Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

46. Voják Vilém

Byl jeden velmi bohatý kupec, a ten měl jen jediného syna jménem Viléma. Jak měl Vilém pět roků, dal ho otec učiť do škol. V šestnáctém roce ale psal o něj, aby přišel domů. Jak domů přišel, řekl mu otec: „Již více učení nepotřebuješ, a já mám pro tebe moc práce doma.“ — Vilém ale pravil: „Tatíčku, já se radši k vojenskému stavu dám, mně se to naše kupectví dokonce nelíbí.“ — Otec když viděl, že Vilém nemá chuti kupcem býti, propustil ho k vojenskému stavu, a on hned šel a dal se odvést.

Chytrý a obratný byl, tak že za krátký čas stal se desátníkem a šikovatelem. Potom hned psal otcovi o peníze, že jest šikovatelem a musí své spoludruhy uctíť. Otec z toho měl radost a poslal mu peněz, co požádal. Na to Vilém hned od toho času začal býť lehkomyslným a často na otce o peníze písával. Otec mu vždycky peníze posílal. Najednou ale psal, že toli a toli peněz potřebuje, že se má dostať za plukovníka. Otec již mu byl velice moc peněz vydal, a syn zas o toli psal; tož řekl otec svojí manželce: „Nechceli pak nás Vilém obelhávat?“ — Ale maměnka Vilémova mela měkčí srdce a prosila manžela svého, aby mu ty peníze poslal. Ale otec měl z toho lepší rozum, sedl na kočár a jel do toho města, kde ten pluk ležel; chtěl ae přesvědčiť, jeli pravda, co mu jeho syn Vilém píše.

Když tam přijel, ptal se jeho příjménem na plukovníka, kde by ostával? Ale žádný o plukovníku toho jména nic věděti nechtěl; potom šel sám k pravému plukovníkovi toho pluku a prosil ho, zdali on neví o jeho synu Vilému. Plukovník mu řekl: „Váš syn slouží u jedné setniny mého pluku, byl již šikovatelem, ale včil je zase sprostým.[152] Hned poslal posilku[153] s ním k jeho setnině. Když tam otec přišel, syn byl právě na stráži. Šikovatel chtěl ho dát vystřídať,[154] ale zarmoucený otec pravil: „Již jest večer, včil ho nemusíte vystřídať, budu míti dost času, až zejtra ráno jej viděť; zatím budu na něj ve vojárně[155] čekať. — Ale Vilémův dobrý přítel šel mu zvěstovat, že ho otec čeká ve vojárně. Vilém se toho ulekl a odpověděl: „Ach můj dobrý otec mne nikdy více neuvidí; jenom bratře, nic mu o tom neříkej!“

Jak přítel jeho odešel, Vilém právě nastoupil stráž[156]. Když na stráži stál, přemýšlel, co má dělať, že to proň bude veliká hanba, jak ho otec tak uvidí. Již by si byl brzy zoufal, a zvolal: „Kdyby mne radší čert hned vzal!“ — A čert se v tom okamžení u něho zjevil a povídal mu: „Ty snad chceš jíť se mnou?“ — Vilém odpověděl: „Ovšem že chci, jen mi musíš všecko schystať, co budu potřebovať.“ — Čert pravil: „Co chceš míti, pověz, všecko ti přinesu!“ — Vilém kázal: „Tož mi přines důstojnické šaty a helmu[157] dukátů.“ — Čert v okamžení mu to donesl. Vilém to vzal a povídal: „Víš ty co, včil ty musíš za mne na stráži stáť, já půjdu napřed svým přátelům dluhy zaplatit, a jak potom přijdu, půjdem spolů.“ Čert na to svolil, ale jak na sebe bral vojenské šaty, nemohl to řemení nijak na sebe křížem dáť a řekl Vilémovi: „Já to seberu všecko na jedno rameno!“ — Vilém mu pověděl: „Seber si to, jak chceš, já za tebe trpěť nebudu.“ — Čert to sebral na jedno rameno, a pušku k plecím.[158] Vilém oblekl se do šatů důstojnických a utekl pryč.

Po dvou hodinách šli stráž vystřídat. Třídník[159] viděl, že voják nemá své věci v pořádku na sobě. Šel zpátky a hlásil to desátníkovi. Desátník poručil, aby ho nechali stáť až do rána. Tak se stalo.

