Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

48. O sklenné hoře

Byl otec vdovec, kterýž měl tři děti; dva byli chlapečci, a jedna sestra. Po roce, když jich pravá matka odumřela, dostali macechu. Ta macecha neměla ty děti ráda; zvláště těch dvou chlapečků nemohla ani viděť. Kdy jich spatřila, nadávala jim a proklínala jich a říkávala: „I kéž byste se v krkavce obrátili!“ Otec ji napomínal a říkával: „Ženo, neproklínej mi těch dětí, mohlo by se jim nebo tobě něco zlého přihoditi!“ — Ale macecha nic na to nedala a když těch dvou chlapečků spatřila, zase zvolala: „I kéž byste se zkrkavčili!“ Jak to zase řekla macecha, začarovala jich, a zůstali krkavci.

Sedli si na strom před domem a čekali, až přijde sestřička domů. Když přišla, smutně zakrokali a se loučili s ní. Ona jich viděla a slyšela, a věděla, že jsou začarováni na sklennou horu ale nevěděla, kde by ta sklenná hora byla. Sebrala se a šla jich hledat.

Chodila dlouho a když moc pochodila, přišla k Sluncipánu a ptala se ho, jestli ví o dvou bratřích, jichž čarodějnice začarovala na sklennou horu. Sluncepán odpověděl: „Svitím celé dny, ale nijakou stranou jsem ještě nedosvítil na sklennou horu; víš co, jdi k bratrovi mému Měsícpánu a optej se jeho; ale tuť ti dám na cestu a na památku šaty.“ — Ona jich přijala, schovala si jich ve skořápce z ořechu, poděkovala se a šla k Měsícpánu.

Když k němu přišla, mluvila: „Poslal mne sem světlý bratr váš, Sluncepán, abych se vás Měsícpána optala, nevíteli o dvou bratřích, jichž čarodějnice začarovala na sklennou horu.“ — Měsícpán odpověděl: „Svítím za nocí do škaredých i pěkných míst, do velikých kopců a do hlubokých jeskyň, ale o té skále nevím. Poradím ti však, jdi k mému strýci Větropánu a optej se ho. Tuť ti dám šaty, ukaž mu jich, aby věřil, že jsi byla u mne; já ti budu na pomoc a budu ti svítiť ve dne v noci až k němu přijdeš.“ — Ona přijala šaty, schránila si jich do skořápky z ořechu, poděkovala se a šla k Větropánu: Sluncepán a Měsícpán ale svítili jí dnem i nocí až k němu.

Když k němu přišla, povídala: „Poslal mne sem vás strýc Měsícpán, abych se vás Větropána optala, nevíteli, kde je sklenná hora a kde jsou moji dva bratří, jichžto čarodějnice začarovala; ráda bych tam šla, buďte tak dobrý a poraďte mi!“ Větropán pravil: „Foukám již kolik set let, ale posud nedofouknul jsem tam. Ale víš co, zachovášli se, jak ti poradím, snad se tam dostaneš. Posečkej tu; já půjdu a budu foukat; dofouknuli až tam, buď jistá, i tobě pomohu.“

Za malou chvíli se vrátil a povídal: „Byl jsem až tam; bratří tvoji jsou živi a dobře se tam mají; můžeš za nimi přijíť, ale musíš se dobře chovať. Tu máš povětrné sedlo, do toho si sedni, a já budu foukať. Tu máš ještě třetí šaty ode mne, sejdou se ti;[165] schovej si jich do skořápky ořechové. Tu máš také šúlky,[166] nebuduli již moci tebe unésť, dej si šúlek na tu sklennou horu, on se ti přilepí, stoupni naň, sice by ti noha ujela; když pak si odpočinu a ty také, pojedem zase dále.“ Ona si šaty v skořápce schránila, sedla do sedla a jela.

Větropán již slábnul, ona si dala šúlek na sklennou horu a stanula naň, až si Větropán odpočinul. Odpočinuli si několikráte, tak že již všecky šůlky na sklenuou horu přilepila. Větropán si naříkal: „Již nemohu více foukat!“ — Ale v tom ona vyskočila na vrch hory a poděkovala se Větropánu, který se vrátil domů.

Oba bratří krkavci sestru svou hned poznali a volali: „Rozmilá sestro, jak jsi nás tu našla?“ — Sestra odpověděla: „Byla jsem u Sluncepána, Měaícepána a Větropána, a ten mne sem vyfouknul. Přišla jsem k vám, abych se vás optala, jak bych vám pomohla.“ Bratří jí řekli: „Ty nejsi v stavě zachovať toho, čím bys nám pomohla!“ Ona pak povídala: „Slibuji vám, že vyplním co možného, abych vás vysvobodila!“ — Bratří jí pravili: „Zůstaň tři dny u nás.“ Zůstala a těšila se s nimi.

