ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla jedna princezna, a ta byla pořád smutna, proto hledali ještě jednu k ní, co by také tak smutna byla. Našli jednoho měšťana dceru. Obě přebývaly pospolu a dostávaly potřebnou potravu.

Princezna řekla přítelce své: „Ráda bych věděla, jaká je ta voda z toho moře.“ — Šly a nabraly si jí do džbánečka, a jak ji vypily, do tří čtvrtí roku měla každá chlapečka. Princka měla Petra, a její přítelka měla Karla; oba dva byli jednací v obličeji a v osobě.

Včil prosily, aby jim otec král ještě jednou toli potravy posílal, že je tam jiný vzduch. On na to nic nedbal a posílal. Jednoho dne princezna zase psala otcovi psaní, když již bylo každému chlapečkovi sedm roků; šla si do druhé světnice pro pečeť, a Petr vzal péro a napsal na spodku, že svého staříčka pozdravuje. Princezna do něho nepohledla a zapečetila ho.

Otec psaní přečetl a myslil si: Co pak tam mají za Petra? Hned se tam vybral se svým vojskem a uviděl dva chlapečky. I chtěl oběma děvčatům udělať smrt. Pozval všecky krále, aby se přišli na tu smrt dívat.

Králové, když přišli a slyšeli, co se bylo přihodilo a proč mají býti obě děvčata usmrcena, stáli na tom, že to může pravda býti, že ti chlapci z té vody byli. Dali jich obou na moře chodiť. Ony chodily a nepotopily se, než pořádně po moři chodily. Král uznal obě za nevinné, dal každému z těch chlapečků bílého koně a poslal jich do světa.^[183]

V té cestě potkali vlčici; tu vlčici chtěli zabiť, ale ona jich prosila, že jim dá své mladé, jestli jí darují život. Darovali jí život a vzali si její dvě mladé; každý si vzal jedno. — Jeli dále a potkali medvědici; tu také chtěli zabíť, ale ona jich prosila, že jim dá své mladé, jestli jí darují život. Darovali jí život a vzali si její dvě mladé; každý si vzal jedno. — Jeli dále a potkali lvici; tu chtěli také zabíť, ale ona jich prosila, aby jí života neodjímali; aby si radši vzali její mladé. Neodejmuli jí života a vzali si její dvě mladé; každý si vzal jedno. Každý měl mladého vlka, medvěda a lva, a ti za každým běželi. Když jich měli, odtrhli se od sebe. Jeden šel dolů a druhý zhůru do světa.

Petr přišel do jednoho města do hospody a ptal se, proč jsou domy v tom městě modrým suknem obtáhnuty. Hospodský mu pravil, že jest za městem drak, a ten jí s pořádky lidi, a že dnes přišlo na dceru královu. On šel, že se také půjde dívat na smrt té dcery královské.

Jak tam přišel, vzal její zástěru a dal ji tomu drakovi na krk a potom mečem sekal jak sekal. Jak ustál, zvířata draka držela, až mu bylo konec. Ale Petr měl v celém těle jed z toho draka; a zvířata šla a sbírala lístků; po těch lístkách bylo mu lépe.

Když bylo po draku, Petr se svými zvířaty odešel, a služebník vezl princeznu domů. Ona se mu musela zapřísahať, že řekne, že on ji od smrti obhájil. Král, když to slyšel, dával mu ji hned za manželku, ale princezna prosila, aby směla do dne do roka čekať, a potom že budou měť spolu svadbu. Ona tatíčkovi neřekla, že čeká, přijdeli pravý osvoboditel.

Za rok a za den přišel Petr zase do toho města a do té hospody. Přišed do hospody ptal se hospodského, proč jest město obtáhlé červeným suknem? Hospodský odpověděl: „Rok a den minul, jak tu byl drak, kterého služebník královský přemohl; král ma za ten skutek dal princeznu za manželku, a dnes právě bude svadba.“

Petr se hned přestrojil do krásných šatů, šel na hrad a vzal svá zvířata také s sebou. Princezna stála smutná v okně a jak spatřila zvířata, hned je poznala a svého osvoboditele též. S radostí ho přivítala a představila otci svému. Král, když uslyšel, že Petr je pravý osvoboditel dcery jeho, rozhněval se na svého služebníka, který lhal a se vydával za osvoboditele, a dal ho hned čtyřmi voly roztrhať.

