ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Stalo se jedenkráte, že se našli tři muži, a sice všickni tři jednoho druhu, totiž zloději, ti ale se tak spřátelili a sbratřili druh s druhem, že všecko své nabyté a nakradené zboží a peníze v jedno složili. Že pak byli v řemesle svém výborní mistři, bylo těch peněz hodné množství.

Tu se usnesli vespolek, že jim není jisto, takové peníze s sebou nosiť, a proto jich také žáden rád při sobě neměl. Tu ale jeden z nich pravil: „Milí bratří, já vím jednoho bohatého a spravedlivého zemana, já myslím, abysme mu ty naše peníze dali na schovu a jej o to požádali, aby nám jich opatřil.“ — Druhým dvěma se ta rada zalíbila, ale pravili: „Jak to uděláme? On se nás bude ptáti, co jsme zač. Jakou mu pak dáme odpověď?“ Třetí na to řekl: „Já vím, jakou dáme odpověď; řekneme mu, že jsme tři bratří, že jsme ty peníze zdědili a že jdeme a hledáme, kde by se nám zalíbilo nějaké panství koupiť, v tom že bychom měli největší zalíbení.“

Tak se ujednali, šli s prosbou k tomu zemanovi a žádali ho, aby byl tak dobrý a jim ty peníze do svého opatrování vzal, pokud by si nějaké panství nekoupili; neboť prý jim to obtížné jest a nebezpečné, s takovými penězi se nositi; oni že, jak věrně něco vynajdou, co by se jim líbilo a hodilo, zase všickni tři pro ně přijdou, aby jich nedával ani jednomu, ani druhému, ani dvoum, než až oni všickni tři pospolu pro ně přijdou, aby je teprv vydal.

Zeman, vida hodné osoby, svolil k jejich prosbě a přijal jejich peníze do schovu, a oni s velkou radostí od něho odešli, dílem že se jim to dobře podařilo a dílem, že nemusejí se s tím těžárnem (břemenem) vláčiť a druh druha se báť, že s nimi uteče; neboť byli všickni tři obratní a dobří špekulanti.

Potom zas chodili a zas dobře kradli, až zase měli hezkou hromádku peněz. Ale tu již drželi mezi sebou, až se jim za nějaký čas trefilo, že nedaleko toho zemana byli. Tu si jeden z nich zpomněl, že ten zeman tady nedaleko bývá, a ten druhý řekl: „No ten nám velké dobrodiní udělal, bylo by za slušné, abysme mu nějakou čest proukázali; nebo vím, že mu to jest vděčné (milé), když vidí, že si ho někdo váží a za dobrotivého drží; tak by bylo zaslušné, abysme mu naši vděčnost na jevo dali, když jsme tu tak blízko.“ Ten třetí pravil: „Ale jak? Já nevím, jaký vděk bysme mu udělali.“ Jeden z nich řekl: „Já bych věděl jak; můžeme jíť do kostela a přijdeli nám jíť vedle něho, tak mu uděláme všeci tři hlubokou poklonu; on bez toho bývá ve svátek v okně a dívá se na lid, jak jde do kostela.“ — Těm druhým se to také zalíbilo, že to je tak dobře a že se nemusejí s tím tak dlouho bavit. Tož při tom zůstalo, a oni se rozešli po své krádeži a dali si slovo, kde se sejdou toho a toho dne.

Ale ten jeden místo krádeže došel k tomu zemanovi a pravil mu, že již vynašli takové panství, co se pro ně hodí, že ho též již domluvili a že přijde zejtřejšího dne odebrat ty peníze ten pán, od něhož to koupili; ale on že nemůže vědět, jestli se jim všem třem dostane, pro ně přijíť, a že jim to nenapadlo, jak od toho pána odcházeli, aby o tom mohli jistou zprávu vědět, ale že se tak usnesli, jestli jim bude tak pilno, že by nemohli všeci pro ně přijíti, tak že mu dají to znamení na důkaz, jak půjdou vedle jeho zámku, že mu udělají všeci tři hlubokou poklonu na znamení, že v tom jich všech třech dobrá vůle jest, aby se ty peníze vydaly z nich kterémukoliv, když by to bylo tak na pilně; a pak pospíchal zas na to místo, kde se měli sejíti.

Ti druzí dva přece každý něco ulovil, ale ten třetí ničeho, a také nebylo divu, neboť k tomu času neměl.

