ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byli tři bratří lenoši a zloději. Měly býť hody. Povídali si: „Nemáme ničeho, kde se obstaráme na ty hody? — Prvý povídal: „Půjdu ke kmocháčkovi, má pěkná jablka, natrhám si jich.“ — Druhý povídal: „Půjdu do dvoru k ovčákovi, má pěkné berany,^[53] ukradnu mu jednoho berana.“ Oba tito bratří nenáviděli bratra třetího a vadili se s ním: „Ty hlonpý Juro, ty se o nic neobstaráš; ty bys potom jenom z hotového jedl.“ — Jura povídal: „Já půjdu k fojtovi na ořechy.“

Na večer se rozešli. Jura natrhal těch ořechů a šel za kostelem do kostnice a louskal jich tam. Tam měl čekať svých bratrů. Hlídači slyšeli v kostnici louskať; myslili, že straší. Pana faráře v místě nebylo, ten býval v sousední osadě. Šli tedy k fojtovi a prosili ho, aby s nimi šel do kostnice, že tam straší. Fojt povídal: „Jsem tak velice nemocný, že nemohu ani na nohách stáť; žádný lékař mi nemůže pomoci.“ — Hlídači stáli na svém. Fojt tedy kázal pacholkovi, aby ho vzal na záda a zanesl ho tam. Pacholek ho vzal, a hlídači stavili se u kostelníka pro svěcenou vodu. Když přišli ke kostnici, Jura myslil, že bratr nese toho berana, a volal: „Již ho neseš?“ — Pacholek dostal strach — bác fojtem o zem, a utíkal pryč. Fojt se polekal, skočil na nohy a utíkal za ním; utíkaje domů, přeskočil parkan,^[54] a hned byl ve světnici. Domácí se divili, že tak brzy a bez lékaře ozdravěl.

Na druhý den oznámil fojt na obci, aby se hlásil ten, kdo byl na jeho ořechu, že mu dá deset toralů. Jura přišel k němu a fojt mu povídal: „Hloupý Juro, měl bych tě potrestať za krádež; ale žes mi pomohl, a žádný mi pomoci nemohl, tu máš slíbených deset toralů; ale nikdy více nekraď.“ Jura slíbil, že již nebude krásť, a šel domů.

Včil ho měli bratří rádi, že měl peníze. Oni si jich od něho vypůjčili, spravili si šaty a řekli: „Půjdeme do světa a budeme si hledať nevěsty. Ty, hloupý Juro, ostaneš doma; tyť by sis co pěkného našel.“ Oba dva odešli, a Jura odešel také.

Šel do lesa, byl jako omámený. Slýchával v tom lese o zakletém zámku. Když přišel na to místo, kde byl zámek pobořený, zašla ho noc; neviděl než jako v jeskyni světlo. Vešel tam, aby tam přenocoval. Žádného tam nebylo než kočky, a ta hned povídala: „Vítaj, Juříčku, vítaj, kde jsi se tu vzal?“ Jura se toho uřísnul,^[55] že kočka mluví, a chtěl utéci. — Ona mu přimlouvala, aby se nebál a se jen vrátil, že to nic není zlého; chceli se mu jísť, aby šel do komory a si vzal, co mu libo, a že může u ní sloužiť.

Byl tam rok, dobře se měl, neviděl žádného kuchaře, ale jídla vždycky v komoře uchystaná našel. Jiného nedělal, než tak někdy dříví a nic jiného. To dříví měl po roce ukládat do veliké hraně.^[56] Kočka mu povídala: „Na ten den tu hranici zapálíš a mne do toho ohně vhodíš; a kdybych jak chtěla prosila, nepomoz mi, ale nech mne shořeť.“ — Jura odpověděl: „Toho já nemohu udělať; měl jsem se u tebe tak dobře a včil bych se ti měl tak zle odplatiť?“ — Kočka pravila: „Neudělášli to, jak ti poroučím, budeš nešťastný; udělášli to, budeš šťastný.“ — Jura zapálil tu hraň a když nejvíc hořela, chytil tu kočku a hodil ji do ohně. Ona chtěla ven utíkat; on jí nedal. Při tom se tak unavil, že lehl a usnul. Jak se vyspal, probudil se, otevřel oči — zbořeniska nebylo, slyšel krásnou hudbu, viděl pěkný zámek a množství služebníků. Divil se tomu všemu velice. Přišla k němu paní krásně oblečená a ptala se ho, jestli ji zná. — Jura povídal: „Jak bych vás, milost paní, mohl znáť, jak živ jsem vás neviděl!“ — Paní řekla: „Já jsem byla ta kočka; čarodějnice mne zaklely a v kočku obrátily. Včil pojedeme k tvým bratřím, kteří tě nenáviděli, abychom viděli, jak se jim vede.“

Hned mu dala pěkné šaty obléci, do hezkého kočáru zapřahli se koni, a jeli. Jak přijížděli k dědině, povídala paní: „Obleč se do svých starých šatů!“ Potom zavolala žebračku v dotrhaných šatech a poslala jich spolu, sama pak ostala za dědinou stáť v kočáře. — Bratří jak uviděli Juru s otrhanou žebračkou, křičeli: „Ten si vede starou otrhanou nevěstu a sám také je doškubaný!“ — Oni již byli oba ženati a měli oba dva dost bídy; tož ho vyhnali, že ho doma nepotřebují.

Jura šel za dědinu, převlekl se, sedl do kočáru, a jeli teprv spolu s paní. Jak přijel kočár k chalupě, ostal stáť. Bratří se ptali: „Což za krásný vůz, a vzácný pán a krásná paní k nám jede?“ Nemohli bratra svého poznati. Ona jim povídala: „Hle, jak jste bratrovi ubližovali, a z něho jen posměch měli; vy máte dosť bídy, a jemu se dobře vede; polepšíteli se, také se vám dobře povede.“ — Potom jich obdarovala a odjela s Jurou pryč.