ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za času císaře Maximiliana byl jeden chudobný uhlíř, který měl svou chaloupku v lese, kde uhlí pálíval. Když zase jednou pálil, šel císař lesem na procházku, přišel také k uhlířovi a pravil: „Pomáhej Pán Bůh!“ — Uhlíř: „Dejž to Pán Bůh! Vítám vás pěkně!“ — Císař: „Děkuji pěkně; co pak to tu děláte?“ — Uhlíř: „Pálím uhlí!“ — Císař: „Co pak od toho máte?“ — Uhlíř: „Inu mám od toho, jak kdy moc napálím.“ — Císař: „A co pak tu jíte?“ — Uhlíř: „Chaloupku svou mám odtud trochu daleko, proto si zde vařím koláčky (knedlíky). Prosím vás, kdo pak jste vy?“ — Císař: „Já jsem Maximilian!“ — Uhlíř: „Ahá, vy jste ten Mastný Jan?“ — Císař ho nechal při tom, ačkoliv se mu v duchu musil zasmáť. — Uhlíř: „Co pak tu v lese děláte, Mastný Jane?“ — Císař: „Vyšel jsem si trochu na procházku!“ — Uhlíř: „Nepochybně již máte hlad, tak jako já, počkejte trochu, až se mi uvaří koláčky, můžete se mnou pojísť; dočkajte, dočkajte, hned budou hotovy.“ — Ochotně přiložil na uhlí, aby brzy vřely, a pak vytáhl koláčky dřevěnou vidlicí z hrnce, dával je na mísku, omastil je a pravil: „Pojďte se mnou jíst, Mastný Jane!“ — Císař vzal od něho dřevenou vidlici a napíchl si kus koláčky, ale bylo vidět, že mu velice nechutnají. — Uhlíř jej pobízel: „Jezte, jezte s chutí, vždyť nejsou z choré (černé) ale z bílé múky.“ — Ale Mastný Jan se děkoval, že nemá hladu. Uhlíř se ho dále ptal mezi jídlem: „Jsteli pak také ženat?“ — Císař: „Toť že jsem!“ — Uhlíř: „Máte také jakých dětí?“ — Císař: „Mám! Až přijdete do města, navštivte mne také, mám tam svou chalupu; ptejte se jen na Mastného Jana, a každý vám poví, kde bydlím; potom vám ukážu svou ženu a své děti.“ — Uhlíř s radostí slíbil, že jej navštíví, a císař dal mu s Pánem Bohem a odešel.

Za nějaký čas vezl uhlíř uhlí do města, a když ho odbyl, zpomněl si, že má navštiviť Mastného Jana. — Císař již před tím dal rozkaz u všech stráží, kdyby se nějaký muž ptal na Mastného Jana, aby ho hned přivedli k němu do hradu císařského. I ptal se skutečně uhlíř, kde by tu přebýval Mastný Jan. — Vojáci na stráži jsoucí zavedli ho do hradu císařského, a když ho císařovi oznámili, hned ho k sobě připustil. Přišel do jizby, a když poznal hosta svého z lesa, pravil: „Ale Mastný Jane, vy máte pěknou chalupu a pěknou jizbu; já takové nemám; vy myslím jinačích koláček jídáte, než jsem já vám dal v lese; proto vám tam nechtěly chutnat. Ale kde pak máte své děti?“ — Císař: „Ty jsou v druhé jizbě: počkejte, hned vám je přivedu.“

Císař přivedl krásně ošacené prince své a představil jich uhlířovi. Uhlíř: „Ale to máte čisté chlapečky; já jsem jim s sebou něco přinesl, myslím, že jich taková hračka bude těšiť;“ a vytáhl z kapsy dlouhánské střechýle a dal jim je. Pak se ptal dále: „Mastný Jane, kde pak máte svou ženu? Ukažte mi ji!“ — Císař: „To vám také rád udělám; ta zase bývá v jiné jizbě.“ — Šel k ní a řekl jí, že jest u něho sprostý muž na návštěvě, kterýž ji viděti chce; aby se nehněvala, kdyby jí něco nemilého řekl ale ať všecko, co řekne, za dobré přijme. Císař přivedl manželku svou a řekl: „Vidíš, to je má žena!“ — Uhlíř: „Ale na mú dušu, Mastný Jane, vy máte pěknú ženu. Máte tu všecko dobře spořádané.“

Císařovna zase odešla, a císař se uhlíře ptal, budeli co jísti. — Uhlíř: „Máteli pohotově, jedl bych něco!“ — Císař dal služebníky svými na vzácných mísách donést dobré studené pečeně, bílého chleba a drahého vína, a uhlíř si nechal dobře chutnati; když se najedl, pravil: „To věřím, že vám moje choré koláčky nechutnaly, vyť jinače žijete, nežli já!“ — Císař pak obrátil řeč na ty střechýle, které uhlíř přinesl jeho chlapečkům, a ptal se ho: „Kdepak jste přišel k těm hůlkám?“ — Uhlíř: „Těch mám v lese dost; když pálím uhlí, tož toho takového mnoho teče; já to házím na hromadu, mohlo by se toho na dva, na tři vozy naložiť.“ — Císař: „Víteli co, já s vámi pojedu a naložím si toho na vůz!“ — Uhlíř: „I můžete si těch střechylek nabrať co chcete, leží jich tam u mne jako suchého dříví!“

Císař tam zajel a dal střechylky jeho naložiti na vozy, o kterých uhlíř nevěděl, že to bylo samé zlato. Vzal pak také uhlíře a jeho ženu i děti s sebou do zámku svého ke dvoru a dal jim dobrou výživu. Ale uhlířovi se to nelíbilo, bylo mu teskno, i pravil císařovi, kterého zatím poznal: „Nejmilostivější pane, pěkně si tu chodím, dobře jím a piju, to je pravda; ale bez práce nemohu býť; v lese při práci měl jsem větší zalíbení nežli zde při dvoře bez práce.“ — Císař odpověděl jemu: „Já nechci, abys byl bez práce; ani já bych bez práce nechtěl býti. Chcešli, jdi do mé zahrady a pracuj, budu míť z toho radost.“ — Uhlíř i uhlířka a dorostající děti jeho vycvičili se časem v zahradnictví a zůstali tam až do smrti a často vykládali sobě o pálení uhlí a o příhodě s Mastným Janem.