Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

49. Hadači

V jakési dědině sloužili dva pacholci a byli spolu dobří přátelé. Jeden se jmenoval Jandala a druhý Cvrček. Když již několik roků byli sloužili, Jandala Cvrčkovi pravil: „Bratře, nic z toho sloužení není, musíme býť pod velkým poslušenstvím, dostáváme pro malou příčinu veliké nadávky, a hospodář obyčejně svou zlost na nás vylévá. Já ti povím, radši se ožeňme a budeme svými pány. Kdy budeme chtěť, lehneme, a kdy budeme chtěť, vstaneme.“ — „Máš pravdu, bratře,“ přisvědčil Cvrček, „raději se ožeňme a budeme si volni.“ Tak druh druhu dodal chuti, vyhledali si nevěsty, a již bylo jen vrchnostenského přivolení a kněžského požehnání třeba. I to se vyřídilo, a v krátkosti měli hlučné svadby.

Včil jim bylo blaze. Co žádali, to měli a do syta užívali; kdy chtěli, léhali, a kdy chtěli, vstávali. Ale každý stav má své radosti a své žalosti. Po roku zase se spolu sešli, a druh druhu, jak se mu vede, vypravoval. Jandala pravil: „Ó bratře, jak se nám kolvěk zle zdálo, ale lepší bylo sloužiť; aspoň se nemusel člověk o jídlo starať; to hospodář vem kde vem zaopatřiť musel. Ze služby jsem si šaty jednal a co jsem dostal na propitnou, to jsem v hospodě utratil a na tabáku prokouřil. Včil nám jest na jednu stranu dobře, jsmeť svými pány; ale což jest po tom panství, když se musím o ženu a o dítě starať, a výdělky v naší dědině jsou malé. Nic z toho není, pojďme zas na službu, ale tu ne, tu by se nám vysmáli, že když nám je zle, rádi přicházíme. Tam půjdem, kde nás neznají.“ — Cvrček přisvědčil: „Dobře máš, bratře; ale víš co, napřed to musíme ženám oznámiť.“

Tak se i stalo; ženám to oznámili, které se přivoliť zdráhaly; ale když jim to muži dobře rozpověděli, nejen že přivolily, ale i merindu[169] na cestu jim upekly, a tak se na cestu vydali.

Šli a nevěděli kam. Poněvadž málo kam chodívali, nevěděli, kam se mají obrátiť, tož šli na omat.[170] Přišli do velikého lesa, celý den křížem a křížem chodili a nijak z něho vyjíť nemohli; hlad jich přenáramně trápil, neboť merindu před tím již byli sjedli. Konečně v tom lese otměli. „Ale bratře Jandalo,“ začal také jednou Cvrček radiť, „tu nemůžeme nocovať, nějaká zvěř by nás tu sežrať mohla, a my, poněvadž jsme od cesty unaveni a od hladu zemdleni, nemohli bychom se brániť. Ty, bratříčku, umíš dobře lézť,[171] vylez na strom a podívej se, jestli bys někde v chalupě svítiť uhlednouť mohl.“

Ačkolvěk Jandala byl velice slabý, přece jak mohl, na strom se vydrápal a na všecky strany pilný pozor dával; dlouho pátral, až konečně ve vzdálenosti světýlko zpozoroval, volal na Cvrčka, že již světýlko vidí. — Cvrček pravil: „Jenom, bratříčku, dej pozor, v kterou jest to stranu!“

Jak Jandala se stromu slezl, pomálu v tu stranu se brali, kde světýlko spatřil. Dlouho šli, až konečně přece to světýlko, ale ještě ve velké vzdálenosti, uviděli. Tož zdvojnásobnili své kroky, pospíchali k tomu místu.

Přišli k jakési chalupě, v které se ještě svítilo, Hned na dvéře bouřili. V té chalupě byla jenom stará baba, kterou, když jim otevřela, hned velice prosili, aby jich přenocovala. Ona jim povolila a hned přinesla chleb a mísku, nadrobila, vařeným mlékem polila a kázala, aby jedli.

