ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl starý žid, veliký boháč. Jakož lidé podnes, co vzácného mají, židům prodávají, tak se stávalo i za starodávna. Jistý člověk našel pěkný prsten a donesl ho tomu židovi na prodej. Žid ho lacino koupil, člověk pak domníval se, že ho draze prodal, a odešel. Žid si dal prsten na prst, obracel ho a točil jím na prstě, aby ho dobře prohledl. Jak jím otočil, zjevili se mu dva bílí duchové a uctivě se ho ptali: „Co pán poroučí?“ Žid se polekal, neznaje moc prstenu, ale brzy se zpamatoval a odpověděl jim, včil že ničeho neporoučí, že chtěl jenom poslušnost jejich zkoušeti, aby zatím odešli. Duchové odešli a žid počal chápati, že v tom prstenu musí býti jakási moc neobyčejná, a hned si předsevzal, že jí musí brzy zkusiti.

Za několik dní nastrčil si prsten na prst a točil jím. Ti dva duchové v okamžení stanuli u něho a ptali se: „Co pán poroučí?“ Žid jim rozkázal, aby mu do rána zaopatřili jednu věc; jak ráno vstal, již ji měl u sebe. Vida věc žádanou, pomyslil si: „Ten prsten se mi dobře vyplatí!“

Toho času dostal starou knižku, která jednala o pokladech; pilně v ní četl a dověděl se o velikém pokladu, kterýž dostati bylo nebezpečno; již mnoho lidí prý ho dobývalo, ale žáden ho nedostal, každý o život přišel. Žid zatočil prstenem, a duchové přišli: „Co pán poroučí?“ — On pravil: „Četl jsem v knize staré o pokladech v jistém kopci v té a v té krajině; poklady tyto bych rád měl.“ — Duchové odpověděli: „Toho nám není možno vykonati; při těch pokladech jsou jiní duchové zemní, oni pak že jsou jenom větroví duchové; že však o pokladech těch vědí.“ — Žid mluvil: „Když o nich víte, dejte mi rady, kterak by možné bylo, dostati jich.“ — Duchové: „Kdo pokladův těch zmocniti se chce, musí míti nevinného chlapečka, který by mohl do kopce vjíti; v kopci jest zakletý hrad, a v tom hradě jsou jeskyně jako velké jizby, a v jedné jizbě visí na stěně zámek uzamknutý na niti zavěšený, kteréhož žádný nedostane, leda nedospělý a nevinný chlapec. Kdo ten zámek dostane, tomu bude snadno k pokladům přijíti.“

Žid od té chvíle přemýšlel, kde by si najmul nevinného chlapce, s jehož pomocí by se dopídil zámku v kopci zavěseného.

Jednoho dne šel za městem na procházku a uviděl tam mnoho chlapců, co si hráli na svini.^[90] Jeden z nich viděl se mu býti velice obratný, jen že byl sprostě oděný, maje šaty na sobě otrhané. Zavolal si jej stranou a ptal se ho, čí by byl. Chlapec odpověděl: „Já jsem ševcův Míchal!“ — Žid pak mluvil: „Synku, řekni otcovi, aby mi udělal nové boty, že si pro ně za týden přijdu; ty pak máš tento peníz za vyřízenou.“

Míchal přiletěl domů, a viděl, že jest otec smuten, proto že byl hladný a žíznivý, neboť byl chudobný, tak že ani neměl zač koupiti konopě a smůly; a když Míchal spatřil otce smutného, zvolal radostně: „Tatíčku, máte udělať jednomu pánovi boty, za týden si pro ně přijde; hle i mně dal hezký krejcar, abych vám to vyřídil. Musí býti tuze bohatý!“ — Otec podíval se na peníz a poznal, že to jest dukát. Hned ho chlapcovi odebrál, koupil zaň kože a udělal boty bez míry.

