ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden sedlák velmi bohatý a měl jediného syna, z něhož byl velice potěšen. Povídal manželce své: „Dobře mi to dítě chovej, aby bylo silné a kdysi nám na pomoc!“

Když synkovi sedm let pominulo, byl by pořád jedl a všecko projedl. Sotva se dočkali čtrnáctého léta, poslali ho do světa, aby si hledal službu.

Přišel k jednomu sedlákovi. Jenom selka byla doma. On ptal o službu. — Selka povídá: „Dočkej, až hospodář přijede, ten tě jistě přijme!“ Dala mu pecen chleba — hned jí ho sjedl.

Hospodářovi, když přijel, hned se chasník líbil, že by mu byl dobrý. Ptal se ho, co bude chtěť na rok služby. Chasník odpověděl: „Nic nechci, nic, než co sním a proderu šaty.“

Hospodářové, jak se dozvěděli o tom, hned se k tomu sedlákovi sešli, aby se podívali, co to za pacholka, že za peníze sloužiť nechce. — Pacholek zase pravil: „Já budu za to sloužiť, co sjím a proderu, a jak od vás pryč půjdu, tři pohlavky vám dám.“ — Sedlák na to svoliť nechtěl, že mu dá peníze, aby mu ty pohlavky nedával. Ale sousedé mu povídali: „Jak chce, tak udělej, ty tři pohlavky přece udržíš!“ — Tož na to svolil a pacholek ostal u něho na službě.

Přišlo od hraběte, by na panskou robotu jeli a veliká dřeva z lesa do zámku vozili. V té obci žádný uvézti nemohl těch dřev, a byla veliká pokuta ustanovena, jestli jich nedovezou. Pacholek skoro vstal, koně krmil a hospodyň snídaní chystala: dvě měřice zemáků uvařila, chleba po měřici upekla a tak ho na cestu vyslala.

Když do lesa přijel, žáden ze sedláků nemohl ta dřeva naložiť. Pacholek praví: „Hospodáři, uhněte mi, až já pro největší dřevo vyjedu. Když k největšímu dřevu přijel, pantokem do něho ťal a sám na vůz ho naložil. Potom střelil po koních bičem, ale ti vozem ani pohnouť nemohli; opřel se jednou rukou — jak by nic to uvezli.

Ženy vyhlídaly, který první pojede, a viděly, že co nejposledněj jel, již nejprv jede. Když k hraběnce dřevo přivezl, 100 dukátů dostal; hraběnka mu povídala: „To máš, synku, zpropitného, hospodář nechť si pro záplatu přijde. Jak přišel domů, hned ty peníze hospodářovi dal, by za ně obilí na chléb koupili. — Sedlák by se ho byl rád zbyl, ale o své tři pohlavky se bál.

Poslal on ho do lesa pro drva, a jak přijde domů, co by oběd schystán nebyl. Přijel domů, hospodyň pláče, že klíče jí spadly do studně. Studně byla hluboká, pacholek pro ně přece hned lezl. Hospodář se sedláky kameny nachystané měl. Jak tam vlezl, chtěli ho tam tím kamením zaházeť. On tam odtud křičí: „Hospodáři, odežeňte mi ty slepice, ať ten písek na mne nehážou!“ — Sedlák se zhrozil a všecky hospodáře poslal pryč. Když pacholek ze studně vylezl, klíčů nenalezl, ale opřel se a hned komoru odemknul. Oběd se hned chystal, a bylo všecko v pořádku.

Po obědě rži na vůz naložili, a hospodář mu poručil, aby jel do mlýna, kde žádný nemele a kde jen sami zlí duchové přebývají.