Po jídle vypravovali stařeně svou bídu a že si jdou službu hledat. Stařena pravila: „U mne, kdybyste chtěli, byste mohli sloužiť; mám krávu, tu jeden vyvede na pašu,[172] a druhý od ní hnůj vykydá. Já vás budu dobře chovať, i též vám dle zásluhy zaplatím.“ — Těm se to zlíbilo, že by to byla práce ledabylá, a jak videť, strava též že nebude zlá, a k tomu i záplata; protož slíbili, že budou u ní sloužiť.

Druhého dne vyvedl Jandala krávu na pašu, a Cvrček zůstal doma hnůj kydať. Sotva Jandala krávu na pole vyvedl, hned se s ním dala do střečku[173] a vláčila ho po polích, po mezách. Čím více Jandala krávu zadržal, tím více střečkovala. Slabota ho obchodila, byl by ji rád pustil, ale se bál, že mu uteče, protož poslední sílu vynaložil a jenom se modlil, aby spíš slunce zašlo, a myslil sobě: „Dobře je Cvrčkovi hnůj kydat, vyháže ho za chvilku, a potom se bude v chládku roztahovať; ale počkej, chlapíku, zejtra poženeš krávu, a já budu hnůj kydať.“

Nechme Jandalu pásť a podívejme se, zdali Cvrček postává. — Cvrček, když Jandala krávu vyvedl, pomyslil sobě: „Vykydám hnůj, a potom si odpočnu.“

Kydal, kydal, ale hnoje neubývalo; bylo po snídaní, po obědě, a hnoje málo ubylo. Cvrček se potil, co pracoval, a myslil si: „Pro nebeského Pána Boha, to není po dobrém; dobře je Jandalovi pásť, ale zejtra bude kydať, a já povedu krávu.“ Kydal, až byl od potu mokrý, aby ten hnůj vykydať mohl dřív, než Jandala krávu přižene. Ještě ani docela hotov nebyl, slyšel, že Jandala s kravou letí, proto odložil vidle a dělal jako by nic.

Jandala se ptal: „No, jak se máš, bratře?“ — Cvrček odpověděl: „Ob, bratříčku, s tím hnojem jsem dávno hotov, naležel jsem se v chládku a naspal až do omrzení; zejtra povedu já krávu, a ty, jestli chceš, můžeš zůstať doma, mně je tu bez práce teskno.“ Jandala s radostí přivolil.

Při večeři ani jeden ani druhý jísť nemohl, poněvadž velice unaveni byli. Jandala povídal: „No bratře, což nejíš? Jez, na mne se neohlídej, já jsem sytý, měl jsem svého jídla do Pána Boha[174] a ještě od kravařů hrušek a jablek jsem dostal.“ — Ale ubohý Jandala ani co by ráz do úst strčil,[175] nesněděl; neboť i svůj oběd, když ho kráva vláčila, ztratil a přece si na sytého hrál, aby jen Cvrčka ošálil.

Druhého dne zůstal Jandala doma, a Cvrček hnal krávu na pašu, a tak se ma vedlo jako prvý den Jandalovi; a Jandalovi při kydání hnoje tak se vedlo jako včera Cvrčkovi; oba dva si myslili odpočinouť, ale velice se zmýlili.

Když večer Cvrček krávu přihnal, nebyl k sobě podobný, a Jandala též tak; oba od unavení nemohli mluviť. Až když se na noční odpočinutí odebrali, teprv se dorozuměli a dorozprávěli, jak to s nimi stojí. „Bratře, pravil Jandala, ta baba umí víc než chleb jísť; to není po dobrém; my bychom s takou správou o zdraví přišli, a Pán Bůh ví, co by ona s námi podělať mohla; zejtřejšího dne půjdem s tu odtud s Pánem Bohem pryč.“

Skoro ráno vstali a babě službu vypověděli. Stařena pravila: „No ludkové![176] já vás nutiť nemohu, ale čekejte, až bode snídaní hotovo.“ Po snídaní dala jim na cestu kus chleba a mzdy tři vídenské. Poněvadž toho třetího vídenského rozměniť nemohli, vzal jich Jandala dotud pod opatrnost, až vlc vydělají, a pak teprv že se podělí. Stařeně poděkovali a s Pánem Bohem odešli.