Za týden přišel žid k ševcovi a ptal se, jsouli jeho boty hotovy. Švec odpověděl: „Vy jste si žádných bot u mne nezamluvil, ba já jsem vás ani jak živ neviděl.“ — Žid: „Pane mistře, dal jsem vašemu chlapcovi peníz zlatý, aby vám vyřídil, že bych rád měl od vás nové boty.“ — Švec: „A tak, to je jiná! prosím vás, posaďte se na stoličku; boty jsou hotovy, ale ten chlapec mne pomátl, on mi mluvil o jakémsi velkém pánovi; jsteli vy to a zaplatíteli mi boty, budou vaše.“

Žid si sedl, zul staré a obul nové boty, které byly na židovu nohu jako ulité. Žid měl z toho radost a dobře mu zaplatil. Potom chválil Míchala a žádal otce, aby mu ho svěřil a do služby dal, že dá otcovi dukát na měsíc a chlapečka že dá ve všech potřebných věcech vyučit. Švec byl bídný a nuzný, proto se shlídl peněz a dal židovi chlapce svého.

Žid chlapcovi dobře hověl a posílal ho bedlivě do školy. Již dlouho mluvil mu o jeskyních v kopci a dodával mu zmužilosti, aby jej mohl co nejspíše do té díry vypraviť. Jak věrně trval, že by byl již dosti smělý, zatočil prsténkem na prstě, duchové přišli a k jeho rozkazu zanesli jej i chlapce až k tomu kopci, v kterém ty poklady byly, o kterých mu duchové pověděli, že bývají dvakráte do roka otevřeny; a nyní právě byl ten čas, kdy se k nim přijíti mohlo.

Jak tam byli, strhl se hrozný vítr, tak že se zdálo, že všecko roztrhá a rozboří; ale žid a duchové přimlouvali chlapcovi, aby se nic nebál, že se mu nic zlého nestane, jen aby tam vlezl, a že v první jizbě nalezne na stolku klíč; tím aby odemkl jizbu druhou, a potom i třetí, v kteréž na stěně visí zámek: ten aby mu donesl. Kdyby se mu co chtělo na oči stavělo, aby se nic nebál, jen aby šel dále. Ale chlapec nechtěl pro ten hrozný vítr do té díry lézť. Žid ho chlácholil a pořád k tomu měl, aby jenom šel, a nastrčil mu svůj prstének na prst. Chlapec se dal konečně přece pohnouť a šel.

Musel lézti děrou příliš velikou, až přišel do první jizby, tam vzal klíč, otevřel druhou i třetí jizbu a sejmul zavěsený zámek, který hned do své kabely uschránil. Vyšel z pokojů a přišel na velkou zahradu, kdežto bylo mnoho stromů s ovocem překrásným, až od radosti nevěděl, kde je a co se s ním děje. Natrhal si toho ovoce, co mu do kabely vlezlo, a chtěl zase vyjíti, aby židovi zámek donesl.

Tu se mu zjevil vážný stařeček a ptal se ho, co by tu chtěl. — Chlapec odpověděl: „Poslal mne sem žid, můj pěstoun, abych mu odtud zámek donesl; a to musím vykonati.“ — Stařeček pravil: „Vykonej to, ale vykonej to pro sebe, a nikoliv pro žida; židovi toho zámku nedávej!“ Touto rozmluvou chlapec se zabavil, ale chtěl přece židovi ten zámek donésť.

Jak přišel k té díře, kterou do kopce vlezl a kterou měl zase vylezť, hořel z ní takový plamen a zbouřil se tak hrozný vítr, že žida zanesl daleko od kopce do chrástí, a chlapec nemohl nikterak ven.

Co měl nebohý žid dělať? Prsténka neměl, myslil, že chlapec v kopci ztratil život, a proto jiné pomoci nebylo, než jen se trochu zpamatovati, v kterou stranu by ten kraj byl, odkud se dal od duchů přinésti; a tak ptaným chlebem^[91] šel zpátky do svého kraje.

