ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden uhlíř, a k tomu uhlířovi přišel jeden černokněžník a prosil ho, aby mu ukázal díry^[4] na Radhošti. On mu ty díry ukázal a dovedl ho až k nim. Když přišli k nim, vlezli do nich, a jak přišli až do nich, tekla tam řeka, a přes tu řeku byla lávka, a na té lávce seděl pes. Černokněžník se modlil, a ten pes s té lávky uhnul; a když přišli přes tu lávku, seděl nade dveřmi na hradě kohout; ten uhnul se své hřady; a jak uhnul, vešli do světnice, a v té světnici bylo zlata a stříbra moc. Uhlíř si myslil, že budou bráti to zlato a stříbro, ale nesměli vzíť nic. Tož vešli do druhé světnice, a v té světnici seděl stařeček, který měl bradu až po pás u stolíka, a na tom stolíku měl přichystaná jídla, a z těch se mu posud kouřilo. V této světnici bylo zlatých hodin a jiných vzácných věcí, ale zas nesměli nic bráti. Tož vešli do třetí světnice, a tam nebylo nic než uhlí kovářské na hromadách, a toho ernokněžník i s tím uhlířem musili do těch měchů (pytlů) bráti. Uhlířovi to nebylo po vůli, že ho měl sám doma dost; byl by raději bral zlato a stříbro, ale nesměl.

Když nabrali, vrátili se tou samou cestou a zase u každých dveří se modlili a je pak zavřeli. Ten kohout zase na své místo sednul, a pes též na své místo uhnul. Jak vyšli na vrch, černokněžník sednul se svým pytlíkem na svůj plášť a pustil se do povětří. Uhlířovi nebylo milé to uhlí, vysypal ho na hromádku a pobíral se do svého příbytku. Když přišel zpátky, manželka mu lála: kde se dotud zabavil? On jí vykládal, kde byl. Ona mu nechtěla věřiť. On jí povídal: „Když mi nechceš věřiť, podívej se do pytlíka, že ho mám od uhlí.“ — Ona převrátila ten měch, a z něho padaly dukáty. Uhlíř nechal hned svého jídla a běžel zpátky na Radhošť pro to uhlí, které tam vysypal na hromádku. Než ten černokněžník již to uhlí zase bral do měchu svého; a když uhlíř k němu přišel, povídal černokněžník: „Když ti nebylo milé uhlí, nebude ti milé nic;“ a sednul na svůj plášť a zas do povětří ulítl.^[5]