Za několik hodin, když z těch hor vyšli, spatřili veliké a nádherné město a usnesli se, že do něho půjdou. Ale když již nedaleko brány byli, jal se Cvrček mluviti: „Jíť do města jsme si smyslili, ale co tam budeme dělať, to jsme si nerozmyslili. My umíme selskou práci, a já slýchávám, že takové práce ve velkých městách nepotřebují; budeme tam míti hlad, a co budeme dělať?“ Jandala odpověděl: „Inu, udáme se za hadače a budem se míť dobře.“ — Cvrček pravil: „Ale co pak tě napadá, dyť nic nevíme ani nerozumíme!“ — Jandala řekl: „Nechť rozumíme nebo nerozumíme, za hadače se prohlásiť musíme; abysme klopoty ušli, budem si pomáhať, jak budem rozuměť.“

Právě před několika dny, když noví hadači do toho města přišli, kde král sídlel, princezna velmi drahý prsten ztratila, a král dal oznámiť, že kdo ho najde a navrátí, bohatého nálezného dostane. Ale ačkolvěk to veřejně oznámeno bylo, přece žáden prstena nevracel. V tom čase došla krále zpráva, že přišli do města jacísi neznámí lidé, kteří se hadači býti praví.

Král jich dal předvolať a pravil jim, jestli si troufají oznámiť, kdo prsten princeznin našel a má. — Hadači se ochotně králi k službě obětovali; ale že to byla úloha těžká, prosili ho, aby jim dal 14 dní času, by se k tomu připraviti mohli. Král nejen jim 14 dní k tomu popřál, ale i byt ve svém královském zámku, stravu od svého stola a dva služebníky k obsluze ustanovil; při tom však jim dal na srozuměnou, jestli by ho obelstiť chtěli, že o krk menšími se stanou. Načež když se hadači tomu podvolili, byla jim jizba vykázána.

Když zůstali o samotě, počal Cvrček bědovať a Jandalu viniť, že vymyslil se dát za hadače a že včil životy pozbýti mohou, což prý si potom ženy počnou? — Jandala pravil: „Ty jsi hloupý, lepší jest, abysme se měli 14 dní dobře a potom abysme umřeli, než abysme až do smrti lopotili, v potu tváří chleba dobývali, do syta se nenajedli a hladem mřeli. Co se týká žen, o ty se Pán Bůh obstará, a jak svou úlohu vyvedeme, na to ani nemysli; to víš bez toho, že to neuhodneme. Nač na to mysliť! 14 dní se budeme míť dobře, a pak bude konec dobrotě i trampotě!“ — Cvrček řekl: „Tak já nemyslím; lépe jest v trampotě žíti a šťastně umříti, než několik dní se dobře míti a hanebnou smrtí se světa do pekla jíti!“

Když tak spolu hovořili, přinesl jim sloužící na skvostných nádobách pokrmy, a lehkovážný Jandala, když libou vůni těch pokrmů ucítil, pohledl na Cvrčka a na služebníka rukou ukázav, pravil: „Bratře, to jest první naše dobro!“

Služebník se toho slova velice ulekl. A proč? Ten prsten princezna ztratila, když šla na záchod. Jeden z královských služebníků ho našel, a právě, když si ho prohlížel, přišel k němu nenadále jeden ze spolusloužících a pravil: „To je prsten princeznin!“ — První řekl: „Víš co, drž jazyk za zuby: já ti polovici toho prstena splatím, a tak budeme míť oba — ty peníze a já prsten.“ — Domluvili se spolu a jak ryby mlčeli. Právě ti dva služebníci byli od krále hadačům k obsluze ustanoveni. Jak se prvý od nich vrátil, druhý k němu mluvil: „Bratře, ty jsi již ty hadače obsluhoval; co o nich soudíš?“ — Ten odpověděl: „Již je s námi zle, jak věrně jsem s pokrmy do jizby k nim vkročil, ukázal ten jeden hadač na mne a řekl: „To jest první naše dobro!“ — Druhý pravil: „Víš co, včil já jim posluhovat budu, však já poznám, rozumějíli co nebo nerozumějíli.“