Chlapec ostal v kopci několik dní, tak že hladem ledva tam vydržel. Na štěstí mu žid dal voňavou vodičku v lahvičce; byl by tam zahynul, ale tou se posilňoval. V úzkostech svých zpomněl sobě na prstének, co mu žid byl dal, a nastrčil si ho na prst, aby se jím trochu potěšil a pobavil, neboť ho tam bylo teskno velice. Jak začal tím prsténkem na prstě točiť, zjevili se mu dva bílí duchové a ptali se ho, co potřebuje. — Chlapec se uleknul a pravil, že by rád domů k tatíčkovi. Duchové jej hned vzali a donesli ho až do domu otcovského.

Otec, jak ho uviděl, měl velikou radost, i jeho celá rodina, neboť všickni domnívali se, že ho vícekráte žádný z nich na tom světě neuvidí. Tatík jeho měl v řemesle svém již hezkou zásobu z peněz, kteréž mu žid měsíčné za chlapce dával a včil dávati přestal. Míchal zatím věděl prsténka moc a co s pomocí jeho může dělati, a také si zpomněl na ten zámek, pro který byl poslán. S hrůzou zpomínal si, co vystál strachu, než do díry lezl, jaký hlad tam trpěl, když zámek již měl, a jak nemohl ven pro oheň a plamen, který v té díře hořel.

Vyndal zámek z kabely své, ohledával ho a škrabal v něm tak dlouho, až ho otevřel. — Jak se mu zámek otevřel, hned přišli jiní duchové, co byli od toho pokladu. Míchal pak si pomyslil: „Dobře, toť bude tak jako s tím prstenem.“ — Duchové se ho ptali: „Co pán poroučí?“ Míchal odpověděl: „Včil nic; chtěl jsem se jen přesvědčiti o vaší poslušnosti; prozatím odejděte!“

Míchal sedával s otcem svým při práci, a ptal se jednoho dne, co by v domově se bylo stalo za jeho nepřítomnosti. Otec mu vypravoval, že se roznáší pověst o královi a jeho třech princkách, které nesmějí žádného mužského vidět, a jich také žádný mužský; proto prý nesmí nikdo se přiblížiti do krásné zahrady, kam ony chodí na procházku.

Míchal si umínil, že jich musí viděť, zatočil prsténkem na prstě a dal se od duchův bílých zanésti do jmenované zahrady, kde princky pod košatým stromem sedaly. On si vylezl na strom a čekal, až by princky přišly. O třetí hodině přišly, posadily se pod strom, a on se na ně díval; ale ony nevěděly o něm. Jak odešly, dal se od duchů zase domů odnésť a přišed pravil otcovi, že tu nejmladší dceru královu dostati musí za manželku; a kdyby ji dostal, že by snad mohl státi se králem. Otec se řeči jeho usmál a pravil: „Ševcův syn chce býti králem; abych ti ještě snad nemusel ruce líbať.“

Toho času vypsal král pozvání všech rytířů a šlechticů, aby bojovali vespolek o jednu z jeho tří dcer; a kdo by přemohl ostatní, ten že dostane dceru, kterou bude chtíť, a s ní celé království. Míchal dozvěděv se o tom, dal otci svému toho ovoce ze zahrady v kopci, poslal ho ke královi, rozkázal mu, aby mu to ovoce za dar přinesl a jej poprosil, by také připuštěn byl k těm hrám rytířským. Otec se napřed zpěčoval, ale nemoha se synem obstáti šel ke královi, a když byl připuštěn, povídal: „Jasnost královská, oč vás budu žádať, ale nerád bych vás rozhněval; syn můj posílá dar!“ — a dal mu dvě převzácné hrušky.

