ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden člověk ženatý, pán velice bohatý, a měl jediného syna na rodě, kterémuž otec i matka nechávali velikou vůli. Za mladosti se mu ve všech věcech povolovalo, a když povyrostl, mohl vyvésti co chtěl, za nic nebýval trestán.

Když přišel do let mládeneckých, nelíbil se mu obyčejný život, proto utekl rodičům svým a šel mezi zbůjníky. Přišel k nim a dal se představiti vůdcovi, kterého prosil, aby ho do společnosti přijal, že chce mezi nimi býti. Vůdce k němu mluvil: „To se mi od tebe líbí, chasníku; ale nežli tě na dobro přijmu do společnosti své, musíš napřed vykonati kousek učňovský. Půjde tu nedaleko řezník, a ten povede tele; to tele mu musíš ukrást, ale tak aby té neviděl.“ — Mladík odpověděl: „To není nic těžkého; kdyby nebylo nic horšího: dobře by se mnou bylo. Potřebuji k tomu jenom šavli s pošvou a nic více.“ — Vůdce mu dal žádané věci, a chlapík šel po práci své.

Čekal za stromem na řezníka, až mimo půjde. Když viděl, že jde, předešel ho a podhodil mu na cestě pošvu. — Řezník se u ní zastavil, zdvihl ji a prohlížel, ale odhodil řka: „K čemu by mi byla ta pošva, když nemám do ní šavle?“ — a šel dále.

Hodný kus cesty dále podhodil mu zchytralý kluk šavli. Řezník, přijda k ní, zdvihl a bedlivě prohlížel ji; i pomyslil si: „Hle, včil mám šavli, ale pošvy nemám; včil potřebuju té zahozené pošvy.“ — Honem si uvázal tele u kříba (chrásti) a vrátil se pro pošvu zahozenou. Nežli však přišel s pošvou nazpátek, telete tam již více nebylo.

Mladík přivedl vůdcovi zbojnickému tele a vypravoval mu, kterak ho byl dostal. Vůdce mu řekl: „Hle, kloučku, z tebe může něco řádného býti v našem řemesle. Ale včil musíš vykonati kousek tovaryšský, tenť bude ovšem těžší. Tamhle kus cesty oře sedlák; má koně a vola zapřaženého; toho vola mu ukradneš, ale tak, aby tě neviděl.“ — Prohnaný chlapík odpověděl: „To bude snadnější nežli ten kousek s tím teletem; potřebuji k tomu jenom hodný pytlík samých krejcarů.“ — Těch hned dostal, a vydal se na práci svou.

Pole, kteréž sedlák oral, bylo na převah, prostředek zvýšený a oba dva konce sníženy. Jak sedlák do doliny zajel, vysypal chasník zbůjnický krejcary do brázdy. Sedlák, když k těm místům přijel, začal je sbírati, domnívaje se, že je vyoral, a pustil se s mnohou pečlivostí po celé brázdě až na druhý konec a všudy hrabal, mysle, že tam někde musí býti poklad zakopán. Statek (dobytek) nechal na druhém konci státi, tak že zchytralý chasník měl času dost, vola vypřahnouti, ocas mu uříznouti a koňovi ho do tlamy vstrčiti.

Sedlák těše se z velikého množství krejcarů, vracel se ke statku svému. Ale kterak se poděsil vida, že mu kůň vola sežral. Samým lekem vysypal všecky peníze z klobouku na zem, běžel ke koňovi a chtěl krávu za ocas z něho vytáhnouti; ocas se mu utrhl, ale kráva zůstala v paštěce (hubě). Rozhněvav se začal koně třískati a plakal hořce.

Chasník pak zatím nepozorován přivedl krávu ukradenou svému vůdcovi a vypravoval mu, jak to byl učinil. Vůdce projevil svou spokojenost a pravil: „Dobře jsi vyvedl svůj tovaryšský kousek, včil ti jen ještě zbývá kus mistrovský. Bude to zkouška nejtěžší, ale chytrostí ji můžeš vykonati. V městě v Široké ulici bydlí v čísle 50. jistý pán, největší boháč v celém okolí; ten má diamantový prsten na prstě, a ten mu musíš ukrásti tak, aby tě neviděl; a jeho paní má na sobě košili zlatem vyšívanou, a tu jí také musíš vzíti, aby tě neviděla.“ — „Pane můj,“ pravil chasník odvážlivý, vykonám to, a k tomu ještě pošlu onomu pánovi psaní, v kterém mu oznámím, že toho a toho dne si pro jeho prsten přijdu; on mi ho sám dá a nebude mne vidět.“

Skutečně mu poslal psaní, aby mu toho a toho dne svůj diamantový prsten přichystal, že si pro něj přijde.

