ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jeden švec měl dvou chlapců, jednomu bylo Josef a druhému Jan. Poslal jich do lesa na drva. Oni tam celý den byli a přišli až večer domů. Tatík se na ně velice rozzlobil, že tam celý den byli, pobil jich a ptal se, co tam dotud dělali a co odtud přinesli? Přinesli ptáčka, kterého tam chytli, a dali ho za okno. Do rána snesl ptáček zlaté vajíčko. Donesli ho ke kupcovi prodat. Kupec jim pověděl, že on toli peněz nemá zaň. Tož ho donesli k jednomu pánovi, a ten jim dal pět set stříbra za to vajíčko.

Na druhý den snesl ptáček zase vajíčko. Žena ševcova donesla ho ke kupcovi, a kupec se jí ptal, zač to vajíčko je. Žena odpověděla, že za to první dostala pět set stříbra. Kupec se hned zradoval, vajíčko jí odkoupil, ptal se, že kdo jim taká vajíčka nosí? Ševcová odpověděla: „My máme takového ptáčka, který nám každý den jedno snese.“ — Kupec se šel naň podívat. Ptáček byl celý černý a na křídlách měl napsáno: „Kdo toho ptáčka sjí, císařem bude.“ — Ten kupec neceknul, co tam bylo psáno, byl neupřímný. Měl chlapce, a u ševce měli dcerušku; kupec prosil, aby mu tu dcerušku dali, že on dá synovi všecko svoje jmění; aby se sebrali s jeho synáčkem, který již byl hodný. Milý švec na to svolil.

O svadbě se musil ten ptáček uvařiť, a žádný ho neměl jísť jenom nevěsta a ženich. Kuchařky již vařily, a ti dva chlapci byli zlí, že dostali skrze toho ptáčka toli bitky a že ho včil jísti nemají. Nešli na její svadbu a zůstali doma. Jak vyšla kuchařka z kuchyně, ptáček ještě nebyl na polo opečený, chlapci ho vzali, sjedli a utekli. Josef dal Jankovi jenom kousek a sám sjedl hlavu a celého. Potom ale báli se tatíčka a utekli pryč do světa dalekého.

Jak tam v tom světě byli, přišli do jedné hospody. Hospodský byl jenom sám se svou ženou, a neměli žádných dětí: řekl jim, aby tam u něho zůstali, že mohou něco uchrániť na dvoře.^[78] Na noc jim dali slámu, aby spali.

Na druhý den ráno hospodský schraňoval slámu a našel míšek s dukáty pod hlavou. Hned jim pověděl, aby tam u něho již vždycky byli. Byli tam a dobře se měli.

Na druhý den šla kuchařka sbírat slámu. Zase takový míšek dukátů našla. Chlapcům nic nepověděli, jenom jich u sebe vždycky měli.

Potom jednou milý Janek si schránil peřiny a slámu sám; také našel ten míšek s dukáty a potom již každý den, až měl peněz moc. Hospodský, když již žádnýkrát nic nenašel, vyhnal jich pryč. Hospodská pravila, aby jim dali servít^[79] za to, co tam sloužili. Hospodský na to svolil a dali ho Jankovi. Janek šel se svým bratrem dále do světa; dal Josefovi trochu peněz a poslal ho od sebe pryč.

Ten servít měl v sobě takou moc, že když ho prostřel, jaké chtěl jídlo měl. Včil šel Janek sám dále do světa. Potkal ho jakýsi člověk, a ten, když poznal jeho servít, říkal mu, aby mu ho dal, že mu dá mošnu, z které dva vojáci vyskočí, když na ni udeří. Milý Janek na to svolil a hned svůj servít za jeho mošnu vyměnil. Když se rozešli, Janek bác na mošnu; dva vojáci byli při něm. On jim kázal: „Jděte za tím člověkem a seberte mu ten servít.“ Vojáci běželi, ten servít mo odebrali a přinesli ho Janovi. Jan měl již oboje, a šel dále.

Zase našel jiného člověka, a ten, když jeho servít poznal, žádal ho, aby mu ten servít dal, že mu zaň klobouk dá. Jan odpověděl: „Co by mi bylo po tom klobouku?“ — Ten člověk pravil: „Tím kloboukem když začne točiť na hlavě, se všech stran vojna jde a z toho klobouka vojáci střílejí z kusů.“ Jan na to svolil, dal mu servít a odešel. Jak ale odešel, udeřil na mošnu, vojáci byli pří něm, a hned je poslal za tím člověkem, aby mu ten servít odebrali. Odebrali a přinesli mu ho. Tak již měl servít, mošnu a klobouk.

