ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byli kněží Jesuité. Jednoho velmi nábožného z nich přišel zlý duch pokoušet. Hned ráno, jak vstal z postele, krásná ženská přišla k němu do světnice, stála u dveří a přála mu dobré ráno. On se na ni podíval a uviděl jí koňské nohy. Tak hned poznal, že je to ďábel; toho v rychlosti zaklel, že se nemohl s místa pohnouť, šel ke svým spolubratřím a oznámil jim, jak a v jaké podstatě k němu ten ďábel přišel. Přišli všickni a zakleli ho. Potom se ptali, proč se opovážil toho nábožného kněze pokoušeť. — On jim odpověděl, že ten kněz ještě nemá žádného těžkého hříchu na své duši, a proto že ho chtěl pokoušeť a k hříchu svodiť. Oni mu povídali: „Za to musíš u nás sloužiť rok a den a co ti poručíme, všecko musíš dělať, jak patří na ženskou; ale ne abys myslil, že to můžeš dělať jako ďábel; musíš všecko dělať jako pořádný člověk, tak, jak my ti poručíme.“ — Nebylo pomoci, ďábel sloužil a všecko dělal, jak mu poručili.

Bylo ještě pět neděl do roka do dne; tu jich ďábel prosil, aby ho již propustili na jednoho měšťana svadbu, že jest to 140 mil odtud a že oni tam musejí býti všeci z pekla na té svadbě. Oni mu povídali: „Myslíšli sobě, že ti těch pět neděl darujeme? Nemáš nic darovaného, musíš nám sloužiť, jak jsi zavázán. Dovolíme ti; jak odpravíš oběd, můžeš odejíť, ale zejtra musíš zase přijíť oběd vařit.“ — Ďábel odpravil oběd a ztratil se.

Na druhý den bylo 11 hodin, měl vařiť oběd a ještě nebyl doma; bylo 3 čtvrtě na dvanáctou, ďábel přiletěl, prostíral na stůl a hned dával oběd. Jak byli ti panáčci^[42] po obědě, ptali se ho, jak ten oběd navařil. — On povídal: „To můžete věděť, že jsem já ho nenavařil; třebať já jsem ďábel, hovězí maso musí přece dvě hodiny vříť, a já jsem zavázán, dávati vám oběd jak přísluší na člověka; proto máte dnes oběd ze zámku.“ — Panáčci se ho ptali, jak to mohl udělať. — On povídá: „Dobře! Kuchař nosil na stůl, a já jsem mu všecko ustačil sebrať a zas prázdné talíře nazpátek donésť. Kuchař myslil, že to páni sjedli, a páni ničeho neviděli a pořad čekali, skoroli jim kuchař oběd přinese. Nechal jsem jim jenom jedno jídlo, to poslední. Kuchař ho přinesl na stůl těm pánům, oni naň hleděli jako blázni a povídali mu: „Co pak ty nás děláš za blázny a neseš poslední jídlo a polévku žádnou?“ Kuchař povídá: „Vždyť již jste sjedli polévku i celý oběd!“ — Oni pravili: „Vždyť jsme ještě ničeho neviděli, až to poslední jídlo!“ a tak se s tím kuchařem spírali. Páni se museli rozejíť od stola bez oběda od zlosti, a ďábel se tomu zasmál, a panáčci se tomu také zasmáli, neboť věděli, že by darmo poučovali ďábla, že špatně podělal. — Včil se ho tázali, jak se měl na té svadbě. — On odpověděl: „Ah, ani se mne neptejte; zle jsem se měl!“ — „A proč pak zle?“ ptali se panáčci. — „Nepovím!“ řekl zlý duch. — Oni pak mu kázali, aby pověděl. — Tož on pravil: „Nu, ten měšťan již byl náš, již jsme ho měli, všickni jsme kolem něho stáli, jen jeho duši vzíť, když na smrtelné posteli ležel;^[43] tu přišla ta široká paní,^[44] přistřela ho svým pláštěm, a nic jsme neviděli. Utřeli jsme fousy a šli jsme pryč. Musilť ten měšťan také něco dobrého udělať.