ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden král a měl syna, a ten již byl veliký. Král mu chtěl odstoupiť království a kázal mu, aby se oženil. On pak se ženiť nechtěl, že se mu nelíbila žádná z jeho stavu královského, a říkával, že jakou bude chtěť, tu si vezme. Král mu povídal, že to nemůže býť, ale přece povolil mu, že měl jen toho.

Syn odjel do světa a hledal dlouho. Jedenkráte jel vesnicí, a tam prala sedlákova dcera své šaty, ta se mu ulíbila. Vešel na vodu a mluvil k ní: „Vy, panenko, jestli pak byste mne chtěla?“ Ona mu pravila, aby neměl z ní smíchu. On pak řekl jí, že nemá žádného smíchu a že bude královnou.

Šel s ní k jejímu taťkovi a povídal mu to. Otec mu také pravil, aby toho nedělal, že jeho dcera nehodí se do královského rodu a že je chudobná. Princ však nechtěl od svého odstoupiť a šel to oznámiť svému otci královi. Král mu na to odpověděl: „Jest to sice chyba, že si chceš dceru sedlákovu vzíti za manželku, ale když jinač nechceš, jeď si pro ni.“

Dal zapřahnouť pro sebe a pro nevěstu čtvero koní, a pro její rodiče po dvouch. Všickni přijeli do paláce královského, a byla svadba.

Po svadbě za půl druha roka musil mladý král do vojny. On již dávno znamenal, že matka královna na jeho ženu měla záškvaru,^[123] proto že pochází z chudobného stavu. Hleděla, jak by ji z hradu královského vybyla. Nežli mladý král do vojny odešel, řekl manželce své: „Manželko, co ty podpíšeš, tomu budu věřiť!“

Když odešel, matka přemýšlela, jak ji vyzbýti pryč. Chtěla to udělať všelijakými konci, až pak slyšela, že v tom městě bývá čarodějnice, tu hned dala si zavolať, aby jí poradila. Čarodějnice ptala se, jeli těhotná. Matka odpověděla, že je. Čarodějnice na to povídala: „Tož jí pomůžeme.“ Dala matce královně prášek a řekla: „Při stolování dejte jí ho do koflíku, ať ho vypije, a bude hned spomoženo.“ Mladá královna při stolování vypila ten prášek s vínem, a za dva měsíce porodila chlapečka chlupatého.

Matka synovi svému do vojny odpísala, jak a kterak. Mladý král na vojně měl z toho žalost velikou a odpísal manželce své, aby mu sama dala zprávu, jeli to pravda nebo není. — Ona sama odpísala, že je tak.

Včil psal mladý král z vojny matce své, aby manželce jeho vydali na rok stravy a všech potřebných věcí a zavedli ji i s chlapečkem k moři; tam ať se uplete loď, a na tu loď ať se naloží strava, potřebné věci, jeho manželka a rozeňáťko a ať se pustí po moři.

Ona se plavila, až bylo nedaleko půl roku; chlapec byl již chytrý, bylo mu již tři čtvrtě roku, již mluvil a učil se modliť Otčenáš. Ona si ho sama křestila na člune, proto že ho doma nepřipustili ke křtu, a dala mu jméno Janek. Matka mu povídala, že má na nebesích Otce, a vykládala mu o světě, o městech, a o lesích, kde bývá černo. Chlapec se jí ptal, že jest pořád bílo, kdyže přijdou do lesa, kde by bylo černo. Matka odpověděla: „Až dá Bůh, přijdem, co bude a i černo.“

Po roce již nebylo stravy, a tu připlouli k lesu. Chytli se stromu a vylezli do hory. Matka povídala: „Janku, tu budeme, a spravíme si nějakou boudku.“ Janek pak řekl: „Ukažte mi, jak bych postavil tu boudku.“ Ona mu to ukazovala, a on nanosil kamení a dříví, a ustavili boudku. Potom ušel Janek od boudky na bok a stál mezi stromovím. Když tak stojí, letěl vedle něho jelen. Janek udivil a ulekl se, co to je. Šel do boudy a volal: „Maměnko, letělo tu veliké zvíře: mělo čtyry nohy a dva veliké rohy.“ — Matka mu povídala: „Nemohls ho chytiť? To byl jelen; byli bychom pekli!“ — Janek odpověděl: „Já jsem to nevěděl, až zejtra ho chytnu.“

