ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[11]

„Když jsem pásl koně na Radhošti,“ (tak mi vypravoval jeden člověk,) „přišel ke mně starý Vaculka, kterýž v mladších letech býval báčou^[12] na salaši, a pravil mně: „Synku, tuť z té díry vytáhli Valaši před lety člověka!“ — A já jsem mu povídal: „Strýčku, prosím vás, povězte mi: jak se to stalo?“ — „Inu, tak!“ povídal. „Pod samým Miáším (?) v Trojanovicích měl člověk chalupu; k němu přišel čarodějník na noc a ptal se ho, jestli ví o studénce u kříže na Radhošti, aby ho tam dovedl, že mu dobře zaplatí. Člověk, když mu slíbil dobrou záplatu, dovedl ho tam. Právě slunce vychodilo, když byli u kříže; a jak k té studénce přišli, tož ten čarodějník odměřil několik kroků, svlekl kabát, vyňal z kapsy knížku a jakýsi prut, potom kleknul a modlil se; jak se pomodlil, tož tím prutem po zemi šlehnul, a hned se země rozstoupila, a tam byly — samé střechýle. Čarodějník tam vlezl, lámal ty střechýle a dával do měchu. Ten člověk seděl na vrchu a díval se na něj; a ten čarodějník na něho volal, aby sobě též šel něco vzít. On tam vlezl a ulomil sobě hodný střechýl, kterým se v cestě jako hůlkou podpíral. Jak sobě čarodějník nabral, co potřeboval, vylezl na vrch, šlehnul tím prutem třikrát po zemi, a hned se sestoupila; potom zaplatil tomu člověkovi a šel pryč. — Jak ten člověk přišel domů, položil ten střechýl na okno. Přišel k němu soused a ptal se ho, odkud má tak pěknou hůlku. On mu pravdu pověděl, kde a s jakou příležitostí k ní přišel. Soused mu pravil: „Mně se zdá, že jest to stříbro; vezmi to a dones do Jičína k zlatníkovi: jeli to stříbro, on ti to dobře zaplatí.“ Zlatník vida člověka sprostého, podal mu 100 zlatých. Ten jak slyšel 100 zlatých jmenovať, zůstal celý zapomenutý; zlatník si myslil, že se mu to zdá býti málo, podával mu 200 zlatých. Člověk sebral peníze a odešel. Doma povídal ženě: „Kdyby ještě jedenkrát ten člověk přišel, plný měch bych sobě těch střechýlů nabral.“

Po roce zas k němu ten čarodějník přišel na noc. Chlap ho co nejlíp mohl obsloužil a prosil, aby jej s sebou vzal. Skoro ráno vzal si chlap měch a šel s černokněžníkem na Radhošť. Na Radhošti dělal černokněžník také ceremonie (obřady) jak poprvé; zemé se rozstoupila, a chlap i s černokněžníkem tam vlezl. Včil se chlap nedal pobízeti, než co nejvíc mohl střechýle lámal a do měchu ukládal. Černokněžník jak nabral, co potřeboval, volal na chlapa, aby již šel; ale chlap horlivě střechýle lámal a neposlouchal. — Zas po druhé volal — zas po třetí volal na chlapa, ale chlap se nebral jíť na horu. Černokněžník na chvíli čekal, potom šlehnul prutem po zemi, země se sestoupila a chlap zůstal v zemi zavřený. — Chlap, jak viděl, že je tam tma, poznal, že ho černokněžník do země zamknul, lezl sem tam, šmátral a přišel na množství děr, a tou nejprostrannější dírou dal se lézti; ale měch se stříbrem nechal tam. To si můžeš pomysliť, jaké to lezení bylo ve tmě. Když slunce vychodilo, vlezl s černokněžníkem do země, a když slunce zachodilo, a valaši přihnali na malou Volařku,^[13] slyšeli, že člověk k živu Bohu o pomoc volá. Hledali sem tam, až jej konečně v jedné díře našli; tož uťali jedlici, udělali z ní strzub,^[14] a ten strzub do té díry pustili, a tak po tom strzubě ubohý člověk opět na vrch celý utlučený a uškrabaný vylezl.^[15]