Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

45. O jednom, co všemu pernactvu rozuměl

Byl jeden zahradník, a ten měl devatero dětí, a samé chlapce. Nejstarší z nich již měl 17 roků, a bylo mu Jan. Otec mu řekl: „Milý Jane, ty jsi již v zahradě pracovať naučený, již sobě můžeš jíť ve světě štěstí hledat.“

Milý Jan chodil, ale nikde nedostal práci v zahradě. Dal se on potom sloužiť u jednoho sedláka za pacholka, a sloužil tam pořád tři roky. Na čtvrtý rok na podzim poslal ho ten sedlák dělat letinu.[148] On se sebral a šel do toho háje. I viděl on tam tlustou lípu bez vrchu, a ta byla celá omladím obrostená. Vylezl na tu lípu až na samý vrch. Když vylezl na tu lípu bez vrchu, stoupnul sobě na prostředek na ni. Ta lípa ale byla práchnivá prostředkem. On tou práchlinou zalomil a spadl dolů do lípy. Tam spadl ale na samé hady, a ten had se žádný nehýbal. Již tam byl tři dny a tři noci, a žádný o něm nevěděl.

Na to ale vrchem lezl veliký had a jak lezl, uviděl tam toho pacholka a díval se na něho, co tam dělá. Pacholek zase měl strach, že ho ten had pohltne. Ale had se potom obrátil hlavou ven a spustil ocas dolů. Když se ale pacholek ocasu nechytil, had se zase zpátky na něho díval a spustil mu po druhé ocas tak nízko, že se ho mohl rukama chytnouť. I chytnul se ho pacholek, a had ho z té lípy vytáhl. Potom řekl had k pacholkovi: „Víš ty co, já jsem tebe teď z té lípy vysvobodil, ty pak mne zas včil musíš od mé smrti vysvobodiť, neboť mám od svých spoludrahů přijíť k zaštípání; přenesešli mne do toho druhého lesa k jedné studnici a hodíšli mne do té studnice, budu od smrti osvobozen, a potom, co budeš žádať, já se ti za to odměním.“

Milý pacholek sebral hada na ramena a nesl ho k té studnici; ale velice pod ním slábnul, proto že byl těžký; již sobě ani netroufal ho tam donésť; ale had trochu zlehknul a řekl mu: „Jenom trp, již to brzy bude, doneseš mne!“

Když přišli k té studnici, jak ho měl se svých ramen do ní shodiť, had mu řekl: „Jestli chceš, dám ti také dorozumění, že všemu pernactvu rozuměti budeš, ale žádnému to vyjeviť nesmíš, nebo kdybys to vyjevil, jenom dotud živ budeš.“ Potom vhodil pacholek hada do té studnice.

Když ale šel zpátky od té studnice jednou silnicí, přišel pod hrubý strom; na tom stromě seděla straka a pořád křičela: „Kdo prvý pod ten strom pojede, toho hrom zabije.“ — Milý Jan poslouchal toho hlasu a utíkal pryč z pod toho stromu dolů tou silnicí.

Jel tam hrabě na kočáře; když Jan toho hraběte potkal, řekl mu: „Milostivý pane, nejezděte pod ten veliký strom, sice by vás zabil hrom!“ — Hrabě mu ale řekl: „Jdi ty blázne, co jsi snad rozum ztratil, že mne chceš vystrašiť?“ — Jan mu řekl: „Milostivý pane, jen zůstaňte se mnou a pošlete tam kočího s koňmi, budete viděť, co se stane!“ I poslal hrabě samého kočího s koňmi.

Kočí jak přijížděl k tomu stromu, tu se oblísklo, a hrom udeřil na kočího, že hned i s koňmi zůstal mrtvý.

Hrabě jak to viděl, že je to pravda, sebral milého Jana s sebou ke dvoru a vyptával se ho, co je za řemeslník. On mu řekl, že je učený zahradník. Hrabě mu povídal: „Vidíš, já mám starého zahradníka doma, dám mu pensi, a ty odebereš svou službu od něho.“

Když byl Jan zahradníkem u hraběte, hrabě ho měl ve velké vážnosti, že za krátký čas zahradu do takového pořádku přivedl, že se hraběti všecko líbilo.

