Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

47. O jednom kyrysarovi

V jednom městě byli na ležení kyrysaři, kterým se tam velice zle vedlo. Dvanácte z jich se umluvilo, že uprchnou: tři desátníci a devět sprostých mužův.

Úmysl svůj skutečně vyvedli, a když juž byli hodně daleko, povídal jeden z nich k ostatním: „Bratří, podívejme se, zdali za námi nejedou.“ — Druhý z nich slezl s koně a vylezl na vysoký strom, aby se v krajině poohlédl. I volal se stromu dolů: „Ba, že nás hledají; ale nedostanou nás, neboť jsme daleko před nimi!“ Potom zase slezl se stromu na koně, a všichni v nejmožnější rychlosti ujížděli dále.

Jeli až do noci. Nejstarší z nich pravil: „Bratří, kam pak pojedeme na noc? Tuto jsou samé hory a lesy!“ — Zase jeden z nich vylezl na strom, aby se po nějakém světle poohledl. Uviděl světlo a volal na své spoludruhy: „Dejte pozor, budeme se držeť v tu stranu, kam šavli hodím, neboť v tu stranu spatřuji světlo.“

Hned potom dali se všickni v tu stranu a přijeli k velikému stavení v pustých horách. Na první pohled poznali, že to jest velikánský hrad, kterýž byl otevřen. I vjeli do něho a zavedli koně své do konírny, kde bylo pro 12 koní obroku nachystáno, a sami pak vešli do jizby, kde byl stůl pro 12 osob vystrojen, tak že se jen všickni mohli posadiť a jísť; ale živé duše nebylo nikde k spatření. „Bratří,“ pravil jeden z nich, „mámeli se do těch pokrmů a nápojů dáti?“ — „Což bychom nejedli,“ odpověděl nejstarší, „co z toho bude, budemli za to muset několik zlatých platiť?“

Zasedli si a pochutnávali si. Když pak se najedli a napili, přišmatlala se k nim stará čarodějnice a pozdravila jich řkouc: „Šťastný dobrý večer, pánové, vítám vás v tomto našem slavném hradě. Dobřeli vám chutnalo?“ — „Chutně jsme pojedli,“ odpověděl jeden z nich jménem všech ostatních, „jen že jsme měli strach, jak se nám povede.“ — „Nebojte se, nebojte, těší mne, že jste se po daleké jizdě občerstvili,“ doložila čarodějnice a hned pokračovala dále mluviti: „Včil vám bez pochyby bude zapotřebí dobré postele, abyste líbezným spánkem zotaviti se mohli. Ve vedlejší jizbě naleznete 12 postelí a 12 skřínek s věcmi převzácnými. Do postelí pro vás ustlaných můžete si lehnouti, ale do skřínek nezamknutých nesmí se žádný z vás pod přísným trestem ani podívati.“

Všickni šli do vedlejší jizby, a čarodějnice dala jim dobrou noc a odešla protějšími dveřmi ven.

Ráno, když vstali, bylo již všecko dobře pro ně připraveno; umývadlo s vodou, ručník a snídaní pro každého. Po snídaní rozmlouvali o rozmilém hostinství, kterého se v hradě tomto nenadáli. Pak hovořili o rozličných věcech, až přišli na ty skřínky a na věci vzácné, co v nich býti mají. Mnozí jevili velikou zvědavost a všetečnost; několik z nich bylo slyšeti, že se dnes na večer již nezdrží, ale že otevrou skřínky, aby viděli, co v nich jest. Někteří však napomínali jich, aby toho nedělali, že by toho mohli pykati.

Měli na hradě po celý den příjemný život; dobrý oběd a dobrá svačina i večeře výborně jim chutnala. Po večeři opět šli do ložnice a ulehli do lůžek svých.

Ráno již jim slunko jasně svítilo do oken, ale nikdo z nich se nehýbal. Nejstarší vstal a volal na ostatní, aby vstávali, že již jest čas. K jeho slovu vstali však toliko ještě dva jiní, ostatní se ani nehýbali. I šli ti tři k lůžkům jejich a nalezli všecky mrtvé. Všichni se polekali a šli do konírny podívat se na koně své. Ale i tam nalezli 9 koní mrtvých, a to právě ty, co patřili kyrysarům mrtvým.