Tak se stalo. Ale sotva s pokrmy do světnice vkročil, zase pohledl Jandala na Cvrčka, ukázal rukou na služebníka a pravil: „To je druhé naše dobro!“

Služebník, jak ta slova uslyšel, náramně se ulekl a myslil si: „Již jsme ztraceni!“ — Ale si to zle vyložil. Hadač, když na něho prstem ukázal, nemyslil, že on to jest ten druhý, který o tom ztraceném prstenu ví, nébrž, že to jest ten druhý pokrm, který v těch 14 dnech užívati budou. Ale služebníci myslili, že hadači jejich tajnosti znají, uřekli se, šli oba k nim, vyznali krádež svou, penězi jich uplatili a uprosili, aby to na ně nevyvolávali a nějak jináč aby to skroutili. Hadači snadno se dovtípili všeho, co a jak se stalo, a Jandala mluvil: „Kde máte ten prsten?“ — Oni mu ho ukázali. Jandala kázal: „Když 14 dní dojde, chyťte toho velikého moráka a vkasejte[177] mu ten prsten do hrdla, o ostatní my se postaráme. Ale nemyslete, že nás oklamete; jestli to tak nevykonáte, jak vám nařizujem, bude s vámi zle.“

Od toho času byli hadači veselí, jedli a pili, co duše ráčila.

Když 14 dní došlo, byli před krále předvoláni a od něho tázáni, zdaliž vědí již, kdo našel prsten jeho dcery. — Jandala odpověděl: „Nejmilostivější králi, když vaše dcera šla po dvoře, silně rukou ošívala,[178] poněvadž prsten byl trochu volný, smekl se jí s prstu a morák ho shltnul. Na důkaz račte dát toho největšího moráka zabíť, a prsten v něm najdete.“

Král rozkázal toho moráka zabíť a když se v něm prsten nalezl, řekl hadačům: „Že jste tak moudří a o prstenu jste uhodli, ještě 14 dní u mne budete. Jezte a pijte, co hrdlo ráčí; po 14 dnech já vám dám hádku, a jestli ji uhodnete, teprv vás po královsku odměním; neuhodneteli, o krk menší budete.“

Ubozí hadači již radostí plesali, že s plnými měchy peněz odejdou; proto, jak jich král novou hádankou poctil, zůstali jako hromem omráčeni, ale chtíce nechtíce jeho žádosti podrobiť se musili.

Když byli zase ve světnici své o samotě, bědovali a již se jim ani jídla ani pití nechtělo; s trapnou úzkostí očekávali čtrnáctého dne, a Jandala také již neříkal, že jest lépe, 14 dní se míti dobře a potom umříti, nežli přes celý čas života se trápiti; neboť již sebe za boháče měli.

Jak čtrnáctý den došel, vešel král do jejich světnice, nesa v ruce malou dřevěnou skřínečku. Jak ho hadači uhledli, malá dušička v nich byla. Jandala přece se zmužil, pohledl na svého strachem málo živého spoludruha, jednou rukou ukázal na skřínku a řekl: „Na mou duši, Cvrčku, tenkrát je s tebou zle!“ — Král udivený zvolal: „Včil vím, že jste praví hadači,“ a hodil skřínečkou o zem; ta se rozštípla, z ní vyskočil živočich, zatřepal křídelkami a křičel: „Cvrk, cvrk, cvrk!“ — Král se domníval, že Jandala uhodl, že je ve skřínce cvrček zavřený, neboť nevěděl, že jeden z hadačů Cvrček se jmenuje; pročež jim dal množství peněz a propustil je.

Hadači, co mohli skákať s těžkými měchy, pospíchali k ženám. Ačkolvěk již soumrak sedal,[179] přece nocleha si nehledali dřív, až již dokonce pro tmu dále jíti nemohli; ale tu již nikde žádného lidského obydlí nespatřili. Že pak se báli, aby jich někdo z peněz neobral, vešli do pobořeného kostelíka, který nedaleko cesty na poli stál.

Když tam nějaký čas odpočívali, slyšeli kroky a hlasy lidské. Jandala pozdvihl hlavu, videl ozbrojené chlapy vcházeti do bývalé posvátnice[180] a šeptal Cvrčkovi do ucha: „Na mou duši, bratře, to jsou zbojníci!“ Když pak pilno naslouchal, slyšel penězi břinkať.