Na zejtří zase stanul na boku u boudy, a jak přiletěl jelen, drap ho za rohy, přivlekl před boudu a volal: „Již je tu; jak pak ho mám zabíť?“ Matka odpověděla: „Napřed ho udeř do čela, a potom ho zapíchneme nožem, svlečeme ho, jak ti to ukážu.“

Rozpárali ho, svlekli mu kůži, rozsekali maso a dali ho vařiť. Když se najedli, povídala matka: „Ale, Janku, kdybysme hovězího masa měli? Jdi se podívat do města!“ Janek se ptal: „Kde pak v městě dostanu masa?“ — Matka odpověděla: „Kde se uhledneš kouřiť, tam bude město; a kde bude hromada psů, tam jsou jatky.“^[124]

Přiběhl k městu, a strážníci na bráně ulekli se ho a stříleli po něm; ale žádná kulka se ho nechytla. Janek běžel do města a vida hromadu psů, letěl mezi ně: psi se rozběhli, šel do jatek, nebylo tam žádného řezníka, všickni utekli; tož on vzal si masa, co mohl unésť a běžel do lesa k matce. Matka mu povídala: „Ano, to je to hovězí maso, ale chleba a rohlíků bysme také potřebovali.“ Janek povídal: „Že jste mi to neřekla? Ale půjdu zase; máteli měch?“ — Matka mu dala jehlu a niť, a Janek zase běžel.

S brány na něj zase stříleli, ale když se ho žádná kulka nechytla, rozběhli se strážníci strachem, a on vběhl mezi prodavačky, které také všecky odběhly. Janek si tam vzal kus plátna, ušil měch, sebral chléb a rohlíky a hodil také několik kousků psům, a ti ho měli rádi. Zase to donesl matce.

Měšťané vedli stížeň u krále, že jim takovou škodu dělá. Král se uvolil, že mu sám všeho dá, a tázal se, kdo by se obral, co se ho chce optať, že dostane obdarování. Jeden se chtěl na to dáť. — Matka zase řekla: „Ale, Janku, potřebujeme mouky, vína a soli, a prase by nám také bylo dobré, pekli bysme buchty a mastili jich dobře.“ — Janek odpověděl: „Donesu to, buďte jistá.“ Sebral se a šel.

Stráž byla dvojnásobně obsaděna; když přiběhl Janek k bráně, byl tam jen ten, co čekal, ostatní utekli; ten pak se na bráně ukryl. Janek když ho tam uviděl, přišel k němu a volal: „Co tu děláš? Ty na mne čekáš?“ — Čekám na tě, řekl strážník, král ti vzkazuje, abys k němu přišel, že ti zaopatří, co potřebuješ.“ — Janek odpověděl: „Kde je král? Doveď mne k němu!“ — Strážník pravil: „Dovedu,“ a šel s ním ke královi, a král, když z okna tu ohavu špatnou viděl, nepředpustil ho. Janek ale kopl do dveří, všel a pravil: „Co mi chceš, králi?“ — Král pravil, že mu dělá velikou škodu. — Janek povídal: „Co ti dělám za škodu?“ — Král mu řekl, aby mu již více žádné škody nedělal, ani jeho měšťanům, že ho zaopatří, a ptal se ho, co potřebuje. — Janek odpověděl: „Potřebuji víno, mouku, sůl a prase.“ — Král jej vzal s sebou do sklepa a dovolil mu, aby pil z prvé bečky. Janek ale řekl: „Králi, pij ty napřed, a pak budu teprv já píť!“ — Král tedy pil napřed, a potom Janek okusil vína ze všech beček; až v zadní bečce se mu víno líbilo, proto řekl: „Králi, toho mi dáš!“ Král svolil, Janek vzal bečku na ramena, zanesl ji do lesa matce a ptal se jí: „Je to ono?“ — Matka praví: „Ano,“ a poslala ho pro tu mouku.