Na ten čas odjel hrabě k svému bratrovi na 14 dní do hostiny, jenom jeho dcera Františka zůstala doma. Jak ale otec hrabě odjel, milá Františka pořád s Janem po zahradě se procházela a říkala mu, že jestli by se mu líbila, aby jenom řekl, že ona sobe jinšího žádného nepřeje jen jeho, kdyby jej mohla za svého manžela dostati. — On jí pravil: „Nedělejte ze mne smíchu, já jsem také tak Boží stvoření jako vy!“ — Ale ona mu na to řekla: „Víš co, když mi nevěříš, tak sobě uděláme spolem slib, neboť já jiného žádného míti nechci než tebe samého.“ — Udělali oni spolem ten slib. Jak ale ten slib udělali, ona mu řekla: „Já si tebe prv vzíti nemohu, až můj otec zemře, nebo můj otec k tomu, zaky je živ,[149] nesvolí.“ — Jan ale na to řekl: „Vždyť je otec váš již starý, on již tak dlouho živ nebude, myslím, že my ho přečkáme honem.“

Na to ale v krátkém čase přijel hrabě domů. O tom slibu žádný nic nevěděl; ale od toho času milá Františka každý den musila za milým Janem do zahrady dojíti.

Za nějaký čas hrabě to zpozoroval, že jeho dcera Františka by zahradníka chtěla; rozlítil se nad tím tak, až padnul do nemoci a za krátký čas zemřel.

Jak ale hrabě zemřel, Františka dlouho smutku nenesla; již pořád Jana nabízela, aby si ji sebral. Najedenkrát měli spola svadbu. Po svadbě za krátký čas procházeli se po své zahradě. Přišli pod jeden strom do chládku a tam se posadili. Ona mu řekla, aby jí dal hlavu na klín, že se mu bude v ní přebírať. Když se mu v ní přebírala, letěli dva vrabci jeden s jedné, druhý s druhé strany proti sobě. Ten jeden tomu druhému řekl: „Bratře, odkud letíš?“ — Druhý mu odpověděl: „Byl jsem sedlákům v stodole na ovse, tam bo právě mlátili; jeden po mně udeřil cepem, kdybych nebyl uletěl, byl by mne zabil.“ — Ten prvý mu řekl: „Máš štěstí, máš štěstí, máš štěstí!“

Jan se tomu usmál. Manželka ale, když viděla, že se usmíchnul, ptala se ho, čemu se směje. On jí zkrátka odpověděl, že ničemu! — Ale ona naň vzala zlost, že se přece čemusi musil vysmívať, snad že jí?

Od toho času již ve velké mrzutosti s ním byla a pořád ho vyháněla z hraběcího dvoru, když jí nechce pověděť, proč se smál. On jí na to povídal: „Milá Františko, kdybych ti pověděl, čemu jsem se smál, byl bych jenom doty živ.“[150] Ona mu nato řekla: „Jenom se rozmysli!“

I chodil po dvoře smutný, a kurám[151] sám pořád pšenici nosil. Ty kury již ale o tom věděly, že s jejich dobrým pánem je zle, a pořád sobě naříkaly: „Oh Bože když my pozbudem tak dobrého pána, již na nás žádný tak dobrý nebude.“ — Na to přiběhl kohout mezi ně a povídal jim: „Co se toli staráte, což se našemu pánovi může stáť? Kdyby pán jenom byl chytrý a vzal na pani karabáč a do ní karabáčem dral, až se toho odřekne, že víckráť nechce věděť, čemu se smál; jistě by potom dlouhé časy mohl se svou paní spokojeně žíť!“

Milý Jan uposlechl kohoutovy rady, vzal karabáč pod plášť, běžel k Františce na vrch do jejího pokoje a řekl jí, chceli věděť, čemu on se byl smál. Ona mo odpověděla: „Ovšem že chci!“ — On vzal karabáč a hladil ji tak dlouho, až se mu nadobře odřekla, že víckrát nechce věděť, proč se smál, a že dokud živi budou, nebude se na něj hněvať. A od toho času žili spolu spokojeně až do smrti.



[148] Letina = zelené haluzí.

[149] Zaky je živ t. j. zakud, pokud živ bude.

[150] Byl bych jenom doty, t. j. dotud, živ.

[151] Kury = slepice.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.