Král vida tak drahý dar, nebo ty hrušky byly z drahého kamení, velmi se zradoval a hned se tázal, co by za ně žádal. — Otec odpověděl, že syn jich darem posílá a poníženě prositi dá, aby k vypsaným hrám u dvoru královského také připuštěn byl, aby se mohl pokusiti o nejmladší dceru. Král mu toho neodepřel, ale pravil, že může s tou výminkou přijíti, jestli mu těch drahých kamenů přinese na devíti velbloudech. — Otec doma vypravoval synovi řeč královu, a syn radostně zvolal: „Již jest má!“ — Otec se tomu velmi divil, jak by to mohlo býti a kde by takové množství drahého kamení nabral.

Míchal zatím dal se donésti k tomu kopci, do kterého s pomocí zámku vešel, a rozmlouval se stařečkem. Stařeček mu pravil: „Tyť chceš býti králem! Budeš králem, ale potom se měj na pozoru, abys o všecko nepřišel. Včil můžeš všeho použíti, co v kopci tomto jest!“ — Míchal se potěšil řečí tou a dal se domů přenésti. Doma otevřel zase zámek a rozkázal duchům, aby mu do rána přivezli toho drahého kamení na devíti velbloudech, a krásné brnění s bujným koněm a skvostnou zbraň.

Duchové odešli, a do rána to bylo všecko pohromadě. Ještě spali u ševců, an hudebníci ladili sobě nástroje své pod oknem; otec to slyšel, vstal a díval se oknem na ulici, viděl velbloudy a hudebníky a běžel, aby zbudil syna svého. Přišed k uěmu do komůrky, viděl na stole krásné šaty, jak na prince patří, obudil ho a vypravoval mu, co byl před domem viděl. Syn vstal a oblekl se do těch šatů. Jak se oblekl, byl učiněný princ; potom šel napřed, hudebníci za ním a velbloudi naposled. Tak šel do hradu královského a žádal strážníky, aby ho oznámili u krále. Strážníci tázali se ho, kdo by byl. On pak odpověděl: „Já jsem ten, co mám býti panem zetěm královým!“ Když ho tak ohlásili u krále, král se hrozně podivil, neboť si byl myslil, že synu ševcovu nebude možno, donésti mu takové množství drahého kameni. Podíval se do okna a spatřil velbloudy a hudebníky, a jej krásně oděného, jak na prince patří. Zavolal ho do světnice a pravil mu: že snad jináč nemyslí, jenom býti jeho zetěm? On odpověděl, že nejináč než tak. Věděl se také dle způsobu vysokých stavů chovati a uměl kolikero řečí, kterým ho dal žid vyučiť, chtě býti skrze něj šťastným; ale obrátilo se to na jinou stranu. Král pak řekl jemu: „Za měsíc sjedou se princi ze všech sousedních krajin a budou se potýkati: zvítězíšli nade všemi, staneš se zetěm mým.“

Za měsíc sjížděli se princi známí i neznámí. Míchal přijel na krásném koni nejposlednější, šaty měl nejskvostnější ze všech, a za kloboukem zlaté peří. Král ho nepoznal, princeska ho nepoznala, a žádný z princů ho neznal, on pak přemohl všecky, a princka tomu byla velice ráda. Hleděla, aby s ním mohla mluviti a jej poznati, kdo by byl; on však sebral se a ujel do kopce. Tam koně uvázal, šaty složil a ve svých šatech jel domů. Doma se ptal tatíka, bylli také se dívat na potýkání. Otec mu odpověděl, že byl, že tam bylo mnoho princů, ale jeden z nich že byl nejudatnější, o kterém žádný neví, odkud byl, neboť prý se hned ztratil, jak bylo po veselosti; princka prý žádala, aby se celá ta věc odložila na druhý den a potýkání aby se opakovalo.

Druhého dne vzal si Míchal jiného koně a jiné šaty ještě krásnější a jel zase do hradu královského. Tam přemohl opět všecky a zalíbil se princesně, která nevěděla, jeli to ten samý co včera zvítězil.