Ráno se vybrali a šli do toho kostela, a ten zeman byl právě v okně, a oni, jak přišli naproti, ostali stáť a hlubokou poklonu mu udělali, a on se jim také poklonil, a oni odešli a šli do kostela a dali si slovo, že se v té a v té hospodě sejdou; neboť i v kostele dávali pozor, jestli by se jim co dalo ukrásť; proto po různu se v kostele rozpustili, neb to již měli v obyčeji, že toho nikde neopomenuli, co a kde by se dalo do pazourů jejich lapit.

Jak ale z kostela vyšli, ti dva se shledali spolem, ale toho třetího nebylo; ten jak bylo po kázaní a mše svatá se začala, vyšel z kostela, šel přímo k zemanovi a pravil, aby byl tak dobrý, že přichází pro ty peníze, že všeci nemohli pro ně jíť a ten pán že nemůže dlouho čekať, že chce ještě na poledne tam a tam dojet. Zeman honem mu vydal ty peníze, on je vzal a ten tam.

Ti druzí dva v té hospodě již byli a pojedli, a třetího ještě tu nebylo. Tu sobě myslili, jestli ho při něčem nelapli, jako bylo v tisku z kostela; proto šli ven mezi lid, aby něco o něm uslyšeli a zvěděli; ale kde nic tu nic. Tu jim napadlo, že on snad ty peníze od zemana vzal a s nimi utekl. Šli oba dva k zemanovi a ptali se, jestli ten třetí u něho nebyl a ty peníze po něm nežádal. Zeman se ulekl a pravil: „Byl u mne, a proto že jste mi všickni hlubokou poklonu učinili na znamení, že je vydati mám tomu, kterýž by pro ně přišel, jak jste mi předkem oznámili, vydal jsem mu ty peníze.“ Ale ti dva s tím nebyli spokojeni, šli hned k advokátovi a milého zemana žalovali.

Zeman dostal poručení, aby se toho a toho dne dostavil; když se dostavil, bylo mu praveno, aby ty peníze vydal, sice že se mu všechno prodá. Zeman se vymlouval na znamení, které mu dali, ale nic na plat, bylo mu řečeno, aby ty peníze vydal anebo si advokáta vzal a na právní cestě se hájil.

S tím zeman odešel a hledal si advokáta, ale žádný se ho nechtěl ujmouti a zastati v té věci. Tak se toho strachoval, že pořád z těla opadával, až se každý divil, jak se pořád tratil; a nebylo divu, že tak rychle z těla padal, neb to byla velká hrůza a ta starost; kdyby mu byli všecko poprodali, nevím, jestli by to bylo stačilo na ty peníze, a on by byl zůstal prázdný. To mu ustavičně na mysli bylo, co by potom začal a jak by se živil. Všady ho znali jako majetného, pořádného a velmi opatrného pána, a proto útrpnost velkou každý nad ním měl, že se tak tratil, a každý se domníval, že snad již brzy umře, a žádný nevěděl, co toho příčinou jest.

Tu ale byl soused jeho sedlák, který ho velmi miloval, a často spolu rozmlouvali; ale pres ten čas málo se nechal vidět ten zeman. To trápilo toho sedláka tak tuze a mrzelo, že nemůže s tím zemanem na slovo přijít; i odložil všecko od sebe, práce nechal a jen pořád hleděl, aby se mohl s ním na řeč dostať a vyzvěděť, nad čím takovou starost má a co ho nejvíce trápí a jestli by mu nemohl nějakou stranou ku pomoci přispěti. I v krátce se mu poštěstilo, že ten zeman vyšel na své pole; neb brzy se blížil den, v kterém poslední rozhodnutí mělo býti a on o všecko přijíti a upustiti měl a sám měl pryč zajít, kde by ho žádný neznal. V těch nejtraplivějších myšlenkách mu ten sedlák nadešel a uctivě ho vítal, ale on ani neodpovídal a kráčel dále a sedláka pro velké hoře ani neviděl. Ale sedlák se osmělil, chytil tomu zemanovi ruku, tak že se zeman velice ulekl, neboť se mu to nikdy nestalo, aby ho někdo z nenadání za ruku chytil; ale sedlák ho pamatoval a laskavě k němu mluvil; pak se teprv zeman zpamatoval a sedláka vítal. Sedlák se tázal po příčině té jeho starosti veliké; zeman si těžce oddechl a pravil: „Milý brachu, což pak ty mi v tom pomůžeš! bylť jsem u velmi učených pánů a nemohl mi v tom žádný z nich radu dáti, jak bych se z toho vytrhl.“ Více k tomu sedlákovi nemluvil, ale sedlák pořád k němu mluvil a ho rozbíral a prosil, aby se mu s tím svěřil, co ho trápí. Tu teprv začal si zeman jemu stěžovať, jaký sond má a že nemůže advokáta dostat, aby ho v té věci zastoupil. Sedlák ho ale prosil, aby mu pověděl, co to za soud má a s kým? Tak on mu to všecko pověděl, jak to jest; že protivníci jeho mají svého advokáta, který za ně mluví, ale on že nemůže žádného najíť, který by se ho zastal. Sedlák hned mu řekl, že on bude jeho advokátem a zastupitelem, aby ho ohlásil u soudu, a zemana těšil, že mu to dobře vyjde. Zeman vzdychl a pravil: „Bůh všemohoucí dej, aby tomu tak bylo a všecko dobře vypadlo!“ a s tím se rozešli.

