ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden král a neměl po 7 let žádných dětí. On to pokládal s manželkou svou za trest Boží. Umínil sobě, denně hodinu večerním časem pod šírým nebem se modliti, aby obdrželi děťátko od Pána Boha.

Po roce porodila královna dítě, jehož jméno bylo Vincek. Měli velikou radosť z toho dítěte; kde chodili, všudy ho s sebou měli.

Jak mu byly čtyry roky, byli s ním v zahradě u kvítníků; Vincek se tam v tom kvítí přebíral. Otec a maměnka jeho seděli na stoličkách, a zpomněli si že zapomněli za obdržené dítě Bohu děkovať celé čtyry roky, a umínili sobě, že který z nich prvé zemře, ten co zůstane na živě, za to dítě k sv. Jakobu do kostela^[95] bude putovať.

Vincek jak měl pět roků, již byl poslán do škol, kde mu velice šťastně šlo; do osmnáctého roku všemu se vyučil, co potřeboval. V ten čas otec král zemřel, a Vincek byl ze škol na pohřeb propuštěn. Otec měl pohřeb, jak na krále sluší. Potom musil Vincek s maměnkou zůstati doma, nechtěla ho od sebe pustiť.

Za tři měsáce na to byl s maměnkou v té samé zahradě na procházce, a přišli k tomu kvítníku, kde on v pátém roce svém v kvítí se přebíral. Posadil se na stoličku, kde tenkráte matka s otcem seděla, a řekl matce svojí, že jestli pamatuje na to, co sobě povídali s otcem. Ona do konce zapomněla, on pak jí připomenul, že jí otec nebožtík řekl: „Který prvé zemře, ten co po něm zůstane, musí za něho putovať k sv. Jakobu do kostela.“ Jak to maménce připomněl, od veliké žalosti omdlela. On ji přivedl k sobě a řekl jí, aby se nestarala, že on ty písně a modlitby, co na tu pouť budou potřebovať, všecky vyhotoví.

Když je vyhotoveny měl, učili se s maménkou ty písně a modlitby nazpamět. Jak všecko uměli, maměnka chtěla jen sama putovať, ale Vincek nechtěl; kdyby mu ješté znovu dvoje království dala, že všecko chce opustiť a jenom s ní k sv. Jakobu do kostela putovať. Když viděla maměnka, že on dokonce jináč svoliti nechce, odvedli království strýčkovi, vzali sobě osla na cestu a co potravy potřebovali, a tak rozloučili se s celým hradem; královna dala všem mateřského požehnání, a jeli na tu pouť.

Maměnka cbtěla, aby Vincek na toho osla sedl; Vincek ale nechtěl, že je mladý, ona pak že je starší, ona že musí sednouť a on že toho osla povede. Byl připraven na cestu ne jako princ ale jako myslivec.

Jak odjeli od hradu, jeli pořád dva týdně ve dne v noci a přijeli do jednoho města; za tím městem byly hrubé hory. Tam se pozastavili a ptali se, jak daleko ještě odtud k svatému Jakobovi do kostela. Řekli jim: „Půjdeteli tou silnicí, máte 60 mil; půjdeteli přes hory — 40 mil; jen že, kdo do těch hor vjel nebo vešel, žádný z nich nevyšel.“

Maměnka říkala Vinckovi, aby radší tou silnicí jeli, co by byli svým životem ujištěni. On ale nechtěl a řekl, když na pouť jde, že chce něco vytrpěť, že tak ta pouť bude platnější, než co by ničeho trpěti neměli. Potom mu maměnka svolila, a jeli do těch hor.

Jeli celý den až do tmavé noci samými pustými horami, co nebylo viděť jen do nebe. Jak již jich ale tma zašla, Vincek hledal dutý strom, co by mohl svou maměnku před divokou zvěří uchrániť. Když ho našel, sebral peřinku s osla, dal ji do stromu a povídal, aby maměnka se tam položila. Když se měla položiť, vyzpívali písně k svatému Jakobu a pomodlili se; on ale vytáhl meč a stál u maměnky na stráži, osla pak pustil se pást.