Ráno ale, jak ho šli vystřídat, voják se ozval, že to nikde nestojí psáno, aby muž šest hodin po sobě na stráži stál. Desátník mu odpověděl: „Proč nemáš řemení křížem?“ — Voják se vymlouval, že on nemůže míť řemení křížem, proto že je čert; ale aby mu radš vydal toho, za kterého stál, že se jmenuje Vilém. Desátník za tu daremnou řeč chtěl ho poslať do vězení. On ale jak viděl, že jistotně do vězení s ním chtí jíť, pravil, aby mu sezouli jeden bot, když nevěří, že je čert. Jak mu ale začali bot zouvat, poznali, že je skutečně čert a že má koňské kopyto. On jim povídal: „Prv jste mi nevěřili, včil již víte; ale já také s vámi vojáky již nechci vícekrát ničeho míť. Již mne jednou jeden voják poslal do vojárny a dal mi právo, že si mohu každého vojáka vzíť, kterého uvidím klečet; sedm roků jsem tam čekal a žádného jsem klečet neviděl. Tomu zase, za kterého jsem na stráži stál, dal jsem v noci důstojnické šaty a helmu dukátů, a také mi utekl. Nechci s vámi již víckrát ničeho míť!“ — To řekl a ztratil se.

Vilém ale utíkal pořád horami, až se dostal přes hranice k jinšímu královi. Tam se hned ohlásil, jestli by ho k vojenskému stavu přijali. Ti, když viděli, že je důstojníkem, hned ho přijali. Vilém ale včil, jak se tam k vojsku dostal, docela svou povahu převrátil a své zvyky. Učený a chytrý byl dost, a v krátkém čase dostal se za setníka. Štastné se mu vedlo, i sám král ho měl velice rád, a tak do šestého roku své vojenské služby postoupil až za podplukovníka.[160] Jak ale tím podplukovníkem byl, králová dcera chtěla ho míti za manžela a jedenkrát s ním i přišla na řeč. Otec král to hned spatřil, předvolal ji k sobě a pravil: „Co bys ty sobě chtěla cizozemce vzíť? Počkej, šak já vás rozvedu; mám včil právě s jiným králem vykázanou vojnu, Viléma tam prvého pošlu a málo vojska mu dám!“

Králová dcera to Vilémovi všecko vyložila, co jí otec řekl. Ale Vilém jí odpověděl: „Ó vždyť já do vojny rád jdu a doufám, když mi bude Pán Bůh nápomocen, že s malým vojskem mohu také zvítěziť.“ — Za krátký čas král jej do té vojny poslal, ale přece sám se svým vojskem za ním na posilu šel. Vilém začal se s tím cizím vojskem potýkať a v krátce je do jeho zemí potlačoval. Král, když to viděl, že Vilém tak chytře jedná, nechal zatáhnouť své vojsko na předek a Viléma s jeho vojskem kázal táhnouť zpátky a řekl mu: „Včil již vidím, že mi spravedlivě děláš, a že ve svém vojsku chytřejšího vojevůdce[161] nemám nad tebe; proto ti svoluji, co bys moji dceru za svou vlastní choť dostal.“ — Vilém byl z toho velice potěšen a chtěl znovu se svým vojskem proti nepříteli táhnouť; ale nepřítel, jak viděl, že Vilém jde ku předu, hned žádal krále o milost a přislíbil mu tu všecku zemi, jak daleko v jeho království byli. Na to král sebral všecko své vojsko zpátky, předvolal hned svou dceru a řekl jí: „Víckrát ti zabraňovať nebudu; chcešli, můžeš si Viléma za manžela vzíti.“ Ona na to s radosti svolila.

Než se měla svadba strojiť, Vilém psal svým rodičům domů, aby přijeli na jeho svadbu s princeskou, že má býti králem. Otec, jak to psaní přečetl, řekl své manželce: „Ten darebák nás chce ještě znovu obelhávať; ale již může obelhávať jak chce, věřiť mu nebudeme.“ Ani mu nic neodepsali.

Vilém, když dlouho psaní nedostával, prosil krále, aby ho propustil k otcovi. Král ho hned propustil, a Vilém se odebral na cestu, vzal s sebou půl setniny vojska, ale sám jel v královském kočáře k rodičům. Když přijeli do jedněch velikých hor, tam se zdržovali zbojníci, ti se hned začali s jeho vojskem potýkať a přemohli ho. Vilému, co měl jaké majetství, všecko odebrali, i ze šatů královských ho svlekli. Vilém jich prosil, aby ma aspoň nějaký háb[162] dali, co by nah k otcovi nešel. Dali mu staré nohavice, roztrhaný plášť a ušípánou čepici.[163] Tak Vilém šťastně až do domu svého otce přišel.

