Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 33 | čitateľov |
Byl jeden král, a ten byl se svou ženou již dlouhá léta, a neměli chasníka žádného, až potom za čas měli chlapečka. Když jim ho Pán Bůh dal, král se manželky ptal, které by si naptali kmotry. Královna odpověděla, aby si naptal, které on sám chce. Král pak povídal, že ráno půjde a ať potká, koho potká, ty že za kmotry naptá.
Na druhý den ráno vyšel z hradu a potkal dvou žebráků, a ti byli svatý Petr a Pán Bůh sám, on to ale nevěděl a těch naptal za kmotry. Když jich naptal, šli a okřestili ho a dali mu Vojtíšek.
Jak šli po křestu svatém ze zámku, to si oba kmotři povídali, co mu budou vázať jeden a druhý? — Sv. Petr povídal: „Co já mu mám vázať? Já mu budu vázať, aby se mu na zemi dobře vedlo, čeho by si přál, aby měl.“ — A Pán Bůh zase, že mu bude vázať, aby se mu po smrti dobře vedlo. V tu chvíli pak, co si to kmotři povídali, chodil u zámku voják na stráži, a ten to všecko poslouchal a věděl, jakou ten chasník bude míti moc. Hned si myslil, jak by tu jeho moc mohl pro sebe zužitkovať.
Zatím již vyšla královna na úvod do kostela. Potom šla jednou se svými služkami na procházku, a jak vyšla z domu, zůstala v zahradě seděť s Vojtíškem; služky šly po předku. Jak tam seděla, odespala a chlapečka měla na klíně. Ten voják, jak to uviděl, shodil zbraň a šaty vojenské, šel k ní, vzal jí chlapečka s klínu a utekl s ním pryč.
Když s ním utekl, přišel do hory,[81] a v té hoře přišel do jedné chalupy, a tam byla vdova po myslivcovi. Voják ji žádal, aby tomu chasníčkovi prodala mléka. Ale ona mu povídala, že ani tak pro něho by to neudělala, ale že to udělá pro toho chasníčka, že je tak krásný, a proto že mu darmo mléka dá. Ten chasníček jí tak do oka padl, že ho od něho odkupovala. On jí ale povídal, že jí ho nemůže prodať; chceli si odkoupiti chasníčka, aby si odkoupila i jeho. Ona povídala, jeho že si nemůže odkoupiti, ješto jest teprv 14 dní po smrti mužově; že se nemůže již včil vydávať, ale aby dočkal některý čas, potom že se to může státi, potom že bude moci i jeho si odkoupiť.
Král zatím doma dal svou manželku z hněvu zazdíť, že ztratila synáčka, a vzal si jinou manželku.
Po některém čase vzal si voják vdovu po myslivcovi za manželku, a byli spolu živi v pokoji, až bylo Vojtíškovi dvanáct let. Tu mu povídal tatík: „Vojtíšku, nepůjdešli se mnou na hon?“ — Vojtíšek odpověděl: „Tatínku, půjdu rád, jen když mne s sebou vezmete.“
Šli na ten hon, a jak měli snídať, řekl tatík: „Vojtíšku, včil nám patří snídať a nemáme ničeho, než jen kousek suchého chleba.“ — Vojtíšek pravil: „Až přijdeme domů, maměnka nám něco dobrého připraví; snězme kousek toho suchého chleba.“ — Ale tatík řekl: „Kdybys si tak pomyslil, abys měl dobrých jídel a dobrého vína a již by to tu bylo! — pomysli si to!“ — Vojtíšek si to pomyslil, a hned byl stůl přistrojený a maso, víno, pečenka a chléb na stole. Jak to bylo, tatík s Vojtíškem pojedli, a jak pojedli, řekl tatík: „Vojtíšku, kdyby tu zajíc letěl okolo, zdali bys ho již uměl zastřeliti?“ — Vojtíšek odpověděl: „Ano, tatínku, jen kdybyste mi dovolil.“ — Zajíc běžel, Vojtíšek zamířil, a zajíc hned ležel. Potom běžela laň, a tatík pravil: „Ale Vojtíšku, zdali bys i tu laň zastřelil?“ — Vojtíšek zamířil, a laň již ležela. — Milý otec si pomyslil: „Ten tak dobře střílí a teprv je chlapčisko;[82] kdybych já tak mohl jak on.“