Na večer onoho dne dal se zloděj v domě zavříti. Pán si prsten svůj dobře opatroval, přichystal si dvě nabité bambitky na stole a čekal. Po desáté hodině udělal si zloděj v komoře slaměného chlapa a oblekl ho v šaty s sebou přinešené. Přistrojeného panáka vynesl po žebříku na okno u světnice pánovy v prvním poschodí, on sám pak stál prozřetelně stranou za zdí a klepal na okno. Pán se ohlídl a viděl chlapa státi v okně: „Ženo,“ pravil, „hle, ten chlap skutečně si jde pro ten prsten; prosím tě: co mám dělat?“ — Žena: „Vždyť máš nabité bambitky, střel do něho!“ — Pán: „Ta bezbožná duše nesleze tak, jako vylezla!“ — bác, a chlap ležel v světnici. Chasník živý pak rychle běžel za dvéře k jizbě pánově. — Pán: „Přece jsem zle učinil, budu míti opletačky mrzuté s tím zastřeleným chlapem, raději ho někde ukryju a zahrabu, abych neměl odpovídání.“

Nežli se dal do práce, řekl: „Ženo, tu máš ten prsten, abych ho neztratil!“ — Potom v horlivosti chopil se zastřeleného chlapa a nesl ho zahradou do vody mimo tekoucí. — Zloděj se vkradl do světnice, nápodobil hlas pánův a pravil: „Schválně jsem se ještě vrátil; dej mi raději ten prsten, aby někdo ještě nepřišel a nevymohl ho od tebe!“ — Žena mu prsten dala myslíc, že to jest manžel. — Zloděj pak šel krokem pánovým ke dveřím, otevřel a zavřel, ale vrátil se po prstech tichounce a vlezl pod lůžko manželčino a tam zůstal ležeti.

Pán se navrátil a pravil ženě: „Už jsem toho zlodějského chlapa pochoval. Kde pak máš ten prsten, dej mi ho zase.“ — „Vždyť pak jsem ti ho už dala!“ — Pán: „Kdy pak?“ — „Tyť jsi přišel schválně zpátky a řekls mi, abych ti ho raději dala, aby snad někdo jiný nepřišel a nevymohl ho ode mne; a já jsem ti ho dala!“ — Pán: „I zlořečená duše, již ho má, a ty jsi mu ho vlastní svou rukou dala!“

Mrzeli se sami na sebe, tak že nemohli téměř celou hodinu usnouti. Když pak usnuli, spali tím silněji.

Když to zpozoroval zloděj pod lůžkem uschovaný, vytáhl z kapsy lahvičku s kvasnicemi hustými a vlil je pod paní. Pani se mokrem tím za chvíli probudila a zbudila manžela svého řkouc: „Milý mužíčku, mám pod sebou cosi mokrého!“ — Muž: „Ó ty nemravo, ty ses podělala! Ale arciť není divu, stalo se ti to ze samého strachu!“ — Žena: „Prosím tě, vyndej mi čistou košili, já tuto svou musím svléci.“ — Manžel ji donesl čerstvou košili, ona pak tu svou mokrou svlekla a hodila pod lůžko. Zloděj pod lůžkem se nehněval, neboť včil byl zbytý a odbavený. — Když pak zase tuho usnuli, sebral se mladý zloděj a ten tam z jizby, a ráno z domu ven.

Přinesl tedy vůdcovi důkazy svého výborně provedeného zlodějství a vypravoval mu, jakým způsobem to vykonal. Vůdce i ostatní zbůjníci divili se chytrosti jeho a milerádi přijali ho do své společnosti.

Onen okradený pán v městě také se obdivoval neobyčejné zchytralosti smělého zloděje, zvláště když ráno zpozoroval, že netoliko diamantový prsten, ale také košili s těla manželčina dostal. Byl by zloděje toho rád osobně poznal; k tomu konci dal rozhlásiti, aby ten, kterýž mu ten podivný kus provedl, ať je kdo je, k němu na oběd přišel.

Za několik dní dal se u téhož pána ohlásiti vzdálený příbuzný, vysoký císařský úřadník, kterýž přijel ve skvostném kočáře a v pěkných šatech s několika služebníky. Onen pán sice nic nevěděl o takovém vzdáleném příbuzném, ale měl z toho radost velikou, že tak vznešený pán jej poctil návštěvou svou. Přistrojil tabulu, a kde co dobrého věděl, musilo na stůl. Host si dal dobře chutnati, a po jídle opět i se svými služebníky slavně od něho a z města odjel.

Druhého dne pan hostitel dostal psaní od zloděje chytrého, v kterémž mu na vědomost dal, že mu přišlo k uším, že by pán rád poznal onoho zloděje; proto že k němu přijel a jemu se představil včerejšího dne.“

„Ženo!“ zvolal, „to ti je nabíjaná šelma! Vydával se ten zloděj včera za našeho příbuzného — a my blázni mu uvěřili a brali jsme to za velkou čest, že nás navštívil tak vznešený úřadník, a on to byl zatím zloděj zlodějský! Kdybych to byl včera věděl, byl bych ho jináč uctil a byl bych se mu náležitě odsloužil za jeho zlodějství.“

Byl již osm roků ve společnosti zbůjníkův a vyvedl veliký počet šibalských kousků. V devátém roce stalo se vůdcovi neštěstí, byl totiž při jednom zlodějství lapen a oběšen. Radili se ostatní zbůjníci, koho by ze sebe měli včil voliti za vůdce. Po krátké radě shodli se všickni v tom, aby byl mladý, smělý a zchytralý zloděj vůdcem jejich. Stalo se.