O jedenácté hodině v noci, jak maměnka již spala, veliký oblesk v horách se udělal, že bylo světlo jako ve dne. Jemu to bylo divno, proč takový oblesk v noci se stal. Odešel od své maměnky a dával pozor, kde se to světlo začíná. Šel pak tak dlouho od své maměnky pryč, až k tomu světlu přišel.

Když k tomu světlu přišel, spatřil strom, který byl velice vysoký a hlaný.^[96] On se díval na ten strom, a na tom stromě byl zlatý pás; ten pás tak se v samém vrchu třepal, a od toho pásu ta jasnost po celých těch horách byla. On ale kleknul pod tím stromem a modlil se k Pánu Bohu, aby mu dal vnuknutí, jemuli ten pás patří a budeli mu k jaké potřebě. Vnuknutím vybízen lezl pro ten pás na strom. Ale leza spadnul dolů, nemoha obutý vylézti. Sezul tedy střevíce, namazal si nohy pryskyřicí, co z toho stromu vypíštěla, a zase lezl a vylezl až k samému tomu pásu. Jak ale k němu vylezl, přečetl, co na něm bylo napsáno: „Ten pás je od svatého Jakoba, a kdo ten pás na svém holém těle bude nosiť, nepřemožitelnou sílu od Pána Boha míti bude.“

Chtěl ten pás na sebe sebrati, ale pokud byl oblečen, na sebe ho sebrať nemohl. Svlekl se sebe šaty a na holé tělo ho připásal. Když ho připásal, slezl s toho stromu dolů, oblekl se zase do svých šatů, co před tím měl, a děkoval Pánu Bohu za ten dar, že mu může ten pás býti v těch horách potřeben, a odebral se zpátky ke své maměnce.

Než přišel k maměnce, již se rozsvětlívalo; maměnka ale tvrdo spala. On tedy šel hledat osla, ale osla již nebylo; potom šel hledat studené vody, aby jak se maměnka probudí, mohli se umýti. Když vodu našel, přišel k maměnce a zbudil ji; jak ji zbudil, omyli se, písně a modlitby k svatému Jakobovi zase vykonali a putovali dále přes ty hory. Jak cestou putovali, Vincek pořád písně k svatému Jakobu zpíval.

V poledne přišli na jednu louku, a na té louce na jakoukoliv květinku pomyslil, taková tam byla, a vůně jejich velmi líbezná. Povídal své maměnce: „Maměnko, tady se můžeme nějaký čas zdržeť, nebo takové vůně a takových květin ani v našem paláci královském nemáme. Posadili se na té skále a obědvali. Vincek sobě sednul na skálu a maměnka na měkký trávník. Vincka již něco tlačilo; vstal a díval se, co ho to tlačí. V té skále byla veliká kroužka^[97] železná, a ta ho tak hrubě tlačila. Když tu kroužku uviděl, povídal svojí maměnce: „Maměnko, ta kroužka v té skále jistě nadarmo není, pod tou skálou jistě musí něco býti; já tu skálu oddělám a přesvědčím se, co tam je.“ — Maměnka pravila: „Milý synku, kde bys ty tu skálu oddělal: kdyby tu bylo 24 chlapů, nejsou v stavě oddělati ji.“ On ale řekl: „Já nejsem tak silný, ale moc Boží je velká; s pomocí Boží jí oddělám;“ — a chytnul tu skálu za kroužku a odstavil ji na bok. Jak ji odstavil, dolů byli schody. Hned prosil svoji maměnku, aby ho tam pustila se přesvědčit, co tam je. — Ona ale nechtěla; bálať se, aby tam o své živobytí nepřišel. Když ji po druhé prosil, pustila ho.