Zase potkal člověka, a ten, když u něho uviděl ten servít, chtěl ho po něm, že mu zaň dá palici. Jan ale odpověděl: „Co bych měl z té palice?“ — Ten člověk řekl: „Kdo se kolem ní točí, pod tím roste hora, až by byl na velikém kopci.“ Jan svolil, dal mu servít, vzal palici, ale hned zas poslal vojáky, aby mn servít odebrali. Již měl servít, mošnu, klobouk a palici.

Přišel do jednoho města a slyšel, že je tam jeho bratr císařem. Chtěl jíť k němu, ale stráž mu povídala, že co tam chce, že na prosto jde do zámku s takým šírákem.^[80] — Janek udeřil na mošnu, a hned byli dva vojáci při něm. On jim kázal: „Vybijte těm chrapounům, co mne tam nechtí pustiť!“ Strážníci se ulekli a hned ho propustili.

Přišel k svému bratrovi, kterýž mu řekl, že ho má znáť! — Jan ho dobře poznal a odpověděl mu: „Což bys mne neznal, vždyť jsem tvůj bratr!“ — Josef, císař, mu poručil, že aby ty šaty se sebe shodil a oblekl si ty, co on má. Ale Jan povídal: „Ani za celé císařství těchto svých šatů nesvleču.“ Císař ho nechal a svolal všecky hosty známé, a těch bylo několik tisíc. Milý Jan se ho ptal, co tolká hostina bude stáť. On mu odpověděl, že dvakrát sto tisíc stříbra. Ale Jan mu řekl, že on takovou hostinu udělá z ničeho, aby šel a pozval jich třikrát toli.

Hosté se sjeli, hostiny nebylo. Bylo 12 hodin, kuchařky se ještě k ničemu ani nebraly. Císař měl veliký strach, že mu bratr Jan hanbu udělá, a žádal ho, aby již něco chystal. Jan pak mu odpověděl, že již má všecko přichystáno. Potom prostřel svůj servít na stůl, a ten byl velice špinavý. Císař mu domlouval, že taký špinavý servít nesmí na stole býť, a shodil mu ho pod stůl. Jan udeřil na mošnu a poručil vojákům svým, aby mu hned servít na čisto vymáchali. Netrvalo to čtvrt hodiny, již byl servít zase na stole, a jaké kdo chtěl jídlo, měl. Milý Jan seděl za stolem, všeci se z něho smili, že jaké klobučisko špatné má na hlavě. Potom všeci císařovi řekli, že ten servít jemu patří, ale Jan mu ho nechtěl dáť. Bratr císař mu hrozil, že o hlavu menší bude, jak mu ho nedá. — Jan mu řekl: „Schystej si, bratře, všecko své vojsko, bude vojna; ale ty sám se skryj; do čtrnácti dní budu ti čekať.“

Jak měl císař všecko přichystáno, vojna velká měla býť, a milého Jana, bratra císařova, chtěli zabiť. Vojsko se již sbíralo, a Jan jim odpověděl, aby se všickni kolem něho samého sestoupli, ale císař aby se schránil. — Všecko vojsko okolo něho stálo, ale Janovi nic neudělali. Chytnul se palice, začal se kolem ní točiť, a milé vojsko císařovo se dívalo a myslilo, že on jen tak žertuje. Všeci naňho hleděli a myslili, že pořád rovno naň hledí, a zatím již měli hlavy zhůru obráceny.

Když byla pod nim veliká hora, začal kloboukem točiť; z klobouku začalo vojsko z kusů stříleť a všecko vojsko císařovo postřílelo, že mu maka nic neostalo. Hned kázal císař vystrčiť prapor, že je pokoj, že císař nechce vojny míť s bratrem Janem. Jan se zpátkem točil kolem palice, až konce nebylo a on na rovině stál. Od té doby měli spolem pokoj. Jan zůstal s bratrem v lásce a ve svornosti, a byli oba dva stejně císaři. Potom dal v celém císařství prohlásiti, že ti, komu patří ten klobouk, ta mošna a palice, aby si pro ně přišli, že jim jich po spravedlnosti vrátí.