ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na Radhošti byl mlynář velice bídný. Když byl v největší bídě, přišel k němu čert a pravil: „Mlynáři, proč jste tak smutný?“ Mlynář: „Jakž nemám býť smutný? mám devět dětí a živobytí žádné; co si mám počnouť?“ — Čert: „Víšli co, ty již tak dlouho živ nebudeš, prodej mi ten mlýn na tři sta let.“ — Mlynář: „Dášli mi hotové peníze?“ — Čert: „Což bych ti hotových nedal; kdybych peněz neměl, nekupoval bych mlýn od tebe. Co pak žádáš za ten mlýn na těch tři sta let?" — Mlynář: „Abych neošidil ani sebe ani tebe, přestanu na tom, co na třikrát uneseš.“ — Čert: „Tys dávno hloupý, kdybys byl řekl, abych ti snesl všecky peníze, co jsou pod naší moci, mohls jich míti všecky.“ — Mlynář: „Myslíšli, že bych ti to nebyl řekl, kdybych to byl věděl?“ — Čert: „Již se stalo; chcešli ty peníze dnes neb zejtra?“ — Mlynář: „Pravda že dnes; zejtra musím zaplatiť, co jsem dlužen.“ — — Čert mu přinesl třikrát peněz, mlynář je přijal a řekl: „Ale víš co, do smrti já ti odtud nepůjdu!“ — Čert: „Však já tě odtud vyháněť nebudu; ale horší jest to, pane mlynáři, nemáme žádného svědka.“ — Mlynář: „Nepotřebujeme žádných svědků; až budu testament dělať, postavím to do něho, že děti odtud odejdou pryč.“ — Stalo se, jak mlynář povídal. Na druhý rok umřel, a postavil do testamentu, že děti mají ze mlýna pryč. Čert tam přebýval dvě sta let.

Za dvě sta let šel jakýsi husar z vojny, a ten měl jednu nohu dřevěnou, ustřelenou. Přišel na Dolnobečvanské fojtství a povídal: „Prosím pěkně o nějaký oběd!“ — Fojt^[29] se ho tázal: „Pane husaře, co si poručíte?“ — Husar: „Však víte, že jsem chromý voják: co mi dáte, s tím budu spokojen.“ — Fojt: „S radostí vám oběd daruji, jenom mi oznamte, co jste slyšel nového ve světě.“ — Husar odpověděl: „Na všecky strany vojny, jak vám povědomo; ale spíš vy budete něco nového tady u vás věděť.“ — Fojt řekl: „Což bych tady věděl u nás nového, chyba jeden mlýn tady máme, a v něm přebývá již dvě sta let čert, a ještě má býť v něm sto let.“ — Husar: „To jsem já ten, co by rád tak starého čerta viděl. Pane fojte, dejte mi posla, chleba a světla, co bych se šel do toho mlýna podívat.“

Posel s ním šel, nesl mu potravu, nápoj a světlo, a šli. Jak přišli čtvrt hodiny cesty od mlýna, povídal posel: „Pane husaře, hen (tam) je ten mlýn,“ a ukázal mu prstem. — Husar: „Což je mi po vašem ukazování, musíte se mnou tam jíť.“ — Posel pravil: „Kdybyste mne hned v tu chvíli zabil, tam s vámi přece nepůjdu.“ — Což husar měl dělat! vida, že člověk má strach, sebral své věci a šel tam sám.

Když přišel husar do mlýna, nebylo tam žádného doma; vzal své věci, položil na stůl a rozžal světlo. Seděl sám do desáté hodiny. Přišla desátá hodina, kdosi klepal na dvéře. Husar volá z pozastola: „Jsili ten čert, přijdi ke mně do jizby, víš, že já jsem starý husar chromý.“ — Když vešel do jizby, povídal husar: „Ty jsi čert; povídá se, že jsi špatný; vždyť ty máš španělské šaty.“ (Přišel v zelených šatech.) — Čert odpovídá: „Pravdať, pane husaře; dnes je 14 dní, dal jsem za ty šaty 100 zlatých stříbra.“ — Husar povídá: „Proč pak ty odcházíš z toho mlýna?“ — Čert odpovídá: „Já mohuli zde ve mlýně pořád býti, když mám práci jinde a bez toho žádných melců nemám; ale ještě tu budu 100 let sám a za 100 let tu budeme čtyři.“ — Husar řekl: „Žádné kontrakty dnes nebudeme dělať, můžeš se hned odpraviť.“ — Čert povídal: „Ty mi tu žádných fuků dělati nebudeš!“ — Husar řekl: „Myslím, že se tě nebojím; dávno již jsem si žádal, takového čerta videť, jak ty jsi.“ — Čert: „Což ty nechceš smlouvy držeti se mnou?“ — Husar: „Pravdať že nechci.“ — Čert: „Víšli, co jsem já?“ — Husar: „Dobře vím, že jsi čert; ale můžeš odejíť, chcešli, po dobrotě!“ — Husar byl ve víře stálý a znal čerta slovy svázať, vstal a šel s ním na mlýn a mlel, až mu půl řiti umlel. Čert ho prosil a volal: „Ale, pane husaře, vždyť mne pusťte, pokud svět světem bude, do toho mlýna nepřijdu.“ — Husar, když se mu tak zavázal, propustil čerta. Když čert utíkal, přišlo mu přes Radhosť jíti. Přes vrch nesl kovář měch kovářský a naptal si ševce, by mu pomohl nésti. Když ten měch nesli, velice pršelo. Kovář povídal: „Co uděláme? měli bysme zmoknouť, roztáhneme měch a vlezeme oba do ného!“ Ale hlavy přece nechali ven, aby se nezadusili. Tu přišel k nim čert, díval se na ně a povídal: „Již jsem tak starý čert; pamataji třikrát město a třikrát hory na tom místě, ale ještě jsem takového zvířete neviděl, co by mělo dvě hlavy a jeden břuch (jedno břicho). Půjdu se optat své stařeny, jestli ona ho kdy viděla.“ — Čert odběhl, ale kovář se ševcem nečekali, až se navrátí; vylezli, porvali měch a utekli pryč; měliť strach, že jich sebere.