Po třech dnech jí daly kožíšek z myších kůžek, aby se do něho odila, a řekli jí: „Sedm let nesmíš promluviť; kdyby ti bylo zle, kdybys na šibenici přišla, neboj se, my ti pomůžeme.“

Šla s kopce dolů, bratří ji snesli. A když šla dále, přišla k jednomu hradu; tam bylo mnoho služebníků a veliká hostina; princ si měl hledať princesku, a proto rozeslal po světě, aby se princky sjely k němu. Právě se sjížděly, když tam do hradu také přišla žebračka v kožíšku z myších koží. Nechali ji tam a daly jí kury[167] a kačeny poklízeti, a všecku drůbež. Když se jí tázali, chceli tu službu vzíť, kývala hlavou, že chce. Poklízela drůbež a dávala jí žráti; každý večer pak zavírala jich ve chlevci a v noci tam s nimi spávala. Nemluvila nic.

Když přisel ten večer, kdy si měl princ vybírat princku za manželku, povídala si, že by se tam ráda podívala. Oblekla se do šatů od Sluncepána a šla na hostinu. Princ povídal sestře své: „Dej mi pozor na tu a tu, ta se mi líbí, čí a kterého krále princeska to jest.“

Po hostině ona se ztratila, oblekla myší kožíšek a šla ke kurám. Všickni se divili a pravili: „Ale kde pak se poděla?“ Princ rozkázal, aby se dalo na druhý den lépe pozor, jak bude hostina na tu, které on dá píti.

Druhého dne na večer, když měla býti hostina, oblekla se do šatů od Měsícepána a šla tam. Princ ji hned poznal, dal jí píti a pustil svůj prsten do koflíka. Ona prsten vzala, zmizela, oblekla myší kožíšek a šla ke kurám. Nemohli ji najíť.

Princ naporučil: „Na třetí večer mi dejte pozor, přijdeli; neboť jiné nechci za manželku.“ Jeden z pánů mu povídá: „Já ji poznačím, a potom ji budeme ve dne hledať.“ Nachystal si barvičku. Oblekla se do nejkrásnějších šatů od Větropána a přišla na hostinu. Ten pán jí tisknul barvičku na ruce.

Po hostině se opět ztratila, oblekla myší kožíšek a šla ke kurám.

Ráno hledali mezi princkami poznačenou, ale nemohli ji poznati. Potom přišli až ke kurám a spatřili služku v myším kožíšku, a ta byla na ruce barvičkou poznačena. Poznali ji, ale reptali všeci, že si chce princ takovou vzíti za královnu. On však že si ji vezme, nechať je jaká je.

Dali se v jeho kaple sezdati; ona oblekla šaty od Větropána. Písať znala a napsala princovi, že i mluviti bude; až dojde čas sedmi let, potom že dostane mluvu.

Byl s ní tři čtvrtě léta; ona k žádnému nemluvila. Tu musil on do vojny, ona pak zůstala těhotna doma a porodila chlapečka. Když ho porodila, babka ho vzala, šla s ním k vodě a chtěla ho utopiť. U vody na kříbě[168] seděl krkavec a krokal na ni. Baba si povídá: „Ty budeš ještě lepší; ty mne aspoň neprozradíš; na, vezmi si ho!“ Ten krkavec byl začarovaný bratr té matky královské, on vzal děťátko do pazourů a uletěl. Jí povídali, že porodila nestvůru, která se jí ani ukázať nemůže, a měli z toho jen smích.

Král přijel z vojny domů, a jemu to též tak povídali. Ona však k žádnému nemluvila.

Po nějakém čase musel král zase do vojny. Královna plakala a bála se, že ji zhladí ze světa, než král přijde. Porodila zase chlapečka, a babka ho zase vzala a nesla k vodě, aby ho utopila. Na kři seděl druhý krkavec, drnhý bratr matky královské, a krokal na ni. Oua si pomyslila: „Dobře, prvého sjedl prvý, druhého sjí druhý, a zas nebude žádný vědět.“ Dala mu ho, a krkavec ho vzal do pazourů a uletěl s ním. Královně pověděli a královi odpísali, že zase nestvůru porodila.

Král se navrátil domů, a když přišel, nic nepravila a nic neřekla.

Po čase musel král zase do vojny, a královna měla třetího chlapečka. Král jim doma naporučil, co se narodí, ať to nechají, až by on přijel. Babka dítě utopila a podhodila královně kočku. Král přijel domů, a ukázali mu kočku a řekli, že již třikrát nestvůru porodila, protože on se žebračkou žádného nemá požehnání. Odsoudil ji k oběšení. Ona pak nic nemluvila. Připravila se na smrt a vyznala se v psaní, ale královi se nepřiznala.

Již ji vedli a již jí dali oprátku na krk. Tu přijeli dva bratří na koni, každý měl po předku chlapečka s hvězdou, a volali: „Pardon!“ Král svolil nato, aby s ní mluvili. Oni pak řekli ji: „Včil přešlo již sedm roků, a vyplnilo se vysvobození naše; mluv! Tuť máš svoje děti, babka jich chtěla utopiť, my jsme jich jako krkavci vzali a odchovali. Třetího chlapečka babka utopila.“

Královna děkovala bratrům, a král odsoudil babku na smrt, a byla hned na hranici spálena.

Ona pak nyní již do smrti s králem zůstala a mluvila, a ti chlapečci s hvězdami rostli, a i oba bratří královny zůstali na hradě královském, a tak byli všickni při sobě.



[165] Sejdou se ti, t. j. hodí se ti dobře.

[166] Šúlek t. j. malý okrouhlý kamének.

[167] Kura u moravských valachů = slepice.

[168] Kříb = keř.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.