ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden kovář, a ten byl chudobný. Měl ženu a čtyry děti, ale zámožnost žádnou. Přišel k němu jednoho dne vojenský důstojník a řekl: „Uděláš mi 8000 podkov!“ Kovář řekl: „Udělám!“ Důstojník pravil: „Za několik neděl přijdu zase pro ně,“ a odešel.

Kovář byl rád, že dostal tak dobrou práci. Ale že neměl žádné zámožnosti, musil si železo vydlužiť, a dal se s chutí do práce a pracoval, až byl hotov. Brzy potom přišel zase vojenský důstojník a pravil: „Jsili již hotov s těmi podkovami?“ — „Jsem hotov!“ byla odpověd; „tuto v komoře vedlejší jsou složeny.“ — Dôstojník řekl: „Naber jich do měchu a pones jich za mnou!“ Kovář nabral do měchu podkov, co mohl unésť, a šel za důstojníkem. Za chvíli přišli k hoře veliké. Důstojník udeřil prútečkem na skálu, skála se otevřela, oba dva vešli a skála se zase za nimi zavřela. V hoře byla krásná, veliká konírna, a v té konírně nesmírné množství koní, a na nich seděli muži. Tito všickni seděli a spali, a koně stáli a spali; jenom důstojník sám chodil a nespal. Ten kázal kovářovi, aby podkovy přinesené vysypal v koutě na hromadu, a šel s ním zase ven a tak dlouho s ním chodil, až všecky podkovy odnosil. Když přinesl posledníkráte, tázal se důstojník: „Co jsem dlužen?“ Kovář odpověděl: „Já vám to nechám na dobré vůli, co mi sám za ně dáte!“ — Důstojník pravil: „Brachu, nemám ti co dáť, neboť ničeho tu není, než jedině ta hromada koninců; naber si jich do měchu, v kterém jsi podkovy nosil.“ — Kovář se zarmoutil a pomyslil si: „Já ubožák jsem si udělal takový dluh a tolik jsem se při tom natrápil, a ty mi teď kážeš, abych si za to za všecko nabral těcn koninců!“ ale nahlas neřekl nic, jen stál tiše a smutně. Důstojník zase mu kázal: „Naber si těch koninců co uneseš!“ — Kovář zase nic. — Důstojník po třetí vážně a přísně pravil: „Naber si těch koninců, co se jich do měchu vejde, a odejdi!“ — Kovář se dal do práce a nabral plný měch koninců. Důstojník ho propustil, a jak vyšel, hora se za ním zavřela.

Ubohý kovář zůstal u hory stáť a bědoval: „Bože, Bože! co budu dělať? Doma mám ženu a děti, ty na mne již čekají, že přinesu hromadu peněz, a já zatím přinesu hromadu koninců. Čím pak zaplatím veliký dluh za železo? Koninců mám sám doma dosť; s těmito se neponesu domů.“ To řekl a vysypal konince z měchu na hromádku u jednoho stromu a šel domů.

Když přišel domů, žena mu běžela před dům naproti a volala: „Vítaj, mužíčku, vítaj s cesty tvé; jak pak se ti dařilo?“ Muž: „Zle!“ — Žena: „A proč pak zle? Kde pak máš peníze za podkovy?“ Muž: „Nedal mi ten pán žádných peněz, ale jenom koninců do měchu!“ — Žena: „Inu, co žertuješ se mnou? Ukaž mi peníze!“ — Muž: „Věru, věru, ani halíře nedostal jsem!“ — Žena lomila rukama a vzdýchala: „Ty máš dluh u železníka za železo; já mám dluh u pekaře za mouku, u řezníka za maso, a ty pravíš, že jsi peněz nedostal? Nelži, nelži, mužíčku!“ — Muž: „Nelžu, milá ženo: tamhle máš měch, převrať ho a uhlídáš, že v něm byly konince.“ — Žena vzala měch a převrátila ho; tu vypadlo z něho asi 15 kusů dukátů. Radostně zvolala: „Já jsem věděla, že se mnou jenom žerty tropíš; tu máš množství peněz.“ — Muž: „Co ti napadá, či snad fantazíruješ?^[40] Mluvíš o penězích, a já vím, že tam byly konince!“ — Žena sebrala dukáty, přinesla je do jizby na stůl a pravila: „Jsi ty hlúpý člověk! podívaj sa!“ — Kovář se díval a skutečně viděl čisté dukáty. — Žena tázala se ho: „Kde pak jsi ostatní vysypal?“ — Kovář: „Tam n hory u jednoho stromu; pojďme a vizme, že tam jsou samé konince. Oba dva vzali s sebou měch a spěchali k hoře; když k ní přišli, zaradovali se nesmírně, neboť uviděli hromadu dukátů, žluťáčků jako pěkných kanárků. Ruče sebrali veliký poklad do měchu a šli domů. Kovář mluvil cestou: „Cože já jsem byl hlúpý člověk; kdybych jen byl ten svůj měch dobře natlačil; myslil jsem si, že koninců mám doma dost, a proto jsem vysypal dukáty z měchu a šel jsem prázden, zarmoucen domů.“ Hned zaplatili všecky dluhy, chalupu i kuznu^[41] pěkně si postavili a byli dobře živi až do smrti.