ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Stolařský tovaryš byl v cizině na zkušenou. Po celé tři roky byl ve světě a vzdálil se velmi daleko od otčiny své. Byl v práci v jednom městě, kde samí luteráni byli a kde nebylo žádného katolíka. Začasté, přemýšleje o sobě, vzdychával: „Ty můj milý Bože, tolký čas již chodím po světě a svých nejpřednějších povinností jakožto katolický křesťan zanedbávám! Již na čtvrtý rok jsem z domova a od té doby nebyl jsem ještě u svaté zpovědi. Duše má! jak vypadneš s hříchy svými?“

Umínil si z ciziny navrátiť se do vlasti své, aby mezi jinověrci zúplna nezpustl.

Ňa cestě přišel do jednoho domu a tam viděl jedinou toliko ženskou. Byl by jedl, nebo hlad jej trápil od rána. I řekl ženské: „Máteli mléka, prodejte mi ho za groš a uvařte mi ho!“ Ženská mu odpověděla: „Nemám mnoho mléka a potřebuji ho sama; že pak jste hladový cizinec, prodám vám ho.“ — Tovaryš se dobře navečeřel a šel spát, neboť hodná žena i čisté slámy nastlala mu, aby si mohl pohodlně odpočinouti.

Veselé slunko vzbudilo jej ráno ze sna, on šel s hůry do světnice, aby se optal ženy, co by byl dlužen. — „A nic!“ byla odpověď její. — Tovaryš řekl jí: „Zadarmo to nemohu od vás žádati; ale, ač peněz nemám žádných, přece zaplatím vám tak, že tomu budete velice ráda.“ — Vyšel ven, chytil velikou muchu, dal ji do papírové škornoutky a mluvil k ženě: „Kde máte tu vaši krávu, jejíž mlékem jste mne pohostila?“ — Ona jej dovedla do chléva, on pak pokračoval: „Zanechám vám tu něco, a tím se stane, že tato kráva vaše bude tak mnoho dobrého mléka dávati, že ho ani dvě jiné nedají.“ Po těch slovích připíchl zadělanou škornoutku jehlou do povala a řekl ženě: „Kdykoliv do chléva vstoupíte, majíc buď poklízeti bnď dojiti, pokaždé ať jest první vaše vzhlednutí na tu škornoutku!“ To řekl a odešel.

Cestoval do otčiny, kde se rozpomínal o minulém živobytí svém. I probudilo se v něm dřímající svědomí, kteréž ho zle nabíralo proto, že již po tři roky nebyl u svaté zpovědi a že hostinnou, dobrou ženu tak špatně ošidil. I zašel k duchovnímu a poradil se s ním, co by činiti měl. Duchovní hned mu řekl, že by mu byla zpověď neplatna, dokud by ženu z bludu a pověry nevyvedl; aby tedy k ní zašel a tu věc, kterou v jejím chlévě přibil, s sebou přinesl. — „Prosím, duchovní otče, to je na 200 mil odtud, kterak já tam mohu zase jíti?“ — Duchovní však právem stál na svém a řekl jemu, že by mu rozhřešeni dáti nemohl, kdyby prvé nenapravil tak veliké pohoršení, kteréž byl dal té ženské.

Co měl dělať? Vypravil se opět na cestu dalekou a šel; a když přišel za kolik dní k jejímu domu, vešel do jizby. Nebylo jí však v jizbě, proto si sedl a čekal na ni, až přišla.

Sotva vkročila do jizby, zvolala radostně: „Vítám vás! Nejsteli vy to, co jste tak rok byl u mne a mně se za trochu mléka tak bohatě odsloužil? Dnes vám navařím mléka dost, co budete chtíť; třeba celý údoj vám dám; od té chvíle mi kráva velice dojí.“ Tovaryš odpověděl: „Matičko, dnes vám dám radu takovou, že kráva vaše bude dávati samou smetanu; tu věc, kterou jsem vám vloni dal, odeberu a nechám vám jinou.“ — Nerozumná žena pomyslila si: „Inu to bude dobře!“ A hned odešla a dala veliký hrnec mléka vařit, aby mohla cizince náležitě pohostiť. Když mu toho uvařeného mléka donesla a zase z jizby vyšla, nechtěl z něho ani jísti, ale vzal mísu a vylil všecko to mléko oknem. Potom zašel do chléva a sebral tu papírovou škornoutku s povala a strčil ji do kapsy. A když to do kapsy strčil, bylo to těžké jako kus olova; začalo se mu to tam natahovať, do žeber opírať; pazúrami ždúchať, tak že se polekal a myslil, že to sám zlý duch nebo cosi podobného v tom vězí. Nečekal ani na ženu a odešel pryč.

Když přišel na hospodu, obhlídal se, jeli tam mnoho noclehníků; a kde bylo mnoho lidí, tam zůstal, a lehl si do prostředka mezi ně, toli strachu měl; a tak činil všudy na cestě, až přišel domů; a když přišel domů, šel zrovna k duchovnímu, který se ho tázal: „Již jste se navrátil?“ — „Ano!“ — „A přineslli jste tu hříšnou věc s sebou?“ — „Přinesl!“ A hned vytáhl zamotaný papír, v kterém se cosi hýbalo, a bylo to těžké jako olovo. Duchovní otec to potěžkal a začal se modlit a papír svěcenou vodou kropit. Tu se to ještě více protahovalo. Kněz se dále modlil a dále kropil, tu najednou bylo slyšeti „prask!“ a vyletěl černý pták a škrabal se po stěně zhůru dolů. Tovaryš polekaný padl na kolena jako hříšník poděšený a modlil se hlasitě a s pláčem celý ustrašený, aby jej zlý duch nepopadl a neusmrtil. I kněz nepřestal se modliti, až černý, škaredý pták se roztrhl tak, že z něho nezůstal než dým a kouř smradlavý.

Duchovní otec ještě přísně pokáral a poučil tovaryše, který si umínil, že nikdy více podobné hříšné žerty provodit nechce, a odešel a stal se velice pobožným člověkem.