ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedna žena mi vypravovala: „Můj staříček^[186] býval kostelníkem a řemesla ševcovského. Můj otec byl tenkráte malý chlapec pětiletý a zůstal při řemesle. Když vyrostl a staříček již byl umřel, udělal jančary^[187] a nesl je do jednoho domu pod Radhoštěm. Když se vracel, stál tam starý muž před domem a ptal se mého otce: „Chasníku, čí pak jsi?“ — Můj otec odpověděl: „Já jsem Martin H… z Rožnova!“ — Stařec mu povídal: „Znal jsem dobře tvého nebožtíka otce a vím o něm všelicos vypravovať; chcešli, vyložím ti něco!“ — Můj otec ho prosil, aby vypravoval, a on hned dal se povídať: „Před stem roků byl v Rožnově ještě dřevěný kostel,^[188] chodili tam ze všech dědin na stráž; každou noc byli dva muži kolem kostela; za hodinu musili třikrát kostel obejíť. Jednou tam přišli dva z Dolní Bečvi: Kuběna a Vojkůvka na hlídku. Kuběna byl silný a odvážlivý, Vojkůvka ale byl slabý a bojázlivý. Jak přišli ke kostelníkovi, on jim pravil: „Jděte obejít kostel!“ Vojkůvka se bál, a kostelník, staříček můj, mu řekl: „Tyť jsi bojázlivý, poslal bych tě domů!“ Ale přece oba dva šli a obešli kostel. Potom si Kuběna lehl proti kostnicí na břílu^[189] a Vojkůvka si vedle něho sednul. Kuběna začal dřímať, a Vojkůvka mu říkal: „Bratře, nespi!“ — Kuběna mu ale pravil: „Neboj se!“ a za malou chvíli usnul a chrupal. Vojkůvka se velice bál a hleděl po hřbitově. O čtvrt na jedenáctou viděl, že se hlína s nového hrobu sype, sype, sype — Vojkůvka dostal strach, budil Kuběnu a volal: „Vstaň, bratře, pro Boha tě prosím, vstaň!“ — Kuběna ale rozespalý huboval: „Dej mi pokoj, sic tě pácnu!“ — Vojkůvka se díval na ten hrob, začalo se to tam popeliť jako kura,^[190] potom to rostlo jako ovce. Obudil Kuběnu, aby se podíval, co ukrutného se děje na hrobě. Kuběna sedl a díval se také na to. Uhledli osobu, jíž bylo půl z hrobu, až pak vylezl celý člověk před třemi dny pochovaný. Ten svlekl šaty na hrobě, složil jich tam a šel až na Rožnov. — Kuběna pravil Vojkůvkovi: „Pojď a seberme ty šaty!“ Ale Vojkůvka ho prosil: „Oh, bratříčku, nedělej toho!“ — Kuběna řekl: „Mlč, špetneli, opálím ho tím vatrálem,^[191] a bude konec!“ — Šel k hrobu, šaty sebral a řekl: „Pojď na věž, budeme se dívať, do kterého domu půjde!“ Ve Vojkůvkovi byla malá duše, šel s ním na věž, a dívali se oknem na Rožnov. Ten duch vešel do nového domu J…, to měl býť hospodář sám. Nastal tam třesk ukrutný. Kuběna povídal: „Ten tam gazduje!“^[192] Vojkůvka pak ho prosil: „Jen ty šaty mu tam zase dej!“ — Kuběna odpověděl: „Nedám a prijdeli, opálím ho tím vatrálem. Ty si stoupni tu do kuchyňky za varhany.“ Duch přicházel zpátky a šel prosto až ke hrobu. Jak tam neviděl svých šatů, volal temným hlasem: „Kdo ty šaty vzal, ať jich nese sem!“ — Vojkůvka zase ho prosil, aby jich tam dal; ale Kuběna nechtěl, rozkročil se a vatrál si napřáhl. Duch po třikráte volal: „Kdo ty šaty vzal, ať jich nese sem!“ — Když pak jich Kuběna nenesl, duch se bral na horu na věž. Jak byl na třetím schodě, tu kohout na faře zazpíval, a mrtvý zůstal ležeť. Tu pravil Kuběna: „Včil jsem již sám také trochu strachem vadnul, ale přece se nebojím.“ — Zůstali do rána na věži, a veliká hrůza byla v obou; Vojkůvka byl málo živý, a Kuběna také slábnul. — Staříček kostelník šel ráno zvonit klekání, a Kuběna na něj volal s věže: Nelekej se, stala se tu věc hrozná; bratříčku… tak a tak se dělo: já vím, že jsem udělal zle! — Staříček polomrtvý běžel k velebnému pánu a vypravoval mu, že se na hřbitově zle podělalo a že ta osoba leží na schodech ve věži. Velebný pán zděšený šel druhými dveřmi do kostela, vzal štolu, svíčku a svěcenou vodu a zakropil tělo. Potom volal: „Pojď, ty smělý, dolů; včil vezmi mrtvého na záda a zanes ho nahatého do kostnice.“ — Kuběna ho zanesl, ale nohy se mu strachem a hrůzou třásly. Na druhý den byl znovu pohřeb, jak se patří. Kuběna musil mrtvému rýčem zrýť hlavu, a od tehdejška třikrát sypá se hlína na mrtvé tělo.^[193] Ten starý muž, co to otci mému vykládal, byl Vojkůvka sám. Od té chvíle se nic takového nepřihodilo.“