Jda po schodech dolů, čítal jich — bylo jich 24. Jak sešel dolů, brána byla otevřena, a tam byl velice krásný palác udělaný, že v jeho zámku tak krásně nebylo jako tam v tom paláci. Když do toho zámku přišel, vešel do jedné světnice; tam nebylo nic než k jídlu a pití nachystáno. Vešel do druhé světnice — to samé, až jich tak 11 přešel; a ve všech byla stejná jídla a stejné pití. V té jedenácté se mu velice líbilo, tam se nějaký čas zadržel a říkal sám sobě, že ani ve svém zámku tak krásně nemá jako v tomto pokoji.

Tu najednou v druhé světnici vedle něho veliký šromot^[98] a křik se stal, že se až ta světnice třásla, co on v ní byl. On vyšel z té světnici a šel se přesvědčit, co v té druhé světnici je. Přišed ke dveřím, klepal na ně; tam hned volají, kdo je, jen aby vešel do pokoje. Když tam vešel, spatřil tam 12 obrů, a ti hned ho vítali: „Vítej, ty zemský červíku; kdes ty se tady nabral? Již jsme tu 80 let a takového červíka jsme tady neviděli!“ A hned mu říkali, že s nimi může kamarádiť.^[99] Na to ale nechali s ním řeči a začali se mezi sebou bíti. Vincek jim povídal: „Proč pak vy se mezi sebou tak bijete a pořád tak křičíte?“ — Oni odpověděli: „Povíme ti to, šak víme, že od nás nevyjdeš. Nám umřel otec, a ten byl přes 100 roků starý, a všeckým majetstvím nás podělil rovno, jenom plášť, co po něm zůstal, žádnému neporučil, a ten chceme všickni míti.“ — On jim ale na to řekl: „To se snadno spořádáte, rozdělte ho na 12 kusů, a budete míť každý kus.“ — Jak jim to ale pověděl, ti hned všickni se svými palaši na něho. Jak viděl, že se všickni naň ženou, vytáhl svůj meč a zvolal: „Doufám v Boha všemohoucího, že vás všecky jednou ránou o vaše hlavy připravím!“ Seknul tím mečem, a hned jedenácti obrům hlavy odletěly. Ten dvanáctý, prv než seknul, padl na zem i s hlavou a zůstal živý. Vincek ale nevěděl, že při živobytí zůstal; odebral se z toho zámku, šel k své maměnce a vykládal jí, jak je v tom paláci převelmi krásně, a řekl, že si tam vyprosil 14 dní, aby se tam spolu mohli zdržeti.

Šel i s maměnkou do toho zámku; vešel s ní hned do toho prvého pokoje. Tam předně jedli a pili, co se jim líbilo. Potom ji vodil po všech pokojích, ale do toho dvanáctého ji přece nedovedl; než v tom jedenáctém pokoji sobě oblíbili. O čtvrté hodině po poledni řekl své maměnce: „Maměnko, půjdu do těch hor na hon!“ — Ona ho nechtěla pustiť, že kdyby se jí tam v takové zemi něco stalo. Ale on jí říkal, aby byla ubezpečena, že se jí tam nic zlého nestane. Propustila ho. Jak vyšel po schodech do hor na ven, začal tak zpívati písně k sv. Jakobu, až v horách ječelo.^[100]

Když slyšel dvanáctý obr, že Vincek již venku zpíva, přišel k jeho maměnce a povídal jí: „Ty včil musíš mou manželkou zůstati, a když nezůstaneš, připravím tě o živobytí.“ Matka měla veliký strach a přislíbila mu to. Když mu to přislíbila, on jí řekl: „Víš co, manželko má, včil musíme o tvého syna živobytí hráť. Já ti povím, ty, když bude měť z toho honu přijíť, uděláš se velice těžce nemocnou, a když k tobě přijde, řekni mu, že již tentokráte snad svůj život dokončíš; — jak se tě bude ptáť, jestli se ti něco ve snách nezdálo, po čem by ti lepší bylo, řekni mu, že se ti zdálo ve snách, že je v těch horách sanoť,^[101] která má devatero mladých, co by ti od té sanoti mléka půl žejdlíka nadojil. Když k ní přijde, ona ho roztrhá, a tak se ho zkrátka zbavíme.“