Pacholek jel, a když do toho mlýna přijel, hned ho zlí duchové vítali: „Kdež pak ty jsi tu se vzal? Jak pak jsi ty silný?“ — Pacholek chtěl snášet obilí, ale oni mu povídali: „Šak ti to tovaryši snesou, netřeba ti nosiť. Pojď, tady máš pětičtvrtní truhlu s penězi, jestli ji zdvihneš, tvoje bude!“ — Pacholek pravil: „Nejprv ty musíš zdvíhať, ať tě uvidím!“ — Zlý duch uzdvihnul ji na čtvrt lokte zvýše a pacholek na půl lokte. — Zlý duch povídá: „Nemáš na tom dost, budeš vyhazovať mlýnským běhounem.“^[74] — Pacholek odpověděl: „Nejprv ty musíš vyhazovať, abych viděl, jak jsi silný.“ — Zlý duch jím vyhodil, a pět minut ve vrchu zůstal. Pacholek jím vyhodil, a museli půl hodiny čekať, než spadl na zem.

Když to udělal, mouku měl zemletou a všecko na voze naloženo, i tu truhlu s penězi.

Když přijížděl domů, sedlákova dcerka křičela: „Pacholek jede ze mlýna domů, ani ti zlí duchové ho tam nechtí.“ Pacholek přijeda domů, řekl: „Hospodáři, tu máte peníze na chleba a na co potřebujete.“ — Mouku i peníze složili a hospodář pravil manželce své: „Ženo, jen mu dávej, co chce, šak peněz máme dost!“

Ještě jednou ho do toho mlýna poslal. Zase tam zlým duchům nějaký kousek vyvedl. Vyhazoval mlýnským běhounem a jednou ho tak silno vyhodil, že dve hodiny čekali a kámen ještě dolů nespadl. Potom naložili mu mouku, a pacholek jel domů.

Když přijel domů, kámen mlýnský před konírnou ležel; tak daleko jím přehodil. Pacholek ho odkopl a povídal si: „Budeš tady dobrý, máme tu moc bláta.“

Sedlák by se ho byl rád zbyl, ale o své tři pohlavky se bál. Dcera ho prosila: „Jurko, odpusť mému tatíčkovi ty pohlavky!“ — On povídá: „Toho udělať nemohu: jeden odpustím, ale dva nedaruji!“ — Dcera ho prosila: „Když jsi již jeden daroval, odpusť i ty dva.“ — Jurka řekl: „No, že ty jsi jeho dcera, udělám to pro tebe a odpustím mu i ty dva.“

Sedlák se zradoval a chtěl mu dáť z těch peněz, co si vezme, ale Jurka pravil: „Z těch peněz mi dejte udělať pušku čtyry centy s tíže a mošnu osm centů těžkou; když to bude hotovo, půjdu od vás pryč.“ Sedlák nemeškal a hned mu to dal dělať.

Když to bylo hotovo, nabral si Jurka na cestu peněz a pospíchal do světa. Jda po silnici, potkal pocestného a ptal se ho: „Kam jdeš?“^[75] — Pocestný povídá: „Do světa!“ — Jurka se ptal: „Co jsi za řemeslník?“ — Pocestný odpověděl: „Koželuha!“^[76] — Jurka se ptá: „Jak jsi silný?“ — Koželuha praví: „Sto centů kladivo zdvihať a na kože búřiť znám!“ — Jurka řekl: „Když jsi tak silný, pojď se mnou: budeme dva.“

Šli spolem kousek dál, potkali druhého pocestného a ptali se: „Co jsi za řemeslník?“ — Odpověděl: „Švec!“ — Jurka se tázal: „Jak jsi silný?“ — Švec řekl: „Jsem dost silný; moje kleště jsou čtyry libry ztíží a moje šídlo půl libry, i tři čtvrtě, jak které; to mám s sebou; můj košíř ševcovský váži třicet liber, ten musí býť veliký, nebo kože jsou silné.“ — Jurka mu povídá: „Když jsme všeci tři silni, půjdeme spolu.“

Šli a přišli do jednoho lesa; vtom lese byl zámek, a v tom zámku ničeho nebylo, jenom jísť a píť dost. Tam se najedli, napili a naspali, a na druhý den šel Jura s koželuhou na hon na zajíce. Švec doma vařil.