„Co budem dělat?“ řekl jeden z nich; „musíme odtud odjeť; zde, kde naši soudruhové zhynuli, nic by nás více netěšilo.“

Vrátili se opět do jizby, kdežto bylo již jenom pro 3 muže snídaní připraveno. I sedli a snídali. Po snídaní přišla opět čarodějnice a pravila: „Vidíte, přátelé, hříšná všetečnost připravila těch devět o život; nemohli to snésti, o půl noci vstali, otevřeli skříně a hlídali do nich; sotva že pak lehli, zastihla jich smrt náhlá. Kdyby se byli tak podle rady mé dobře chovali jako vy, mohli jste všickni dobře vypadnouti a třebas po celý rok na hrade tomto spokojeně žíti. Nyní pak již vidím na vás, že vás tu nic nebude těšit, že byste rádi odjeli.“ — „Ano,“ řekl jeden z nich, „bojíme se déle zůstati na místě tomto, kde naši soudruhové náhlou smrtí umřeli.“ — „Báti se ničeho nemusíte,“ pravila čarodějnice, „ale když se vám to zde již nelíbí, já vás nedržím, jděte si, kam chcete. Nežli však odejdete, podívejte se teď bez strachu a bez nebezpečenství každý do skřínky své a věci v nich se nalézající vezměte s sebou na památku. Mohou vám býti velmi dobry.“

Kyrysaři báli se na počátku skřínky otevříti, majíce smutný přiklad soudruhů svých na očích. Když pak jich čarodějnice opětně ujišťovala, že mohou bez bázně skřínky otevříti a vzácné věci pro ně nachystané vzíti, osmělili se a otevřeli jich.

První vyndal ze skřínky své klobouk, o kterém mu čarodějnice pověděla, že má takovou moc, že toho, kdo si ho posadí na hlavu, žádný nemůže viděť.

Druhý si vytáhl ze skřínky své plášť, o kterém čarodějnice vyjevila, že ten, kdo si ho obleče, může tak vysoko do povětří vyletět, jak mu libo.

Třetí vzal si ze skřínky své pytlík, který měl takovou moc, že když se jím zatřepalo, hned pokaždé 10 dukátů v něm býti musí.

Čarodějnice se s nimi rozloučila, oni se jí poděkovali za hostinnost i za dary užitečné, osedlali si koně své a vyjeli z hradu toho s Pánem Bohem.

Jeli dlouho a na cestě si povídali, jaké to bude dobré živobytí s těmi darovanými věcmi.

Za několik hodin přijeli do jednoho velikého města, ubytovali se v hospodě a ptali se, co by tu bylo nového. Hospodský odpověděl: „Nic než to, že máme princesku, která nesmírně ráda v karty hrá a která si přeje, aby někoho měla, kdo by s ní hrál. Jen že každého obehraje a pak ho pruty dá vyhnať ze zámku svého.“ Tu si pomyslil kyrysar, co měl ten pytlík: „Počkej, já tě dostanu!“ A hned se sebral a šel do zámku. Tam se dal u princesky oznámiť, že by s ní hrál v karty. Druzí dva zatím v hospodě dobře jedli a pili.

Princeska se zaradovala, že zase jednou někoho má, s kým by hráti a koho by obehráti mohla; hned jej k sobě připustila, a dali se do hry. Milý kyrysar prohrával; ale nic si z toho nedělal; nebo když prohrál, zatřepal pytlíkem a měl zase deset dukátů; a tak pořád prohrával a pytlíkem potřepával, tak že se tomu princeska až podivila. Myslilať sama u sebe: „Kde pak ty těch dukátů pořád bereš? Měchu nemáš u sebe státi a peněz máš pořád dost; jak pak ty to děláš?“ — Dávala pozor na něj a vypátrala, že potřepává pytlíkem na klíně, z něhož pak dukáty vybírá. Mělať již veliký měch dukátů vyhraných, a přece jej zcela obehráti nemohla. Přemýšlela, jak by ho o ten čarodějný pytlík připravila.

„Včil si trochu odpočineme,“ řekla a vyšla do druhé jizby, odkud přinesla dvě sklenice vína. Jednu podala jemu a z druhé sama pila, neboť byli unaveni a museli se posilniti. Své víno nechala čisté, do jeho vína pak dala uspávacího prášku. Připila mu na zdraví, a on vypil plnou sklenici od rázu. Za chvíli však byl velice ospalý, tak že se skácel a svalil pod stůl a tvrdě spal; a to bylo jeho neštěstí; nebo princeska mu pytlík čarodějný odebrala a podobný pytlík dala mu na to místo a do něho 10 dukátů.

Když se prospal, řekla mu princeska: „Včil budem zase hráti!“ — Hráli, dokud měl dukáty; jak mu jich ale pochybilo, třepal a zase třepal pytlíkem, ale nadarmo. Princeska pravila: „Brachu, když nemáš peněz, jdi; ale tu hanbu, která se jiným stávala, tobě neudělám; tebe nedám ze zámku vyhnať, proto že jsem mnoho peněz od tebe vyhrála. Odejdi v pokoji.“

Odešel celý zarmoucený k soudruhům svým. Ti ho již zdaleka vítali a volali: „Nu, bratře, jak se ti vedlo?“ — „Ó bratří, zle — tuze zle; toho pytlíka více nemám, toho jsem pozbyl.“ — Soudruzi: „To je zlá věc; jak pak včil budeme živi? Tady jsme dlužni za jídla a nápoje a nemáme, čím bychom zaplatili.“

Ten, co měl plášť čarodějný, řekl: „Víteli co, bratří, já se šlakovitě pomstím na té babě šejdířské.“ — „A jak?“ byla otázka. — On odpověděl: „Tak se pomstím. Ty mi půjčíš svůj klobouk, aby mne nikdo neviděl, a já si obleču svůj plášť. Jak mile půjde princeska do kostela, chytnu jí, vyletím s ní do povětří a zanesu ji do pustých končin tak daleko, že odtud nikdy netrefí do země své.“ — „Ano, to bude zaslouženým trestem pro ni,“ — vzkřikli dva ostatní.

Ten třetí hned přijal klobouk a oblekl se do svého pláště a číhal na princesku. Když šla po ulici, chamť ji, a zaletěl s ní daleko do pustých hor a tam ji pustil na zem vedle hrušky. Na té hrušce bylo krásné ovoce. I prosila princeska kyrysara, aby na strom vylezl a zatřepal, že by jedla. — „Víšli co,“ řekl voják, „v té věci ti ještě udělám po vůli.“ Ovšem byl tak chytrý, že klobouk i plášť čarodějný nenechal dole, ale vzal všecko s sebou na strom zhůru, položil si obojí na konar (panohu, haluz) a třepal hruškou co sily měl. Ale nastojte, klobouk i plášť spadly první dolů. Princeska si klobouk v rychlosti posadila na hlava, pláštěm se oděla a byla ta tam v rychlosti, nežli se kyrysar na stromě z leku svého zpamatoval; on nyní zůstal samoten v pustých horách.

Co měl dělat? Stál jako ten strom vedle něho — jako hromem omráčený a neměl ani pláště ani klobouka čarodějného více. „Oh, kam se poděju?“ naříkal a chodil po horách. V smutku a zármutku svém sebral několik hrušek a snědl je. To pak bylo druhé veliké neštěstí pro něho. Nebo sotva hrušky snědl, vyrostly mu z hlavy neslýchané veličanské rohy, tak že se v lese s nimi nikde ani obrátit ani pohnout nemohl; všady zavadil a nikterak nemohl prolézti. S velikou prozřetelností a s mnohým namáháním prodral se kus cesty a přišel k veliké jeskyni, v kteréž bydlil poustevník, a ten se jmenoval Vítr. Kyrysar pravil: „Příteli, pomozte mi z hory a doprovoďte mne do vlasti mé!“ — Vítr: „Nejsem tak silný, abych vás do vlasti donésti mohl, ale jděte k mému bratrovi, ten jest silnější Vítr, on vás tam snad donese.“ — Kyrysar: „Rád bych k němu šel, ale nemohu se pohnouti!“ — Vítr: „Nezůstává daleko odtud, tamhle v tu stranu, jděte jen, jak můžete, k němu, on vám snad pomůže od těch rohů.“

