ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pod starou hutí bydlela matka s jedinou dcerou svou. Byla u nich přástka a sešlo se několik děvčat. Přichodili k nim také mládenci na posezenou a obírali se nejvíce s ostatními děvčaty; domácí dcery si nikdo nevšímal, že byla již v letech a nebyla tak hezká. Byla velice mrzutá, že ta mladá chasa ji dožírala, a řekla: „Kdyby sám čert přišel, hned bych ho chtěla!“ Tu se stalo, že k nim přišel myslivecký mládenec. Ten hned se měl k dceři domácí a otřepával jí pazdeří se zástěrky. Ona tomu byla ráda. I ptal se jí myslivecký, zdali by si ho chtěla za manžela vzíti. Děvče odpovědělo: „Milý pantáto, já se nebudu vdávať.“ Matka zatím na něj pohledla a řekla: „Pane, vy se mi jaksi nelíbíte; vyť nemáte obchodu dle našeho způsobu; pro vás nehodí se dcera má.“ — Myslivec odvětil: „Proč ne? Dcera vaše se mi líbí, proto bych si ji rád vzal.“ — Matka pravila: „Dcera se vám líbí, ale ona ukazuje, že se vy ji nelíbíte. Myslivci nemají svého domu a musejí se po světě tlouci.“ — Myslivec obrátil se k dceři a ptal se jí zase, zdali by si ho nevzala. — Dcera pak řekla: „Nenuťte mne, já se vdávať nebudu.“ — Myslivec ale přimlouval jí, že jest bohatý, že se u něho bude dobře míti, že jí zaopatří, co srdce ráčí. — Matka by se ho byla ráda zbyla, a proto řekla: „Jsteli tak mocný pán, dokažte to. Postavíteli tamhle na tom kopci za 48 hodin mlýn, aby se v něm mlelo, dám vám dceru svou.“ — Dcera také přisvědčila: „Ano, potom za vás půjdu!“ — Myslivec odešel. Na druhý den přišel k nim starý strýček a tomu vypravovala matka, co se jim bylo včera přihodilo, a popsala mu zevrubně myslivce. Stařeček se hned křižoval, a pravil: „Nepodívala jste se mu na nohy? Nemělli snad koňské kopyto? Teď již vím také, co jest ten starý žebrák, který dnes od Božího rána po Bečvách chodí a všecky kohouty skupuje. Vy máte také kohouta, až k vám přijde, neprodávejte ho, ale schovejte ho raději pod bečku, aby vám ho nevyloudil.“ — Přišel člověk žebrák a volal: „Máte kohouta?“ — „Nemáme, zabili jsme ho, tuze nám skřekal za ušima; ale nebudeme dlouho bez něho; až přinesou kohouty ke kostelu na prodej, koupíme si jiného.“ Žebrák odešel, a dcera běžela na podlahu a dala kohoutovi jíst. Když se vrátila, napomínala ji matka: „Nepouštěj ho, ještě tu chodí člověk ten a nedá pokoje.“

Čas dochodil a myslivec stavěl mlýn. Matka vzala kohouta a vyhodila ho na střechu. Kohout začal zpívati, čert právě nesl skálu, kterouž měl řetězy opasanou na zádech; ale jak kohout zazpíval, klesla jeho moc, tak že s kamenem upadl a nemohl mlýna dostavěti. Skála ta ostala pod horou ležeť až do dneška, a v ní jsou vytlačeny záda a řetězy, jak ji zlý duch na sobě připnutou měl. Nahoře pak již byl skoro dostavěný mlýn a struhy vykopány, a u mlýna byla chalupa, v které strašilo, tak že tam žádný člověk ani bývati ani nocovati nemohl, v létě ani v zimě.

Přišel pak jednoho večera vysloužilý voják cestou pod horou a mluvil sám ksobě: „Kde pak já hříšný tu budu nocovat? Přítele tu nemám, a jísť nemám co; půjdu někam kus jídla sobě vyptat.“ Šel s Kněhýně na Záhorsko a prosil: „Buďte tak dobří a dejte mi něco jísť, a potom půjdu do chalupy nahoru, abych tam přenocoval.“ Řekl mu hospodář: „Nemožno tam přenocovať, jest tam ukrutná hrůza!“ Voják ale pravil: „Já se tam přece dám, ale dnes ještě ne, napřed se přichystám.“ Šel do Frenštátu, koupil si tam hromničku a přišel na třetí den zpátky. Lehl si do baráku a fajčil. Začal kouřit — plesk po dýmce, dýmka mu vypadla z úst na zem. „Ty hloupý blázne,“ zvolal, „byl jsem tolik let vojákem, a ty mi dýmku vyrážíš? Počkej, počkej, však my si trefíme.“ Rozsvítil svíčku, pomodlil se, zapálil si a kouřil. Zase plesk po dýmce! — „Počkej,“ huboval, „po třetí mi ji nevyhodíš!“ Zapálil si tabák rozžatou svíčkou a obešel do kola. Za chvíli to klepalo na dvéře, neozýval se; klepalo se po druhé; mlčel. Až když po třetí se zaklepalo, promluvil: „Kdo co potřebuje, ať přijde ve dne.“ Dvéře se otevřely, a vstoupil do jizby pocestný myslivec, na němž voják koňské kopyto dobře znamenal; i ptal se ho: „Proč jste sem přišel?“ — Myslivec odpověděl: „Zabloudil jsem a chci s vámi tu přenocovať.“ — Voják vstal a řekl: „Když jsi sem přišel, přisels, ale báti se nebudeme.“ Vzal svíčku a pleskl myslivce, který hned ostal v postavě ďábla ve vší šerednosti před ním státi a mluvil: „Mohls mi toho nedělati: propusť mne, a já nechám tebe na pokoji a ty mne.“ — Voják odpověděl: „Nepustím tě, až se mi zavážeš, že každého člověka necháš na pokoji, co svět světem bude.“ Ďábel se ztratil, a na stole ležel pecen chleba a hrudka sýra. Voják pravil: „Když sis to nachystal, přijď a jez.“ Potom pokapal chléb ten hromničkou a chléb i se sýrem ztratil se, a nastala bouřka ukrutná. Voják vyšel pod širé nebe, aby na něj chalupa nespadla, a nebylo mu nic. — Šel k fojtovi a vypravoval, co se mu tam přihodilo, aby tam šel a se přesvědčil, že tam již nikdy více křiku nebude. Do roka vojáka dobře chovali, a viděli, že jim z mlýna a z chalupy zlý duch nebude nic více škoditi.