Po veselosti chtěl zase prchnouti, ale všickni princi kročili mu v cestu, jak jim byl král poručil, a přivedli ho ke královi. Král včil teprv poznal, že to jest ten samý, který mu byl na devíti velbloudech přivezl drahého kamení, a proto pravil: „Jsi udatný, dcera má jest s tebou také spokojena, a proto dostaneš ji za manželku svou. Ale pověz mi kde pak míníš s ní bývati?“ Míchal prosil jen o kousek země, co by si mohl vystavěti vzácný hrad, v kterém by s princkou bývati mohl. Král mu hned naproti paláci svému vykázal místo, aby si tam vystavěl svůj palác.

Míchal mu poděkoval a to místo od krále přijal. Král pak dal zavolati princku a ptal se jí, jestliže ona k tomu svolí. Ona ráda svolila, a byli hned sesdáni.

Jak věrně bylo po sdavce, Míchal zatočil prsténkem a odemkl zámek velikou mocí. Nesmírné množství duchů zjevilo se, a všickni tlačili se k němu a volali: Co pán poroučí? že již kolik set let neprocitli a nyní znenadání vyvoláni jsou. — On jim pověděl to místo, které od krále přijal, a rozkázal jim, aby mu tam postavili palác mnohem pěknější nežli jest hrad královský, co by podlaha nikdy se nemusila mýti, poval,^[92] co by se skvěl a svítil; venku aby byl zlatem obtáhnutý, střecha a stěny aby byly zlaté; potom světnice, komnaty, sklepy, chlévy, konírky; též aby most od paláce nového do hradu otcova byl ze zlata, aby pan otec král ke mně a já k němu přicházeti mohl. Všecko to aby bylo do rána hotovo. Duchové odešli, a Míchal šel do hradu, a měli hostinu svadebnou, při které se nejvíce bavil se svou manželkou. Po hostině hosté se rozešli, on šel ke svému otci na noc, jeho mladá manželka pak ostala v hradě otcovském.

Ráno, když se král obudil, viděl v jizbách svých velikou záři, tak že se ulekl, mysle, že snad hoří. Skočil s lůžka svého, letěl k oknu a uviděl nový palác ze samého zlata a stříbra a drahého kamení, od kterého se ta záře do jeho paláce odrážela. I divil se tomu velice, kteraký to možno, tak honem a tak skvostnou budovu vystavěti. Obudil své domácí, a šli se tam podívat, a přesvědčil se, že jest všecko ještě důkladněji vystavěno nežli v královském paláci. Potom hned se tam ti noví manželové přestěhovali, a byli tam spokojeně a šťastně živi.

Na jaře zlíbilo se královi vyjeti do pustých hor na hon, a vzal také svého pána zetě s sebou; princeska však ostala doma.

Toho času navrátil se žid z dalekého světa v bídě a nouzi domů a tázal se, co by se bylo stalo nového v otčiné jeho za ten dlouhý čas, co on byl ve světě. Pravili mu, že divná věc se stala, že prý ševcův syn dostal nejmladší princku za manželku a že si krásný palác vystavěl za jednu noc. Žid hned věděl, co a jak se to mohlo státi, a přemýšlel, kterak by do toho paláce dostati a prsténka i zámku zmocniti se mohl.

Věděl, že paničky máji vždycky rády něco nového a pěkného; proto prodal kde co měl, a nakoupil drahých a divných vod, zvláště mnoho pěkných nových prsténků a zámků. Jak to měl nakoupené, šel do paláce a dal se ohlásit, že má pěkné, drahé věci: jestli by mladá paní princeska sobě něco neoblíbila a nekoupila? Ona ho dala nahoru zavolat, a on jí hned rozkládal a ukazoval, aby si něco vybrala. Ona si vybrala a domluvila některé věci, žid pak podával jí zlaté prsténky a zámky, které že by rád také vyměnil za staré, máli princeska jakých. Princka viděla ve stole již dávno se povalovati zlatý prstének, který její manžel nenosil, a zámek neúhledný; nevědouc, jaký by to byl prsten a zámek, vzala jich a vyměnila za nové a doplatila ostatek. Žid se zaradoval, poznav hledaný prsten a zámek, a odešel z paláce domů.

Doma, když byl večer, začal zámek otvírati, až ho otevřel; potom zatočil prsténkem na prstě, tak že obojí duchové přišli a se tázali: „Co pán poroučí?“ Žid pravil: „Do rána ať jsem já a princeska i s tím novým palácem co nejdál na osamělém ostrově, co by o nás žáden nevěděl a nás nenašel.“ Duchové to hned vykonali a jich zanesli, jak měli poručíno.

Druhého dne navrátil se král se zetěm svým a s hrůzou viděl, že tam paláce není a že i jeho dcera princka zmizela. Tázal se strážníkův svých, jestli co viděli a slyšeli. Oni pravili, že nic neviděli a neslyšeli, že bylo, jak při stavení, všecko ticho. Tu se král velice rozhněval, zeťovi svému nadal čarodějníkův a vyhnal ho, aby se hned vydal na cestu a hledal svou manželku; jestli jí nenajde, aby mu nikdy více nepřicházel na oči, sice že by byl synem smrti. Přece však dal mu několik vojáků s sebou a peníze na výživu a na útraty.

On hned hybal a umínil si, že tak dlouho bude světem chodiť, až se o svém paláci a o své manželce dozví. Cestou se všudy ptal, kdo by věděl nebo kdo by byl slyšel o takovém paláci, aby mu pověděl. Žádný o něm ani nevěděl ani neslyšel. On šel pořád dále, až přišel k moři; tam se ptal každého plavce, víli aneb slyšelli o tom paláci. Jeden plavec mu pověděl, že viděl na jednom ostrově palác, kterého tam před tím nebývalo, že jest krásně vystaven až ku podivu. Míchal si hned pomyslil: „To bude můj palác!“ Neboť když se byl doma ptal, kdo by do paláce byl všel za ten čas, než se palác ztratil, povídali mu, že jenom jakýsi žid tam byl. On si hned pomyslil, že to jiný nebyl jako ten šibal, neboť by to žádný jiný nebyl věděl a dokázal, jedině on.

Hned si najal loď, jednoho vojáka vzal s sebou a jel tam, kdež mu bylo řečeno; a skutečně zahlídl palác svůj na ostrově. Jak již byl blízko, hleděl, aby ho žádný nezpozoroval a neuviděl pomimo princesku. Za noční chvíle přistál a hledal, kde by se mohl na ostrově nedaleko paláce ukrýti, aby o něm žáden nic nevěděl. Nalezl tajné místečko v kříbí (křoví), loď poslal zpátky, a on toliko sám s vojákem svým tam zůstali.

Ráno vždycky skoro hleděl, kde by ji mohl uviděť. Brzo se mu podařilo, že ji uviděl v okně, ale velmi smutnou. Ona plakala; proč — to si může každý pomysliť, jak jí mnsilo býti, když krom starého mrzáka žida žádného známého tam neměla. Žid pravda jí všelijaké vyražení dělal, ale jí nebylo nic milo, a nic ji netěšilo, aniž ji co chutnalo; byla by se tam brzy utrápila.

Míchal jí dával ze svého zákrytu rozličnými znameními na vědomost, že jest tu, a sám se jí ukazoval, aby ho viděla. Tu najednou ona ho zpozorovala, a dobře se podívala na něho, jestli se jí v tom smutku jenom tak na oči nestaví. Ale přesvědčila se, že to on jest. Hned na něho kývala rukou, aby se skryl, aby ho nikdo neuviděl, a přemýšlela, jak by s ním mohla býti a promluviti.