Byl pak již celý rok vůdcem zbůjníkův. Tu si zpomněl na své staré rodiče, kteří posud nevěděli, kam se byl nezdárný syn ztratil. Napadlo mu, že přece ještě jednou by rád rodiče své viděl, neboť již tolký čas nebyl s rodiči svými ani na řeči ani na slovu.

Přijel k nim v krásném kočáře a v bohatých šatech. Staří rodičové prokazovali mu všemožnou čest, neboť nevěděli, jaký by to veliký pán byl a proč jich navštívil. V řeči se jich cizí pán ptal, zdali mají jaké děti. — Odpověď byla, že měli jediného jen syna, který se jim před desíti lety ztratil a pro kterého již miliony slzí vycedili. — Pán se jich ptal dále: „Zdaliž pak byste poznali syna svého, kdyby se opět jednou navrátil?“ — Matka odpověděla: „Jak pak bych své vlastní dítě nepoznala?“ — Host jim nyní vyjevil, že on sám jest jejich synem, ale čím jest, to zamlčel. Rodiči také ee ani po tom neptali, majíce nevypravitelnou radost z toho, že jediný jejich syn jest posud na živě a že k velikému štěstí přišel.

Za chvíli po krátké řeči pravil syn, že nemůže déle u nich zůstati, a prosil otce i matku, aby jej doprovodili na kus cesty, k čemuž oba dva milerádi svolili. Sedli do jeho krásného kočáru a jeli hodný kus cesty, ačkoliv to rodičům pro velikou radost dlouho netrvalo.

Když přijeli k lesu, řekl kočímu, aby ostal stáť; a potom prosil matku svou řka: „Maměnko, slezte s toho kočáru dolů a ohněte mi ten outlý stromeček!“ — Matka to snadně učinila. Pak jí okázal stromek tlustší a zase prosil, aby ho ohnula; i ten ohnula, ale ne tak snadno. Konečně ji ukázal tlustý strom, který nikterak nemohla ohnouti.

„Včil vystupte vy, tatíčku, a učiňte, jako činila matka má.“ Otec slezl a ohýbal mladé stromky, vyrostlý pak strom rovněž jako matka nemohl ohnouti.

Nyní pak vážně mluvil k rodičům svým: „Kdybyste mne byli ohýbali, dokud jsem byl malý, byli byste mne snadno ohnuli; i později ještě, ač již s větší tíží mohli jste mne ohnouti a od zlých náklonností odvrátiti. Včil již jsem dospělý strom, který se nikterak více ohnouti nedá. Kdybyste mne byli k nábožnosti a k pracovitosti vedli a z chyb mých kárali, byl by ze mne býval řádný člověk. Vy pak jste dali mi ve všem vůli, trpěli jste mi každou chybu, každou rozpustilost, nekárali jste mne z lenosti, kteráž jest původem všeho zlého, a tak se stalo, že nepravosti rostly se mnou, až jsem vám utekl a k zbůjníkům se dal, u nichž nyní již deset roků trvám, před rokem byv zvolen za vůdce! Toho jste se dočkali na synu svém, kterého jste špatně vychovali.“

Řeč synova tak bolestně působila na duši dobrých ale slabých starých rodičů, že matce i otcovi v tu chvíli srdce puklo a oba dva mrtvi na zem padli.

Aby se nevyzradil, nechal mrtvoly rodičů svých na kraji lesa ležeť a odejel k soudruhům svým. Ale i na něj působila náhlá smrt otce i matky tak důrazně, že se mu zošklivilo živobytí tak hříšné. Nezůstal pak již dlouho u zbůjníků; poděkoval se jim z vůdcovství a umínil si, že se dá na pokání, aby ho Pán Bůh na milost přijal. Vydal se na pouť do Říma, a do města toho svatého po holých kolenách se plazil. Tu počaly zvony samy od sebe sezváněti; obyvatelstvo Římské sbíhalo se a vyšlo mu naproti; každý měl s ním velikou útrpnost a pravil: „Tenť musí býti velký hříšník, ale také upřímný kajicník, že sám Pán Bůh zázrakem upozornil nás na něho.“ — Kajicník s pláčem prosil všecky, aby se za něho modlili. Vyžádal si napotom u svatého otce papeže, aby jej ve svaté zpovědi vyslyšeti ráčil — s radostí převzal uložené přísné pokání, kteréž také s největší svědomitostí vykonal na příklad mnohým vlažným křesťanům.