Kyrysar protlačoval se, jak mohl, a přišel celý upocený k druhé ještě větší jeskyni, v nížto bydlil starší bratr Vítr. Kyrysar padl před ním na kolena a prosil ho, aby byl tak laskav a jej do vlasti jeho donesl. Starší Vítr: „Mohl bych ti pomoci, přítelíčku, ale ne tak lehce, jak se ti zdá; musím se jít optat k Hospodinu, jak silný vítr fučeti má. Budeli mět fučeti takový vítr, že bude stromy s kořeny káceti, dostaneš se do vlasti své; buděli mět jenom slabě fučeti, nepřijdeš tam, neboť jest to daleko; počkej chvilku, já přijdu hned.“

Vítr se šel optat Hospodina, jaký vítr má fučet, a pán Bůh mu rozkázal, aby fučel silno. Když pak se navrátil, ptal se ho kyrysar: „Jak je?“ — Vítr: „Dobře; silný vítr má fučeti, dostaneš se domů. Ale víšli co, tuto stojí jabloň, vylez na ni, utrhni si jablko, rozkroj ho na 4 díly a jez; po tom jablku ti spadnou ti veličanské rohy.“

Kyrysar se zaradoval a ruče vylezl na jabloň, jen že mu v tom rohy hodně překážely; utrhl si jablko a snědl ho. Jak mu bylo hned lehko! Rohy mu spadly, a, jako veverka, hned byl se stromu dolů. I pomyslil si: „Brachu, ty přijdeš ke svým věcem!“ — utrhl v rychlosti, když dolů lezl, ještě několik jablek a uschoval je; potom zaskočil k nedaleké hrušce a nabral si hrušek do šátku. Pak ho vítr sebral, nesl ho v prudkosti pryč a za chvíli ho složil před hospodou, kde na něj spoludruzi již netrpělivě čekali.

Zaradovali se, že byli zase všickni pospolu. „Kdes byl?“ ptali se ho. — „Ó bratří, kde jsem já byl — vy tam do smrti nebudete.“ — „Jak se ti tam vedlo?“ — „Ó zle, šlakovitě zle!“ — „Kde máš klobouk a plášť?“ — „Ta baba mi klobouk i plášť sebrala.“ — „Ó běda nám, přeběda, včil nemáme ani pytlíka, ani klobouka, ani pláště — jsme dokonale čisti.“

Hospodský jich nechtěl propustit, proto že byli dlužni. „Co pak tu z nás bude?“ bědovali vespolek. — Větrem donesený kyrysar pravil: „Mám tu ovoce vzácné a podivné, které jsem s sebou přinesl z pustých hor. Jeden z vás dvou půjde s nimi na ulici na trh a bude tam ty hrušky zde prodávať; ale nikomu jinému nesmí je prodati než jediné toliko princesce, až půjde z kostela domů. Ostatním lidem je musí tak vysoko ceniť, že jich nebudou moci koupiť, jenom princesce může se sleviť, aby si jich koupila.“

Jeden z nich vzal hrušky do čistého koše a přikryl je čistým šátkem a šel na trh, kudy princeska do kostela a z kostela chodívala. Za malou chvíli přicházela z kostela, a služebník šel několik kroků za ní. Zdaleka viděla již princeska ty neobyčejné krásné hrušky a hned sama přistoupila a ptala se: „Kolik jich prodáváš za groš?“ — „Za groš se neprodávají tyto hrušky; jsouť tak vzácné a neobyčejně chutné, že jenom 3 hrušky za dukát dáti mohu. — Princeska mu je vyplatila všecky a dala si je služebníkem za sebou nésti.

Sotva přišla domů, sedla za stolek, vzala zlatý nožíček, okružovala a jedla s mnohou chutí několik hrušek. Jedla s takovou chutí, že ani nepozorovala, jak jí hned po první hrušce začaly růžky pučeti, které za malou chvíli tak vyrostly, že nemohla v jizbě zůstati. Zavčas ještě šla do velikého večeřadla, ale i tam jenom na zemi ležeti mohla; tak vysoké a široké byly rohy její. Dala se do hrozného naříkání a bědování, tak že se celé služebnictvo a i sám král její otec a matka královna sběhli. Všickni se poděsili a lomili rukama, vidouce princesku na matěry zohavenu.