Na třetí den povídal manželce, že půjde na hon, ona že musí Vojtíška doma zastřeliť a srdečko z něho mu dáť; a jak ho nezastřelí, že on zastřelí obou jich. Manželka byla nad tím ukrutně smutna a truchliva, neboť ho měla velice ráda. Vojtíšek přišel domů a vida, že matka pláče, povídá: „Co je vám, maměnko?“ Ona odpovídá: „Ani ti nebudu praviť!“ Vojtíšek ji prosil, aby mu to přece pravila; a matka mu povídala, že ho má z rozkazu otcova zastřeliť. On pak jí řekl: „Nestřílejte mne; máme kohouta, toho zabíjeme a jeho krev rozstříkejme a to srdce z něho vyjmeme, a řekněte, že to jest srdce ze mne; zatím ho to omine, a pak již mne nedá zastřeliť.“
Matka to tak udělala. Vojtíšek se ukryl pod lůžkem, a když přišel manžel domů, žena mu podala srdce z kohouta. On jí povídal: „Když včil máš srdce z Vojtíška, tož mi ho usmaž, a já ti povím, co a jak je. On měl všecku moc; co si na světě pomyslil, všecko udělal; až jeho srdce sním, budu já na jeho místě a co si na světě pomyslím, všecko udělám jak on!“
Jak to tatík tak řekl, Vojtíšek hop z podlůžka a řekl: „Hle tatínku, nevěděl jsem, že takovou moc mám, ale žes mi to včil zjevil, ty se obrať v psa a maměnka v pušku.[83] Stalo se; on byl psem, a ona byla puškou. Tož ostal sám tam a měl jen toho psa a tu pušku.
Po nějakém čase rozeslal král po všech myslivcích, aby se sešli, že bude veliký hon. Vojtíšek šel také na ten hon s tím psem a s too puškou. Všickni páni se rozcházeli v kolo, a král uhlídal malého myslivečka a řekl: „Tamhle ještě jeden mysliveček jde: toho já si zvolím a budu s nim stříleť!“ — Šel vedle krále Vojtíšek a co si pomyslil, všecko zastřelil, tak že měl on a král množství zvěřiny nastřílené. Král povídal: „Zdá se mi, že ani toli zvěřiny nemám, co se jí tuto naatřilelo.“ — Vojtíšek odpověděl: „Jakkoli jsme mnoho nastříleli, chci, aby jí bylo ještě desekrát víc.“ — Stříleli zase, a přibíhalo a postřílelo se ještě desekrát víc zvěře. Král kázal svolati myslivce, aby viděl, mocli mají oni nastřílené zvěře. A ti neměli žádný nic. Tož jich bylo ukrutně hanba, že taký chlapec toli nastřílel a oni, tací vyvolení myslivci, nic neměli.
Potom byla v lese hostina. Po jídle řekl král: „Včil budou se nějaké kousky prováděť, kousky všelijaké; ty nejmenší myslivečku, začni!… jaký pak ty bys nám kousek provedl?“ — Vojtíšek povídá: „Ano, jasnosti královská, jen jestli mi ráčíte povoliť jaké kousky provodiť!“ — Král mu povolil. Tož Vojtíšek pravil: „To je můj pes, a to je má puška; a včil chci, aby z toho psa byl člověk a z té pušky též!“ — Stalo se. Oni jak to uviděli, všickni se přenáramně uřísli,[84] co to za hrůza. Král se ho tázal, kdo by byl a odkud by byl. Vojtíšek vyprávěl ze svého života, co věděl, a král se ptal tatíka před ním stojícího a strachem se třesoucího, kde vzal toho chlapce, když ještě byl dítětem malým. — Tatík všecko vyjevil, a král poznal, že Vojtíšek jest jeho synek vlastní. Vojtíšek zvolal velikou radostí: „Jasnosti královská, vy jste můj tatínek pravý, a to je maměnka, co mne vychovala; ale kde je ta matka, co mne pod srdcem nosila?“ — Král se zarmoutil a pravil: „Musím se ti přiznati, dal jsem ji zazdíti za to, že tebe ztratila!“
Potom všickni šli do zámku královského a člověka, co byl psem a zase člověkem učiněn, svázali a vedli ho s sebou. