všem vespolek divno, jak se to mohlo státi, že oni ničeho neviděli a neslyšeli a on tak v krátkosti tolik jídel sebral. Když byli po prvém stolování, rozešli se, a Jan prosil otce, aby mu jel pro krále do hostiny a král aby sebral s sebou i princku. Pohladil hodinky a pomyslil si, aby bylo šestero koní na dvoře a kočár zlatem a stříbrem okovaný a na koních střapce ze zlata a ze stříbra.

Otec stanul ke kočáru, ale nesedal do něho, že se mu zdálo neslušno, aby sednul do kočáru, který slušel pro krále. Když přijel před královský palác, král se díval s královnou i s princkou, a nemohli se dost vynadiviť tak nádhernémn kočáru i s koňmi a s nástrojím. Otec žádal o čest, aby král přijel na hostinu k synovi. Král s ochotností sednul do kočáru i s manželkou a s princkou, a jeli k Janovi do hostiny.

Jak troufal Jan, že král jede s princkou a s královnou, pohladil hodinky a pomyslil si, aby byla šest mil cesta mramorem vyložena až k jeho domu. Když již byl král na cestě, divil se, že jak živ takovou cestou necestoval.

Jan pohladil hodinky, jak troufal, že král nedaleko domu jest, a pomyslil si, aby se starý otcův domek zbořil a nádhernější aby se vystavil, na čtyry patra vysoký, a kolem domu aby byly ploty ze zlata a ze stříbra a z damašku, jak se sluší pro krále; a v tom domě aby byly vzácné tabuly (stoly), cervety (ubrusy) zlatem a stříbrem vyšívané^[88] a na těch tabulách taková jídla, co by jich král ještě jak živ nebyl okusil. A všecko to bylo hotovo na jedno okamžení.

Král přijel s princeskou a a manželkou až k domu a pronadiviť se mohl, že on, král, tak krásného paláce nemá jako Janův dům. Pozvali i jiné vzácné pány a stolovali pospolu radostně a upřímně, jak se sluší na tak hodný lid.

Po hostině prosil král otce, aby dal syna Jana jeho princce, že mu dá všecko království a všecko komonstvo i vojsko. Hned byla svadba a po sdavce^[89] ujel král sám do svého hradu i s královnou, a princesku nechali s zetěm Janem v krásném jeho domě.

Za krátký čas Jan se princce nelíbil, že byl sprostý. Ona ho prosila, aby jí pověděl, jakou mocí vystavěl dům a způsobil nářadí, jídla a všecko na jedno pomyšlení. On jí pověděl, jakožto své manželce, že má hodinky, které když pohladí, že všecko hned je, nač na světě pomyslí. — Ona si myslila, jak by mu je odňala. I poštěstilo se jí, že mu jich nočního času vzala, pohladila a si pomyslila, aby stál na dvoře kočár se čtyřmi koňmi přistrojený. Hned to bylo. Sedla do něho a ujížděla k otci královi. V hradě otcovském sebrala některé služky své bývalé, sedla s nimi zase do toho kočáru, a ujížděly k moři. Jak přijeli k moři, pohladila hodinky a pomyslila si, aby byl přes moře most a uprostřed moře dům nádherný, co ho ještě žádný jakživ neviděl. Stalo se na pomyšlení její všecko, a vjeli přes most do domu.

Když tam přijely, pohladila hodinky, aby se most za nimi hned zase zbořil. Stalo se zas.

Ale Jan doma si stěžoval všem, že se zjevil s tajemstvím svým manželce a ta že mu hodinky vzala a zmizela. Otec i matka, bratří a všeci měli z něho smích, že jakým byl učiněn pánem a teď že nemá ničeho.

S velkou žalostí choval psíčka a kočičku, které za dávného času od kravařů byl vyptal. Sebral jich s sebou a utíkal do dalších krajin, neboť nemohl pro žalost u svých bydleti.

Přišel do velikých pustotin, kde se krkavci slétali na jednu horu; čekali na jednoho krkavce. Všickni již byli pohromadě a když přiletěl, domlouvali mu, kde že zůstal tak dlouho, že již se blíži zima a že mají do cizích krajin odletět. On jim povídal, že viděl dům v moři, kteréhož tam jak živ neviděl, že jest k pronadivení nádherný a že tam nikdy nestával.

Jan seděl nedaleko pod stromem, a když to slyšel, napadlo mu, že to bude dům jeho manželky, která má jeho hodinky. Sebral se a šel až k moři s tím psíkem a s tou kočkou.

Když přišel k moři, řekl psíkovi: „Ty znáš dobře plavať, a ty kočičko jsi bystrá, sedni si psíkovi na záda: nechať tě přenese k tomu domu. Psík se tam schová za vraty, a ty vlez kradmem do dvoru a do světnice a přemýšlej, jak bys ty hodinky dostala.“

Psík a kočka učinili tak, jak jim Jan rozkázal. Psík přenesl kočku mořem až k domu a ostal za vraty; kočka pak vběhla do dvoru a do světnice. Poznala princka, že to jest kočka jejího manžela; a kočka, jak hodinky zahlídla, sedla pod ně. Ale princka jak to viděla, vzala je a zanesla do sklepa do truhly a zamkla truhlu. Kočka vklouzla za ní do sklepa a ukryla se, co ji princka nespatřila. Zavřela sklep a kočku nechala v něm. Kočka pak dotud škrabala truhlu, až ji rozedřela; potom hodinky do huby vzala a čekala až přijde princka do sklepa. Princka jak zase přišla, kočka s hodinkami škrk ven, co ji princka nezahlídla. Venku po tichoučku povídala psíkovi: „Pojď, půjdeme spolu k moři, ale jak budeš plavať, nemluv ke mně nic!“ Psík zachoval napomenutí to a nemluvil k ní nic, až přjížděli k břehu, tu se jí ptal: „Mášli ty hodinky?“ — Kočka neodpovídala, bála se, že by hodinky padly do vody. Ale psík tázal se jí po druhé: „Mášli ty hodinky?“ — Již byli u samého břehu, tu odpověděla kočka: „Mám!“ a v tom jí vypadly hodinky do moře. Tož se spolu vinili, že je pozbyli.

Oba byli lační, oba se dívali smutně do hlubokého moře, kam hodinky padly. Tu přiběhla ryba k břehu, kočka jí lapla, a byli rádi, že se oba najedí. Ale ryba prosila, aby jí nesežírali, že má devatero mladých, ty že by zahynuly. Slíbili jí, že ji na živě nechají, jestli jim ty hodinky z moře přinese. Ona jim je přinesla, a oni vzali hodinky a pospíchali k svému pánovi.

Jan jak je dostal, hned je pohladil a pomyslil si, aby se dům v moři ztratil i s princkou i se všemi, co v něm byli. Stalo se. Potom šel Jan zpátky k rodičům i s hodinkami i s psíkem i s kočkou, a tož spolu žili, až se jim potrhaly žíly.