ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jeden otec měl tři dcery; on byl kupec, chodíval na trhy a prodával mušelín, kanafas a jiné takové věci. Kdykoli šel na trh, vždycky ho prosily ty dve starší dcerky, aby jim tam koupil na nějaké drahé šaty. Ale ta nejmladší nežádala otce o nic a když se jí otec ptával, co jí má koupiť, říkávala, že již dost na tom, když dve prosí, že by mu jeho majetství nestačilo. Poslušná byla v domě jako cizí děvečka, když slouží, a hleděla jenom své práce. Ty druhé dvě sestry pak jen se strojily vždycky do těch pěkných drahých šatů.

Že ta nejmladší dcerka byla tak statečná v každé práci, otec, jak šel zase na trh, ptal se jí, co chce, aby si také něco zvolila, co by se jí líbilo, že jí rád přinese. Ona odpověděla: „Tatíčku milý, když mi něco přinésť chcete, co se vám bude líbiť, já na tom spokojena zůstávám.“ — On přece chtěl od ní slyšet, co by chtěla, aby řekla, že on jí to z lásky přinese jak těm druhým. Tož ona prosila otce svého o tři bílé růže.

Otec, jak přišel na trh, těm dvěma dcerkám zas koupil, pro tu třetí ale neviděl nikde těch bílých růží. Potom šel vedle jednoho zámku, a to byl zaklnutý zámek, a tam viděl v zahradě bílé růže. Tu si znovu zpomněl, že té své nejmladší dceře má donésť ty tři bílé růže. Šel do té zahrady a chtěl utrhnouť tři růže. Ale byl tam u té růže veliký škaredý pes, a ten nic neříkal, až on ty milé růže utrhl. Jak jich utrhl, pověděl ten pes: „Komu ty růže dáš?“ — Otec pravil, že dcerce svojí! — Pes ale řekl: „Za ty růže musíš tu dcerku sem dovésť, sic by bylo s tebou i s dcerkou zle!“

Otec se nad tím velice zarmoutil a nevěděl, máli s těmi růžemi odejíť či nemá. Tak ho tam zašla tma, a on musel v tom zaklnutém zámku zůstať na noc. Když tam povečeřel, tož se po těch světnicích prochodil a žádného tam nenalezl, jenom na stolíkn pro jednu osobu večeři přichystanou, i také lůžko pro jednu osobu ustlané. Zůstal tam na noc.

Ráno, když vstal,^[94] voda, utírák, snídání a všecko bylo přihotovené. Když posnídal, bral se dolů. Přišel k němu ten pes, když již chtěl jíť ze zámku, a pravil mu, jak mu tu dceru tam nedovede, že s ním zle se stane. Ale peněz mu moc dal. Potom se bral otec smutný tím velikým lesem domů. Když přišel domů, měl radost i žalost. Dal těm dvěma starším dcerkám ty drahé šaty, a té nejmladší dal ty tři růže a pověděl: „Dcerko má nejmilejší, tys mi nejtěžší dar kázala přinésť; ty máš za ty růže do toho zaklnutého zámku jíť, kde jsem jich v zahradě utrhl. Ale tys mladá, je tě škoda; já tam půjdu za tebe.“ —

Dcerka pak zvolala: „Tatíčku můj nejmilejší, já tam chci jíť, toť bude největší radost pro mne!“ — Starší sestry se jí smály a přály jí to; stavěly se, jako by plakaly, ale byli by si musely oči namazať cibulí.

Otec vzal dcerku, a šli tam do toho zámku. Když tam přišli, byla pro dvě osoby večeře nachystána i lůžka ustlána. Zůstali tam oba v pokoji. Ráno když vstali, zase voda, utírák a snídaní byli pro oba přichystány. Když pojedli, přišel ten psík k nim a pravil, že ona tam musí zůstať. Otec tam s ní byl dva dni a třetí den šel pryč. Stříbra a zlata zas mu dal moc. Dcerka tam ale sama zůstala. Jídlo a pití měla vždycky přihotovené, a v celém zámku nebylo žádného jen ona a ten psík. Ten psík přichodil dvakrát za den ji těšit. Když tam trvala celý rok, prosila psíka, aby ji propustil k otcovi, jeli ještě živ.

Když přišel čas, na který ji propustil, šla k otci svému. V zaklnutém zámku měla všeho dost — jídla, pití, krásných šatů, ale přece ji tam nic netěšilo a toužila jen tatíčka svého viděť. Ten psík jí dal na 14 dní dovolení tam býti u otce; jak těch 14 dní přijde a ona se nevrátí, že bude zle s ní i s tím psíkem.

Jak přišla domů, otec měl velikou radost, že ji uviděl a že zas tak pěkná k němu do domu přišla, jak byla odešla, a hned se jí pilno ptal, jak se tam má. Ona odpověděla: „Tatíčku můj milý, dobře se tam mám: co chci jísť a píť, všeho mám, a jaké šaty chci, také mám; ale přece jsem vděčna, že jsem vás, tatíčku, živého uviděla. Mám na hodinu za 14 dní býť doma, kdybych nepřišla, zle bych sobě i tomu zvířeti udělala.“ Ty sestry nedobré jí chtěly udělať zle, chtěly ji zadržeť aby se jí zle vedlo; zdržely ji den, ale již více nemohly; již ji to tam táhlo — jenom již jíť.

Šla, a když do zámku přišla, to zvíře již tam na tom místě u toho lůžka leželo a neživé bylo. Když k němu mluvila, ani se nehnulo. Tu ona zplakala, že jak ona sama včil tam bude, když to zvíře pro ni mrtvé ostává. Potom se smutně do lůžka položila.

Ráno, když vstala, žádného jídla ani umývadla nachystaného neměla. Teprv žalostně naříkala a plakala: „Bože můj, co jsem to udělala, že jsem se tam ten den zameškala!“ — Pořád stála a plakala a to zvíře pořád hladila. Když ho potom tak na té zemi zdvíhala, kůže s něho pěkně se svlekla, a z toho psíka zůstal pěkný princ. Povstal na nohy a povídal: „Má nejmilejší, tys mi pomohla a včil budeš má. Já jsem byl zaklnutý i to město. Včil jsme všickni osvobozeni a ty budeš královnou až do smrti.“

Nedobré sestry jí chtěly podělať zle, ale zatím ji udělaly dobře.