Na to přišel Vincek z honu, a obr ušel do sklepa. Když přišel do chodby, slyšel maměnku velice stonať.^[102] On ale co nalovil zvěřiny, nechal v chodbě a běžel zrovna k své maměnce a řekl jí: „Co pak se vám stalo, má milá maměnko, že jste tak tuze nemocna? To je tady velice zle, že tu žádných lékařů není, a já sám nevím, čím bych vám pomohl. Jestli pak se vám něco ve snách nezdálo?“ — Ona mu řekla: „Mně se zdálo ve snách, jak jsem dřímala, že je tu v těch horách sanoť; kdybys mi od ní půl žejdllka mléka donesl, že bych vyzdravěla.“ — Vincek povídá: „Aj maměnko, když se vám to zdálo, to bude jistě pravda; já tu sanoť musím najíť!“

A hned vyšel do těch hor a chodil do té,^[103] až ji našel pod jednou skalou. Ona právě ležela, a každé to mladé ze svého cicka táhlo. On ale odhodil jedno mladé a dojil do koflíka. Potom přišel k maměnce zpátky. Jak jí ale dal to mléko, ona hned vyzdravěla. Jak vyzdravěla, dala večeři. Potom se pomodlili, a každý na svůj pokoj šel užívat spánku.

Ráno, jak vstanuli, zase pomodlili se, maměnka připravila snídaní, a Vincek ji zas po snídaní prosil, jestli může na ten hon jíti. — Ona mn řekla: „Tož můžeš; vždyť já již budu dnes zdráva!“ — Vincek byl z toho potěšen a odešel na hon.

Když ale vyšel do hor, zase začal zpívať ty písně k sv. Jakobu, až to lesem ječelo. Obr jak uslyšel, že již je Vincek na honě, přišel zase k jeho matce a řekl: „No jak, manželko milá, donesl on ti toho mléka?“ — Ona odpovídá: „Nevím, co donesl; donesl jakéhosi mléka, jeli to ono?“ — Obr mléka okusil a pravil: „Oh, pravdať že je! Já nevím, on tu sílu sám od sebe míti nemůže, když tu sanoť přemohl. Nás bylo 12 obrů, a on jich 11 na jednu ránu zabil; a kdybych já se nebyl ukryl, také by mne byl zabil. Z toho vidím, že má nepřemožnou síla. Ale já ti poradím. Ty se zas dnes uděláš tak těžce nemocnou, těžší, nežli jsi včera byla, a řekneš mu zas, že se ti zdálo ve snách, že je v těch horách na jedné lučině strom a na tom stromě jsou tři jablka: kdyby ti ta tři jablka utrhl a donesl, že kdybys jich okusila, snad bys vyzdravěla. Pod tím stromem jest do kola kolem přes půl sáhy s tloušťky samých hadů a jedovatých žížal,^[104] ty žížaly ho zaštípou.“

Vincek šel z honu a zpíval si. Jak obr slyšel, že Vincek jde, skryl se zas do sklepů. Vincek jak příchodil do chodby, poslouchal, jestli jeho maměnka zas nestůně. Ale ona zase stonala. Zase odložil zvěřinu, co nalovil, v chodbě, běžel k své maměnce a řekl: „Maměnko, maměnko! Snad jste zas těžce nemocna?“ — Ona mu řekla: „Milý Vincku! dnes jesť mi hůř nežli včera!“ — „Oh maměnko,“ zvolal Vincek, „to je velice zle, když tady žádné pomoci není; nezdáloli se vám zase něco ve snách?“ Ona mu povídá: „Milý synu, zdálo se mi, že je v těch horách jedna lučina a na té lučině že je stromek, a na tom stromku jsou tri jablka; kdybych toho jednoho jablka okusila, že bych vyzdravěla.“ — On ale řekl: „Maměnko, včera se vám to zdálo, a bylo to pravda; jistě to dnes zas tak bude.“