Janek zase šel ke královi a řekl: „Včil mi dej té mouky!“ Král ho vedl do zásobárny, tam si Janek vzal čtyry pytle mouky a špalek soli a šel domů. Potom šel pro prase; i to dostal, a král mu kázal: „Přijď zejtra ke mně, budu s tebou rozprávěť!“

Janek zanesl prase do boudy kamenné a ptal se matky, máli zejtra jíť ke královi, že prý s ním chce rozprávěť, ale že neví co. — Matka mu dovolila, že může jíť. Janek přišel a král mu pravil: „Když jsi tak silný, jeď s mým princem; za lesem jsou tři princesky, a kdokoliv pro ně jel, každého tam loupežníci zabili; jeď tam se synem mým, aby nepozbyl života.“ Janek odpověděl „Půjdu, a neboj se nic, tvůj princ přijde zase zdravý nazpět!“

Hned sedl princ do kočáru a chtěl, aby si Janek sedl s ním; ale Janek nechtěl a řekl: „Já mám lepší nohy nežli ti koně a poběhnu pěšky!“ Kočár jel, a Janek hned po předku, hned po zadku letěl. Když přijížděli k tomu lesu, pustil se po předku, a tam byly dvě cesty, jedna čihy a druhá hot. Janek se pustil v pravo, a kočár jel v levo, neboť kočí Janka před sebou neviděl. Janek neslyše dlouho kočára, pomyslil si: „Kde pak je tak dlouho?“ Potom se vrátil a běžel na levou cestu.

Když přiběhl ke kočáru, uhlednul prince u kočáru klečeť, a kolem něho byli zbůjníci. Janek křičel na něho: „O ty hloupý chlape, co tu klečíš, hned běž a sedni si.“ — Těch zbůjníků bylo bez jednoho šedesát. Janek kázal princovi: „Jeď, já se tu spravím!“ Kočár odejel, a Janek chytl každého za krk, uhodil jím o zem a tak všecky poházel mrtvé na hromadu, jenom náčelníka nechal, a tomu povídal: „Ty mi včil ukaž, kde máš svoje věci a klíče od nich!“ Náčelník mu ukázal plné sklepy zlata, stříbra a šatstva všech královských princů, co tam přišli o život. Janek mluvil: „Včil mi dej ty klíče!“ Náčelník zbůjníkův prosil, aspoň ty aby mu nechal. Janek ale klíče odebral a řekl zbůjníkovi: „Včil půjdeš za mnou!“ On šel až ke hromadě, kde ostatní zbůjníci mrtví leželi; tam i jej popadl za krk a položil ho mrtvého na ně. Potom běžel za princem.

Princ ale spíchal, co by mu odjel aby ho nemohl dohoniť. Janek to zbačil,^[125] že mu chce odjeť; pospíšil za ním a když ho dohnal, koně mu zastavil a řekl: „Kdyby se mi trošku chtělo, udělal bych ti co těm.“ Princ ho ale prosil, aby mu odpustil, a děkoval mu, že ho od smrti vysvobodil. On mu odpustil, a jeli dále, až přijeli do hradu, kde ty tři princky byly.

Princ si oblíbil tu nejmladší z nich, a otec král mu ji slíbil. Za několik dní měla býti svadba. Avšak ty starší dvě záviděly to sestře mladší a umluvily se, že ji připraví o život. Janek to zpozoroval, a proto vlezl pod postel té nejmladší princky: O půl noci přikradly se starší dvě sestry k ní a zavraždily ji. Janek jich viděl, ale byl tak unaven, že se nemohl zpamatovať. Potom zase na ráně tvrdo odespal. Ráno přišel otec se dívat a nalezl dceru zabitou. Zůstalo na tom, že ji musil princ zabíti, neboť spal ve vedlejším pokoji. Hned byl odsouzen na smrt, a již ho vyvedli, aby byl oběšen.

Janek procitl a běžel do pokoje k princovi. Nebylo ho tam. Letěl dolů ke kočímu, ptal se, kde je princ. Kočí mu vypravoval, že bo odsoudili na smrt, proto že prý zavraždil nejmladší princku, svou nevěstu, a již prý ho odvedli k šibenici.