Maměnka ho hned v bráně poznala a řekla ma: „Ty, trhane, vidíš, jaks ty nás obelhával! Ale já ti povím, radši jdi do chlévka, aby tě otec neviděl, zaky[164] já ti jinší šaty spravím.“ Na to otec vyšel ven, přistihnul milého Viléma, vrátil se do světnice, vzal karabáč a nejprv mu dobře vyřezal a potom ho sám dal do chlévka zavříť, aby ho žádný neviděl. Otec byl tak rozhněvaný, že Vilém ani na to nemohl pomysliť, aby se vymluvil. Dali mu lepší šaty, a otec mu poručil, že včil musí za pokutu svině pásť.

Vilém se neprotivil, že mu otec kázal; hned na druhý den zajal stádo a hnal na pastvisko. Na tom pastvisku chtěl ten ušípaný dobytek vojenskému pořádku učit, otec naň pozdaleka pozoroval. Jak přihnal domů, znovu mu karabáčem vyprášil, že snad tak umí napásať.

Vilém teprv řekl otcovi: „Vy mi nevěříte, že mám býti králem, a nevíte, co mne za neštěstí potkalo; mne tam v těch horách zbojníci obrali, vojsko mi pobili, a já jsem ještě rád, že mi aspoň život darovali.“ — Otec mu odpověděl: „Tebe pořád zbojníci okrádají, hned jak jsi ode mne z domu odešel. Můžeš ty mi, jak chceš, lháť, věřiť ti přece nebudu.“

Na to ale milý Vilém psal své nevěste princezně psaní, jaké neštěstí ho v těch horách potkalo a jak se zle má u otce, který mu dokonce věřiť nechce, že má býti králem; aby sobě sebrala víc vojska než on měl, aby vzala pro něho šaty a přijela k otcovi; když ale k otcovi přijede, aby nechtěla žádného jinšího ke stolu sloužiť jen jej.

Princeska sebrala mnoho vojska a krásné šaty a jela k otcovi. Když přijela do těch hor, obklíčilo její vojsko všecky zbojníky a postříleli jich. Tak přijela šťastně k jeho otcovi.

Když přijela k otcovi, Vilém právě hnal svině s pole domů. Ona ho hned poznala; otec ale stál ve své skladnici kupecké a díval se, co ta princezna před jeho domem stojí. Ona pak hned naň volala, že to je jistě ten kupec, ke kterému jede, a pověděla mu jméno i přijmění jeho. Potom ho prosila, že by se ráda u něho se dva se tři dny zdržela, co by jí ve svém domě obydlí popřál. Kupec hned všecky své čeledíny poslal, aby jí všecky věci do světnice odnesli, a kázal velikou hostinu pro ni strojiť; neboť měl z toho radost, že princezna v jeho domě bývati chce a že stráž vojenská před jeho domem státi bude.

První jídlo na stůl nesla služka. Princezna ale hned žádala, že nechce míť žádného jiného sluhy než toho, co ty svině pase. Otec se ale styděl, že je Vilém velice otrhaný, hned běžel do druhé světnice, sebral čisté šaty a chtěl, aby se Vilém oblekl. Ale Vilém nechtěl jen v těch potrhaných šatech sloužiť. Otec mu přikázal, kdyžto jídlo ponese na stůl, aby se obratně při tom zadržel; ale Vilém přijda ke stolu, přepadnul a roztřepal to všecko. Otce za to byla hanba, zavolal Viléma stranou a hřešil mu, nemůželi býti obratnější.

Potom nesl druhé jídlo na stůl — ale princezně ho bylo líto, sebrala se od stolu a dala zavolať milého Viléma a dala mu venku obléci princeské šaty, co otec jeho nevěděl. Potom napřed šla ona do světnice, a za ní přišel Vilém, padl před otcem na kolena a prosil ho, aby mu odpustil, co ho prv obelhával. Otec se zradoval a rád mu všecko odpustil. Vilém pak řekl otcovi, aby co má jaké majetství doma, všecko prodal a jel s ním ke dvoru královskému, že co bude potřebovať, všecko bude míť. Otec i matka sprodali všecko, sedli s nimi na kočár a jeli ke královi. Když tam přijeli, hned se svadba strojila, a Vilém s Teresií byli sezdáni a dlouho šťastně živi.



[152] Sprostý, zkrátka také muž.

[153] Posilka = Ordonanz.

[154] Vystřídati t. j. ablösen.

[155] Vojárna t. j. kasárna.

[156] Stráž nastoupiti, den Posten einnehmen, beziehen.

[157] Helma čili přílba, přílbice.

[158] Pušku k plecím, čili zkrátka plecovať = Schultert!

[159] Třídník, střídník = der Gefreite.

[160] Podplukovník čili půlplukovník = brigadér.

[161] Vojevůdce t. j. generál.

[162] Háb čili háby, všeliké špatné, staré šaty, hadry, cáry (Jungmann).

[163] Ušípaná t. j. ušpiněná čepice.

[164] Zaky = zakud, pokud, až.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.