Sebral se a šel do těch hor, až přišel na tu lučinu, kde ten vysoký strom byl. Viděl na tom stromě ta tři jablka, šel k němu, vzal si svoji kyjanku,^[105] rozhrnul ty jedovaté žížaly na obě strany, hleděl na strom vylézť, ale nemohl; chytl ho do ruk, vytrhnul ho i s kořeny a přinesl ho až k zámku; potom s něho utrhl ta tři jablka maměnce a dal jí jich: jsouli to ta tři jablka? Ona dělala, že jich jí, ale měla jinší nachystaná; a jak jich pojedla, zas hned vyzdravěla. Připravila večeři, jak prvým dnem, pomodlili se, vyzpívali písně, a každý svůj spánek zas užívali.

Na třetí den ráno připravila snídaní. Vincek řekl: „Maměnko, já již dnes nepůjdu na hon, neboť vy byste zas byla nemocna; však již máme té zvěřiny na celý týden dost.“ — Ale ona mu pravila: „Ještě dnes můžeš jíti na hon, vždyť já již budu nadobře zdráva, dnes již na sobě dokonce žádné nemoci necítím.“ — Vincek se odebral a šel.

Jak vyšel do hor a začal zpívať, obr přišel ze sklepa a pravil: „No, jak manželko milá, donesl on ti ta jablka?“ — Ona odpověděla: „Nu já nevím, jsonli to ona; donesl, ale nevím, co to jsou za jablka!“ — Ale on řekl: „Oh, jsou, jsou; podívej se, vždyť i ten strom stojí před okny! Já povídám, že on nepřemožitelnou sílu při sobě má. Ale víš ty co, včil musíš zkoumať, jestli on něco na holém těle nenosí; a já ti poradím, jak to nejsnadněji vyšetříš. Víš, on rád doma míval koupel, tož mu ho po večeři připravíš, ale ne aby se oblečený koupal, než tak, jak se na svět narodil.“

Vincek šel z honu domů, a ten obr, jak ho uslyšel, skryl se do sklepů. Vincek, jak přišel domů, neslyšel maměnky stonať, přišel s velikou radostí, že přec jedenkrát maměnku zdravou našel. Maměnka hned dávala večeři, a po večeři říkala Vinckovi: „Vincku, já jsem ti připravila koupel, jestli bys se chtěl koupať?“ — On jí na to řekl: „Maměnko, to jste mi vděk udělala,^[106] víte, že jsem to nejradší doma míval.“

Když se do toho koupele svlékal, zůstal v spodních nahavicích a v košili. Maměnka mu ale na to řekla: „Jak pak se tak budeš mýti v nohavicích a v košili? Vždyť to svleč se sebe dolů!“ — On jí ale na to povídal: „Maměnko milá, zakud jsem byl malý, nestyděl jsem se vás; ale včil jest to před Pánem Bohem hřích, a za druhé styděť se také za to musím; ale jak vás, maměnko, rád mám, přece to pro vás udělám.“

Svlekl se sebe nohavice a košili dolů — a tu takový oblesk na tu světnici přišel, že se maměnka ulekla, až omdlela. Jak on ale zase maměnku zpamatoval, odepjal ten pás zlatý a dal ho na stolík. Sám se koupal, a maměnka se dívala, co je na tom páse napsáno. Přečtla ona:^[107] „Ten pás je od svatého Jakoba, a kdo ten pás na svém holém těle nosiť bude, nepřemožnou sílu od Pána Boha míti bude!“ — Vincek, jak se okoupal, připjal zas na sebe pás a oblekl se, jak prv byl. Potom se zase pomodlili a svůj spánek užívali.