Král rychle poslal pro lékaře, jichžto se sešlo se všech stran a končin, an služebníci na vše strany se rozběhli a každý ve zmatku dovedl toho, kterého znal. Lékaři se scházeli, a druh po druhu kroutil hlavou a vyjádřil se, že něco takového jak živ ještě neviděl a nezkusil. Měli radu vespolek, co by počnouti měli. Usnesli se pak, že budou ty rohy řezati. Dali se do práce, ale nadarmo: sotva že kus uřezali, hned zase narostly, až hrůza každého obcházela. Princeska se tak poděšila a hanbila, že by se raději ani nebyla viděla. Pomoci jí nemohl žádný.

Tu vydal král hlas od sebe, že ten, kdo by princesce od těch rohů pomohl, dostane ji za manželku a s ní celé království.

Kdo tomu byl radší jak kyrysar, co měl ta jablka; myslilť si: „Počkej, ptáčku, počkej, budeš mi tak zpívať, jak ti budu pískať; krom mne ti žádný člověk nepomůže!“

Dal si přinésť krásné šaty, přestrojil se za lékaře a dal se u ní oznámiť. Byl hned připuštěn a dal se s ní do rozmluvy. Řekl jí: „Vyť jste musila Pána Boha velice pohněvať; musíte míť na sobě veliké hříchy, za které takto potrestána jste. Troufám, že vám jistotně pomohu, ale přede vším musíte mi upřímně říci, čeho jste se dopustila. Podle toho musím pomoc svou spravovati.“ — Ona s pláčem vyznala se, že hrávala ráda v karty, že každého obehrála a k tomu ještě vyhnati dala ze zámku. Posledně pak že s cizím mužem hrála, kterému také ukradla pytlík čarodějný. Potom že také ukradla jinému mužovi čarodějný klobouk a plášť a za to že ji bezpochyby Pán Bůh potrestal. — Neznámý lékař pravil: „Nežli na nějakou pomoc pomyslíme, jest potřebí, abyste ukradené věci navrátila.“ — Princeska ihned dala všecky jmenované věci přinésť a s radostí odevzdala je lékařovi, který slíbil, že je vlastníkům odevzdá. Vzal věci ty a řekl: „Věci tyto hned odnesu, a přinesu léky své, kterými jistotně rohů svých sprostěna budete.“

Za půl hodiny přišel zase, vzal ji za ruku, díval se jí na jazyk a mluvil: „Vy, osobo milá, vy jste něco snědla, z čeho vám ty rohy narostly!“ — Princeska odpověděla: „Nevím, že bych byla něco špatného jedla; snědla jsem několik vzácných hrušek, a jindy nikdy nic sprostého nejídám.“ — Lékař: „Něco jste musila sjísť; ale buďte jista, že vám pomohu, mám dobrý lék, který nepochybí; ale ovšem jen pod tou výminkou pomoci vám mohu, jestli dostanu celé království a vás za manželku, jakož byl pán král do hlasu dal.“ Král i princeska slíbili mu zase, že se tak jistotně stane, pomůželi jí od rohů.

Po těch slovích dal se do léčení. Vytáhl z kapsy jablko a rozkrojil ho na čtyry částky; řekl jí, aby si lehla, a dal jí první čtvrtku. Nemohla však pro rohy nijak pohodlně ležeti. Až pak snědla všecky čtyry čtvrtě, rohy na ránu spadly. — Tu bylo radosti po celém zámku až moc; každý se radoval z toho, že princeska, jediná dcera králova, jest rohů svých sproštěna.

Král hned dal napsati svadební smlouvy, a brzy potom slavilo se veselí, při kterém i oba dva spoludruzi mladého krále byli, kterým hned slíbil, že ostanou při dvoře jako nejprvnější páni až do smrti.

O svadebném veselí se jedlo a pilo. Mezi jinými věcmi „jedli tam chleb ze rži — a ty, Marku, nelži!“




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.