Na druhý den měl Petr s princeznou svadbu, na které i zvířata pod stolem ležela a dobře se měla. Po stadbě ptal se Petr manželky své, co je to za horu naproti zámku, že včil ani listů na ní není, když je léto. — Ona mu povídala, aby se ani na tu horu neptal, že kdo do té hory vejde, žádný z ní nevyjde.

On šel přece na druhý den do té hory a otměl tam. Viděl letěť zajíce, vlk mu ho chytil a donesl, a on si ho na rožni upekl. Když toho zajíce pekl, přišla k němu stará bába a povídala: „Mládenečku, vždyť pak se mi dejte ohřáť!“ — On odpověděl: „Ohřej se bábo!“ Ona se zhřívala, a za chvíli povídala: „Mládenečku, vždyť mi dejte upeci tu žábičku!“ — On jí řekl: „Upeč si bábo!“ — Tož ona si žábu pekla, brala s ní pěny a házela mu na zajíce. — On jí pravil: „Nemasť bábo!“ — Potom mu povídala: „Mládenečku, dejte mi tím proutkem ta zvířátka pobíť!“ — On jí povídal: „Tukni si jich bábo!“ — Ona se tím proutkem dotkla zvířat jeho, a hned všickni v kameny se obrátili.

Na druhý den přišel Karel do toho města a do té hospody, co tam býval Petr. Že měly oba šaty jednaké i zvířata jednaká, hospodský myslil, že je to Petr, a řekl mu: „Byl jste, milostivý pane, na honě?“ — Karel odpověděl: „Byl jsem!“ — Hospodský pravil: „Nejmilostivější paní manželka princezna bude již s toužebností očekávať!“ — Karel odpověděl: „Ano, ano, musím raději pospíchať, abych přišel domů!“

On z řeči té poznal, že Petr, přítel jeho, musil státi se manželem princezny, neříkal hospodskému nic, že je na omylu, a šel do hradu, aby navštívil přítele svého. Když přišel do hradu ke královně, ona myslila, že to jest její manžel, a povídala mu: „Kdes pak byl přes noc?“ — Karel odpověděl, že se zdržel a otměl a že již nemohl domu přijíť. Potom se ptal na tu horu, co byla za hradem. — Ona povídala: „Vždyť již víš, vždyť jsem ti to již včera povídala, že kdo do té hory vejde, žádný z ní nevyjde!“ — Karel ale pravil: „Ba arciť, již jsem se z toho vyspal a zas jsem to zapomněl.“ On se nadál, že přítel jeho Petr zašel do hory, a že se mu tam snad přihodilo neštěstí. Šel také do té hory a také ho tam noc zachvátila. Vlk mu přinesl zajíce, a on si ho pekl na rožni. Když pak si ho pekl, přišla k němu ta stará bába a povídala: „Mládenečku, vždyť pak se mi dejte ohřáť!“ — On jí odpověděl: „Ohřej se, bábo!“ — Ona se zhřívala, a za chvíli povídala: „Mládenečku, vždyť mi dejte upéci tu žabičku!“ — On jí řekl: „Upeč si, bábo!“ — Tož ona si tu žábu pekla, brala z ní pěny a házela mu na zajíce. — On se na ni hněval a pravil: „Nemasť bábo, aneb si to sama sněz!“ — Bába přestala házeť a povídala mu: „Mládenečku, dejte mi tím proutkem ta zvířátka ťuknouť!“ On ale odpověděl: „Ukaž, bábo, ten proutek, já si ťuknu sám!“ — Vzal jí proutek a bábu bil. Ona křičela a prosila, aby ji nebil tím proutkem, ona že se neobrátí v kámen, jako včera ten mládenec a jeho zvířata; kdyby ji bil dva roky, že ji nezabije, a prosila, aby jí to odpustil. — Karel pravil: „Pověz mi, jak bych Petra a ta zvířata zkřísil?“ — Ona mu řekla, aby tu žábu rozpáral a žluč z ní vybral a tou žlučí aby pomazal ta zkamenělá zvířata a toho mládence. — On tak učinil, a hned všickni ožili. Potom pravil: „Včil ty, stará čarodějnice, musíš mi říci, jak bych tebe zabil, abys již nikdy více neškodila lidem.“ — Ona odpověděla; „Tím tlustším koncem proutka mne musíš dobře bíť, tož mne zabiješ.“ — Karel to vykonal, čarodějnice se obrátila v kámen, kterýž tam až do toho dne jest, a navrátili se oba dva domů k Petrově manželce, kdežto byli dlouhá léta v přátelství a lásce živi pohromadě.