Na čtvrtý den ráno, jak posnídal, zas šel na hon. Jak ale do hor vyšel, začal zpívať. Obr, jak uslyšel, že již je Vincek venku, přišel k matce jeho a řekl jí: „No, vyšetřilalis co, nosíli on co na svém holém těle?“ — „Oh, prý, ovšem že nosí, odpovídá ona, on má zlatý pás, a na tom páse jest napsáno: „Ten pás je od svatého Jakoba, a kdo ten pás na svém holém těle nosiť bude, nepřemožnou sílu od Pána Boha bude míti!“ — Obr řekl: „Tak vidíš, já jsem povídal, že on sám od sebe té síly nemá; my včil musíme přemýšlet, jak by sme ho o ten pás připravili. Ale já ti poradím: Ty se zas dnes udělej velice nemocnou a jak on z honu přijde, řekni mu, že již tenkrát umříť musíš, že se ti již nic nezdálo a že je ti převelice těžko; ale že aby byl aspoň tak dobrý a ten zlatý pás odepjal a dal na stolík. Já zůstanu pod tím lůžkem ležeť a budu čekať na něho, až zdříme, a potom já mu ten pás vezmu.“

Na to přichodil Vincek z honu. Obr, jak uslyšel, že jde, skryl se. Vincek slyšel stonať svou maměnku, hned k ní přiběhl a křičel: „Maměnko, maměnko! Což je to s vámi za smutnou novinu, když vy pořád jenom nemůžete?“ — Ona mu povídá: „Milý Vincku! Včil již víckrát nevyzdravím; ještě mi tak těžko nebylo, jak je mi včil, a nic se mi nezdálo. Ale víš co, aspoň ten zlatý pás mi odepni a dej ho na stůl, co bych se s ním něco těšila.“ — Vincek povídá: „Oh, maměnko, jak já vás mám rád, já všecko pro vás udělám!“ Odepjal ten zlatý pás a dal ho na stolík; opřel se na své lokty na tom stolíku a dívaje se na maměnku, zdřímal. Obr ale, jak viděl, že Vincek dřímá, chytl ten pás, a již ho Vincek nedostal, ač také po něm chytnul. I řekl mu obr: „Vidíš ty, jak jsi ty mi 11 mých bratří zabil a, kdybych já se ti nebyl skryl, i mne bys byl zabil; ale včil já tobě konec udělám.“ — Vincek ale padl před ním a před svou maměnkou k nohám a prosil ji, aby mu vyžádala u něho milost. Maměnka ale měla srdce zatvrzelé a řekla mu: „Jak jsi zasloužil, tak drž.“ — Když ale nemohl u matky žádnou milost vyžádať, prosil obra, aby co chce s ním udělal, jenom aby mu života neodjímal. — On mu na to odpověděl: „Víš co, života ti neodejmu, ale oči ti vyloupať musím, abys nás nevyzradil.“ — Dali ma jeho věci, co měl s sebou, a musel kleknouť, obr mu oči vyloupal a schoval mu je do jeho mošny. Jak měl oči vyloupané, matka ho vzala za ruku, vedla ho z jeskyně ven a ještě ho třikrát kopla řkouc: „Jdi, mrcho proklatá, však ses nás již dost napokoušel!“

Vincka toli nebolelo, co mu obr oči vyloupal, jako ta slova, která od své matky slyšel. Ale jak přišel k sobě, vstanul se země a chodě po horách, zpíval písně k svatému Jakobu, až hory ječely, a chodil tak dlouho sem a tam po těch horách, až zase našel ten strom dutý, co v něm jeho maměnka nocovala. Potom sobě v tom stromě nocleh oblíbil. Ale tu na třetí den již měl veliký hlad; tož Boha prosil, kdyby mu s nějakou pomocí přispěl, že sám sobě již rady dáti nemůže.