Když začal drva štípať, přišel k němu chlap a ptal ho o polévku. Švec řekl: „Pojď drva štípať, a teprv ti polévky dám!“ — Chlap se rozhněval a ševce celého doškrabal.

Jurka přišel z honu, viděl jej dodřeného a ptal se: „Co paks ty dělal? jsi celý dodřený!“ — Švec odpověděl: „Jak jsem drva štípal, pozudíral jsem se.“

Na druhý den Jurka zůstal kuchařiť, a ti dva šli na zajíce. Jeho těžkou pušku museli koulet, a mošnu nesli spolu oba dva. Postavili ji pod buk a tam spali.

Když trouvali, že je oběd hotov, šli domů a nic zabitého nepřinesli. Jura se ptal: „Co je ta puška zamatlána?“ — Švec odpověděl: „Postavili jsme ji k buku, ona se nám zvrátila, spadla a zamazala se.“ — Jura povídá ševcovi: „Včera jsi povídal, že tě drva poškrabala — mne nic. Chlap pravdať přišel ptát polévky; polévky jsem mu dal, a maso mu ponesem; hodnou krkoškou^[77] mu stůl přistřeme.“

Hned se sebrali a šli za ním; byl v tom zámku. Jura se ho ptal: „Což ty tu děláš?“ — Chlap odpověděl: „Já tu jsem na stráži, mám tři zakleté princky pod mocí.“ — Jura se tázal: „Kde pak ony přebývají?“ — Chlap povídá: „Tam v té tmavé světnici jsou!“ — Jura kázal: „Pojď, ukaž nám, kde to je, když všecko ve tmě tuto je.“

Chlap jich tam zavedl, Jura udělal světlo a všecky tři princesky uviděl; u každé byl jeden zlý duch. — Jura se ptal prvního: „Dášli mi tu princesku — nebo nedáš?“ — Zlý duch odpověděl: „Já ti ji nedám!“ — Ten černý chlap mu přimlouval: „Dej mu ji, bude s tebou zle jako se mnou zle bylo!“ — Zlý duch mu jí přece nedal. Když mu jí nedal, milý Jura chyt ho, do země jím uhodil, až zem prolomil. Jednu princku již vysvobodil a měsíček od ní dostal.

Šel k druhé a tázal se zlého ducha: „Dášli mi tu princesku nebo nedáš?“ — Druhý zlý duch, když viděl, co se stalo prvnímu, hned mu ji po dobrém dal. Ta mu dala slunéčko.

Jura šel na toho třetího: „Dášli ty mi tu princesku čili nedáš?“ — Ten mu jí dáť nechtěl, že jí nemůže dáť. Jura se rozhněval a hned mu pohlavek dal, že mu zlý duch princesku rád vydal. Ta mu dala hvězdičku.

Když byly všecky tři princesky vysvobozeny, sebraly se a šly odtud pryč s koželuhou a se ševcem. Jura se tam s tím zlým duchem zabavil. Zlý duch mu pořád tmu dělal, ale Jura ho za vlasy natáhl, že mu hned zase světlo udělal. Když přišel do jizby, neviděl tam ani svých společníků ani princesek. Sebral svou pušku a mošnu a šel zarmoucený odtud. Zlý duch ho prosil: „Já půjdu a tebou!“ — Jura odpověděl: „Já tě nechci, neboť jsi špatný: kdož by s tebou chodil?“ — Zlý duch pravil: „Já tu sám nebudu, ty mne musíš s sebou vzíť!“ — Jura řekl: „No, tak si pojď; ale že jsi tak škaredý, přece s tebou nebudu chodiť, vlez do té pušky.“

Když zlý duch do té pušky vlezl, šli odtud pryč a přišli do královského města. Šli jednou ulicí, tam byl zlatník, a ten by byl rád dobrého tovaryše našel, co by měsíček, slunéčko a hvězdičku udělal. Jura se k němu za tovaryše dal, ač jak živ zlatníkem nebyl. Když vstoupil do světnice, žádal o jídlo. Zlatník mu donesl chleba, po čtvrti fasolů mu dal a tázal se ho, co zlata na měsíček přijde. — Jura odpověděl: „Dvě libry a čtvrt bude dost, a za tři dny měsíček bude hotov!“ — Zlatník mu zaopatřil zlato, ale Jura nic nedělal.