Po nějaké chvíli ušli zbojnici z kostela, a hadači vešli do posvátnice, udělali světlo a penězy nashromážděnými naplnili své pytle. Aby ale věděli, co tam všechno ukradeno jest, dobře si na všecko posvítili. Mezi mnohými jinými věcmi pěkné hodinky tam našli, kteréž Jandala i Cvrček míti chtěl. Poněvadž jen jedny hodinky byly, a žádný z nich od své žádosti upustiť nechtěl, začali se vadiť. Cvrček rozhorlený pravil: „Ty bys jen sám všecko rád sebral, jako z těch třech vídenských až posavád jsi mi nic nedal.“ A tak slovo k slovu, až se zervali.

Zatím se zbojníci zase navrátili a když do toho pobořeného kostela vešli, aby tam nakradené věci ukryli, slyšeli v posvátnici řvavu[181] přehroznou. Zůstali stáť a ptali se vespolek: „Co to?“ — „Strašidlo, strašidlo!“ zvolali a úprkem z kostela uháněli.

Aby však vůdce loupežníků svým podřízeným srdnatosti dodal, znovu do kostela vešel a potichounku k posvátnici se blížil. Tam ale byla tma a lom přehrozný; neboť hadači, když sebou sem a tam tloukli, světlo zhasli. Vůdce tam nahlídal, a hadači sebou pořád se stěny na stěnu třískali, až se nedaleko k němu dostali. Jandala maje již již na zem spadnouť, hodil ruku na stranu, aby se o zeď zadržel. Ale místo zdi chytl se loupežníkovy čepice a strhl mu ji. Loupežník od strachu sotva k svým soudruhům dopadnul a volal: „Bratří, sám ďábel tam řádí, podívejte se, i čepku s hlavy mi strhl!“ — Všickni hned utekli.

Hadači, když se do vůle nabili, jak to obyčejně bývá, zase se udobřili, podali si ruky, sebrali své těrchy[182] a šli pryč.

Jak přišli domů, ženy jich velice vítaly a stěžovaly si, jakou bídu v čas jejich nepřítomnosti měly. Mužové zase vypravovali, jak se jim na cestě vedlo a jak jim Pán Bůh požehnal.

Po nějakém čase dostal Jandala děťátko. Aby ho ke křtu svatému slušně přistrojil, vyhledal tu čepičku, kterou byl náhodou vůdci loupežníkův s hlavy strhnul, a poněvadž byla pěkně červená, mínil z ní svému nemluvněti čepičku udělať. Ale když ji začal párať, samé dukáty z ní sesypaly. „Pohleď, ženo, pohleď,“ volal udivený manžel, „jak nám Pán Bůh požehnal; koupíme si dům!“ Potom udělal hodné krtiny a jak žena šla na úvod, všecky sousedky pozval a dobře jich pohostil. Aby se mu však všecky peníze nerozkoulely, pěkný selský dům si koupil.



[169] Merinda = merenda t. j. výslužka.

[170] Na omat t. j. na omakání (Jungmann).

[171] V okolí Rožnovském říkají: ložiť.

[172] Na pašu t. j. na pastvu.

[173] Střeček jest hmyz dvoukřídlý, kterýž dobytek bodá. Do střečku se dáti t. j. střečkovati, jako střečkem bodnuté běhati.

[174] „Do Pána Boha něčeho míti“ t. j. hojnost něčeho míti.

[175] „Co by ráz do úst strčil, t. j. co by jednou do úst strčil = sousto.

[176] Ludkové = lidičkové, místo lidé, když se to chce laskavě říci.

[177] Vkasati t. j. vstrčiti, zastrčiti, vecpati (Jungmann).

[178] Silně rukou ošívati t. j. rukou házeti, pohybovati, zavaditi.

[179] Soumrak sedá t. j. smrká se, připozdívá se, tmí se.

[180] Posvátnice t. j. sakristia, kde se posvátné věci chovají.

[181] Řvava totéž co řvaní, rvačka, hluk.

[182] Těrcha t. j. tíhota, tíž, těžké měchy.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.