Na druhé ráno s ním se sešla a promluvila. On se jí prvně ptal, nevíli, kde žid ten prsten a zámek má. Ona mu pravila, že jakýsi prsten a zámek na krku na zlaté tkanici nosí, že obé velmi opatruje a nerad o tom slyší, když se ho ptá, co to má a proč to tak bedlivě opatruje. Míchal jí řekl, kdyby ten opatrovaný prsten a zámek od něho mohla nějak dostati. Ona odpověděla, že neví, jakým způsobem by k těm věcem mohla přijíť; ale brzy jí napadlo, že žid rád pije drahé víno. Řekla Míchalovi, aby v té skrýši dočkal, dala mu tam potravy, aby hladu neměl on ani jeho voják; ona pak že bode bedliti, jak by těch věcí co nejspíše mohla dostať.

Běžela a dívala se po židovi; ale žid ještě spal. Jak stanul, ona již měla snídaní hotové; jí dobře chutnalo a byla vesela, co žida velice těšilo. Také mu připomněla, že k obědu vína není; žid hned pro víno poslal duchy, slyšev, že by dnes sama ráda vína se napila. Pomyslilť si žid: „Teď bude s ní větší radost a pohodlí; snad nebude více tak smutna bývati.“

Při obědě ona byla přívětivá a vždycky mu něco vymýšlela, čemu se žid zasmál; častokráte mu připíjela, aby mu tím lip chutnalo. Když se hodně napil, přišly na něj dřímoty, tak že si na pohovce lehl a usnul.

Jak dobře spal, kývala a dala znamení z okna svému manželovi, aby honem přišel. Jak přiběhl, řekla mu, že již dobře spí. On se jí ptal, máli jaký sekáč nebo co podobného. Ona mu přinesla starý palaš, kterým on přeíal zlatou tkanici a prsten i zámek vzal mu a dobře uschránil u sebe. Žid pořád ještě spal.

Za malou chvíli Míchal otočil prsténkem a škrábnul do zámku. Čtvero duchů hned stálo u něho, kterým on rozkázal, aby žida spícího, nežli se procítí, zanesli daleko do pustých hor, odkud by nikdy více do své krajiny nevyšel, palác pak s nima oběma i s vojákem čarapárem^[93] aby přinesli zase na to samé místo, kde byl prvé stál.

Mezi tím, co duchové palác povětřím nesli, seděl Míchal, jeho manželka princeska a voják za stolem, a dali si chutnati jídla i staré víno; i ty ostatní čarapáry, jichž nechal u moře stáť, aby čekali na něho, dal od duchů přinésti.

Všecko se stalo, jak byl poručil. Z rána spatřil král otec nový, krásný palác před svým hradem státi. Tu bylo radostného vítání po kolik dní; slavili se na hradě nové hry a veselosti, král sezval mnoho hostů, chválil zetě statečného, o kterém se nyní teprv dokonale přesvědčil, že není žádným čarodějníkem.

Včil svolal Míchal všecky duchy a povídal jim: „Chci abych měl od vás do úplné smrti pokoj. Jaký vy chcete pokoj míti ode mne? Kterak vás mohu vysvobodiť?“ — Oni pravili: „Vy nám pomůžete, vezmeteli ten starý zámek, utřeteli ho na prach a rozpustíteli ho do povětří; prsten pak v hmoždéři také do zrnečka roztlučte a prach do povětří pusťte.“ — Jak to udělal, přišly dušičky na okna mu děkovat, řkouce: „My jsme vám pomohly k mohovitosti do smrti, a vy nám do věčné radosti.“ Potom se ztratily.

Byla pak tam sláva převeliká, a střílelo se dnem i nocí z velikánských kusů. Já sám točil jsem se kolem hostů, hodovníků a dělostrelců, z nichžto jeden v radostném zmatku místo náboje chytil mne, do kusa mne nabil a vystřelil, a tak jsem přiletěl až sem.