Když tři dni dochodily, Jura čistil měsíček, co měl od první princesky. Když to bylo hotovo, pospíchal k mistrovi, aby ho ke královi princeskám donesl. Když král měsíček uviděl, chválil zlatníka, že tak čistou práci dělať zná. Zlatník ale spravedlivě vyznal, že to jeho tovaryš dělal. Král tedy na tovaryše odkázal, by si pro zpropitné přišel. Zlatník to s radostí tovaryšovi vyřídil, ale Jura odpověděl: „Což bych já k němu chodil, on má takou cestu ke mně, jakou já k němu!“ Král druhé princesce slunéčko dělať dal, a zlatník se ptal tovaryše, co zlata na slunéčko přijde. — Jura odpověděl: „Pět liber zlata bude dost, a za pět dní bude slunéčko hotovo!“ Jura zase nic nedělal, ale když pět dní dochodilo, vyčistil slunéčko, co měl od druhé princesky a poslal zlatníka s ním ke královi. Král měl z toho ukrutnou radost a zase dal říci tovaryšovi, aby si přišel pro zpropitné; ale Jura zase nešel.

Třetí princesně dal král dělat hvězdičku, a zlatník se tázal tovaryše, co zlata na hvězdičku přijde. — Jura pravil: „Tři libry zlata bude dost, a za tři dny bude hvězdička hotova.“ — Zlatník mu zlato přinesl, a Jura zase nic nedělal; ale když tři dni dochodily, vyčistil hvězdičku, co od třetí princesky dostal, a poslal jí ke královi. Král byl velice spokojen, a tovaryš měl velké zpropitné dostať, ale nechtěl proň jíť, aby král sám k němu přišel. Když Jura ke královi nechtěl jíť, král i se svými princeskami v kočáře k zlatníkovi přijel. Když přijeli, tovaryš ještě spal a když ho budil zlatník, řekl: „Nechť pak přijde až ke mně, já k němu nepolezu!“

Král se rozhněval. „Co je to za jeden, že já musím za ním všady jíť?“ — Ale přece šel, aby ho poznal.

Když král s princeskami až k němu do světnice vstoupil, Jura teprv nohavice na sobě zapínal. Princesky, jak ho spatřily, hned ho poznaly, že je to ten, co jich vysvobodil, a hned s milým Jurou do hradu pospíchali.

Když Jura na kočár sedl, kola se zlámala, a musili přesednouť do silnějšího kočáru, a tak Juru do hradu dodali.

Když přijeli do hradu, král by byl rád ránu z té pušky slyšel. Jura do ní tři libry prachu vsypal, a když vystřelil, všecka okna v celém městě se rozmlela, věž spadla s kostela a princeska zlého ducha z pušky letěť viděla a také to hned svému otci ukázala. Když šli do světnice, Jura šel po předku, stoupl na schod, a ten se hned zlámal. Jura pravil; „Jděte vy po předku, já bych to všecko zlámal!“ — Šli, a on šel jen z lehka za nimi. Přišel do jizby, zavěsil si na lištvu pušku i mošnu, ale lištva se polámala. Jura zvolal: „Což to tu máte všecko slabé?“ Král kázal hned všecko ze silných dřev udělať, a chystala se hostina veliká. Švec a koželuha také seděli za stolem, a Jura přesmutný na ně hleděl, že ho tak chtěli oklamať. Když bylo po obědě, Jura jich spolem popadl a třepal jimi tak, že prach a popel z nic zůstal. Potom si vzal jednu princesku za manželku a byl králem po smrti starého krále.