Na to ale mu udeřila laň do noh a přinesla mu v hubě upečeného zajíce; a tak ta laň denně třikrát jísti mu donášela.

Když již tam asi tři čtvrtě roku byl, umínil sobě, že bude pod šírým nebem Boha prosiť ve dne v noci, kdyby ještě jedenkrát svého zraku mohl nabýti, a prv že s kolen nepovstane, pokud odpověd neobdrží. Tak tři dni a tři noci se modlil pořád stejně, až v tu třetí noc naň volalo: „Ale Vinckn, Vincku! Co toli prosíš a žádáš, vždyť již tvá prosba nebesa proráží!“ — On ale řekl: „Pane, jenom zraku kdybych ještě jedenkrát nabyl!“ — Na to mu hlas řekl: „Vyjmi ty suché oči z mošny své, ovlaž jich v ústech svých a přilož na místo, kde prv byly, a zas zraku nabudeš!“ — Vincek řekl: „Oh, jak by se ujaly oči moje, an jsou tak suché, jako lískové oříšky?“ — Zas hlas volá: „Netrať důvěry v Boha a učiň tak, jak máš poručeno!“ — Vincek vyňal oči z mošny své, svlažil jich v ústech svých, přiložil na svá místa a hned zraku nabyl.

Jak ale zraku nabyl, zase padnul na kolena svá a umínil sobě, že dotud bude děkovati Bohu, až dostane odpověd, jeli jeho modlitba vyslyšena. Ale v krátkém čase naň hlas volá: „Vincku, vstaň zhůru a běž rychle do zámku, tvé věci visejí na lištvici,^[108] a tvá maměnka se s tím obrem v zahradě prochází.“

Vincek rychle běžel do zámku, přiběhl do pokoje, viděl pás na lištvici viseť, hned ho zas na své holé tělo sebral, oblekl se, jak prv býval, sednul ke stolíku a díval se do zahrady, jak se jeho maměnka s tím obrem prochází. To jeho srdce velice bolelo, že maměnka jeho tak škaredě se chová, a rozjímal si v duchu: „Když oni do pokoje přijdou, co mám s nimi dělať?“ — Ale pomyslil sobě: „S maměnkou jsem se vypravil na pouť, musím ji tam přece zavésť: ale tomu obrovi hlavu setnu.“

Na to oni přišli ze zahrady a jak ho viděli seděť u stolíka, hned padli před ním na kolena a prosili o milost. Maměnce dal milost, ale obrovi hlavu sťal.

Potom prosil svou maměnku, aby se upamatovala dobře, co s tím obrem prohřešila, aby když přijdou do toho kostela k svatému Jakobu, ani toho nejmenšího hříchu nezamlčela. Prosil ji, umíli ještě ty písně a modlitby, kterým on ji prvé naučil? Ale maměnka dokonce všeho zapomněla. On jí řekl: „Ještě se tu pozdržíme 14 dní, až se to zas všecko tak dobře naučíte, jak jste před tím uměla.“

Když se tomu všemu zase naučila, odebrali se ze zámku a putovali do toho kostela. Ta laň ale s Vinckem pořád chodila, až přišli do toho kostela. Když pak přišli k svaté zpovědi, Vincek velice malou pokutu měl, ale maměnka velice velkou. Milý Vincek více prosil a se modlil skrze maminčinu odpověd nežli skrze svoji. Jak tle maměnka poslední pokutu uloženou vykonala, před prostředkem oltáře zemřela.

Vincek ale, když viděl, že maměnka jest mrtva, předně prosil Pána Boha, aby mu dal seznati, máli maměnka ještě jakou poskvrnu na sobě, že by ji rád za ni odprosil. Potom spravil maměnce při tom kostele pohřeb. Když pak byla do hrobu dávána, velice litoval, až od veliké lítosti srdce v něm puklo, a také v tom samém hrobě pochován byl. — A laň s toho hrobu nevaryla,^[109] až se tam samým řvaním roztrhla.