Potěšený zeman ihned ten den šel k soudcovi a ohlásil, že již má zastupitele, ale že neví, jestli mu ho přijme, poněvadž není učený, že jest jenom sedlák. Soudce mu odpověděl: „Nechť jest sprostý, když jenom něčemu rozumí, ať přijde, však víte, že pozejtří máte poslední rozsudek.“

Zeman se poděkoval a odešel, a hned k tomu sedlákovi šel a žádal ho, aby pozítra s ním o 9. hodině ráno k soudu šel. Sedlák mu to najisto slíbil, a jak ten den přišel, poslal ten zeman k tomu sedlákovi, aby byl tak dobrý a s ním šel. Ale posel se vrátil a řekl, že jeho pacholek se ožebračil na rukou, tak že nemůže rozsívat; sedlák tedy že bude rozsívat a pacholek že bude vláčit, a zemanovi vzkázal, aby jen šel napřed, on že to brzy rozseje a za ním přijde.

Zeman tedy šel napřed, a byla již desátá hodina a sedlák nepřicházel, advokáti těch zlodějů nechtěli čekat, zeman ale prosil, aby ještě trochu poshověli. Tu již byla 11-tá, a sedláka ještě tu nebylo, advokáti již se zlobili. V tom však zaklepal kdosi na dvéře, a vešel sedlák ušubraný a zamazaný od hlíny. Zeman pravil, tenť že jest jeho advokát. Ti hned zvali ho hněvivě, aby předstanul a mluvil. Ale on pravil: „Páni, vidíte, že jsem od spíchání unaven a upocen, nechte mne trocha oddechnouti a mluvte vy napřed.“

Tu hned ten jeden začal paragrafy vypočítať a hrůzu stavěť, že jinač býti nemůže, že ten zeman musí ty peníze vydati. Potom zase vyzvali sedláka, aby včil on mluvil. Sedlák prosil, aby ještě ten druhý mluvil, a on začal ještě hrůznějších paragrafů nežli ten první čísti, tak že ten zeman už jináč nemyslil, než že už jest po něm veta, už div neomdlel od hrůzy. Jak tento skončil svou řeč nadobře, odsoudil soudce zemana, že musí ty peníze vydati.

Tu pak obořili se oba dva na sedláka, zemanova advokáta, aby mluvil a zemana hájil. Tu se jich sedlák tázal, jestli oni již všecko vymluvili, co k tomu patří. Oni odpověděli, že již vymluvili. Tak ten sedlák předstoupil a pravil, že toho všeho nebylo potřeba. A ti advokáti na něho: že proč nebylo? On pravil: „Proto, že ten pan zeman ty peníze má, ale když jich přijímal do schovu, že byl zavázán, jich nevydávati ani jednomu ani dvoum, tudyž ti dva žalobníci ať si jdou hledat toho třetího; pan zeman není povinen, jim ho vyhledávať aniž mu to může kdo nasoudit; potom teprv, až přijdou všeci tři, že jim ty peníze vydá.“

Soudce ovšem výrok jeho za dobrý uznal, poslal oba žalobníky pryč a řekl jim, aby šli a hledali třetího, potom teprv že mají právo o peníze se hlásiť, ale spíše ne.

Včil si může každý pomysliť, jak tomu zemanovi bylo u srdce, když ten sedlák za pravdu tvrdil, že ty peníze má; velice tomu se divil, že ten sprostý a neučený sedlák takové dva učené advokáty přemohl tak, že to musili sami za pravdu uznati.

Všickni se rozešli, a ti dva podnes nepřicházejí s tím třetím.

Zeman děkoval sedlákovi, že ho z takové hrůzy vysvobodil, a bylili před tím dobří přátelé, od té chvíle byli ještě věrnější, a jsou až doposud, jestli nepomřeli.