Janek odběhl tam, lidé všickni uhýbali. Když tam přišel, princ již klečel na kolenách a měl býti oběšen. Jan zkřikl: „Co tu klečíš?“ — Princ odpověděl: „Katať ni!^[126] Hned by již bylo po mně, kdybys nebyl přišel!“ Jan volal: „Kteří tě odsoudili?“ — Princ odpověděl: „Již jim to miň! Oni mysleli, že jsem já zavraždil princku!“ — Jan zvolal: „Pojď se mnou ke královi, a já mu povím, kdo princku zavraždil.“

Kati odstoupili, a princ šel s Janem ke královi do hradu, a ten se velice zarmoutil, že dcery jeho starší zavraždily sestru nejmladší. Král hned je dal předvolati a vyslýchati, ale ony zapíraly. Tu vystoupl Janek a pravil: „Tys přinesla o půl noci světlo, a ty nůž, a zapřeteli to, dostanete každá jednu, že bude hned po vás.“ — Sestry se polekaly, vyznaly vraždu spáchanou a hned byly odsouzeny na smrt a odpraveny. Král pak dal království své princovi za utrpené strachy a nevinné odsouzení.

Včil zase jeli nazpět domů do města; když přijeli na to místo u silnice v lese, kde mrtví zbůjníci leželi na hromadě, slezl Janek s kočáru a kázal princovi, aby také slezl. On slezl, a Janek mluvil k němu: „Hle jak to jsou na hromadě, tak bys ty sám mrtev býval. Tam jsi žádnou z těch princek nedostal, tedy včil tuť poklekni a slož mi přísahu, že si vezmeš mou maměnku za manželku!“ — Princ bědoval, že si má vzíti za manželku matku jeho, která snad je taková jako on. Ale Janek mu povídal, že je pěkná. Princ tedy řekl: „Nechť je vůle Boží,“ a přísahal, že si ji vezme.

Jak přijeli domů, hned byla hostina. Tatík se ptal syna: „Jak se ti dařilo?“ Syn vykládal tak a tak, a všecko, i to řekl, že přísahal, vzíti si za manželku Jankovu matku, sice že by nebyl ostal na živě. Král řekl: „Což dělať? jináč není!“ a hned naporučil, aby pro ni jel a vojsko aby se postavilo před palácem a očekávalo ji. Princ, když odjížděl, slíbil, že, budeli hezká, dá znamení ohněm u lesa. Jel tam a vzal mýdlo a krásné šaty s sebou. Ona se na břehu mořském umyla a oblekla. Princ, jak ji spatřil, měl radost, dal umluvené znamení a jel s ní do města.

Jak přijížděli k městu, vojsko střílelo a zavzněla krásná hudba. Janek, který běžel vedle kočáru, jak to uslyšel, řekl matce: „Maměnko, kdybych to byl věděl, že ti chlapi s těmi dřevěnými troubami umějí tak hráti, dávno bych je byl všecky do lesa sebral, aby vám tam bylo veselo.“ Potom lítal přes ten kočár a skákal samou radostí, že maměnka dostala se za krále.

Měla býti hned svadba. Ale matka Jankova povídala že byla provdána za krále toho a toho a že neví, jeli ještě na živě. Hned se tam vypravili rychlí posli a přinesli zprávu, že král se více z vojny nevrátil a v ní zahynul. — Nyní teprv svolila k svadbě, kteráž byla hlučná a slavná.

Několik roků žili již spolu šťastně, a Janek býval také v zámku. Ale najednou ostal smutný. Matka se ptala: „Co je ti?“ Janek pak odpověděl, že mu je teskno a že ho je hanba bývati mezi nimi; prosil maměnku, aby s ním vyšla, kde žádný nechodí. Matka s ním šla do pole. Tu on jí povídá: „Maměnko, tu máte nůž, a probodněte mne!“ Matka mu řekla: „Ty jsi mi prokázal tolké dobrodiní, jak bych ti to mohla učiniť?“ — Janek nechtěl jináč, prosil ji do třetice a pak žádal, aby aspoň tím nožem proti němu zaměřila, že on se zapíchne sám. Ona tak učinila, on se jí vrhnul na nůž, a jak se toho nože dotkl, medvědí kůže s něho spadla, a on ostal krásným mládencem. S velikou radosti vrátili se do hradu, a mladý král, jeho otčim, pravil: „Víšli co, Jene, já budu zde kralovati, a ty budeš míti to druhé království!“ Ale Jan odpověděl: „Otče já mám více majetství, nežli zač obě vaše království stojí: tuť jsou klíče od mých pokladů: pojeďme tam a rozdělíme se.“ Sebrali 24 vozů a naložili na všecky zlato, stříbro a drahé vzácné šatstvo. Jan pak převzal to království po třech princkách a panoval tam dlouhá léta.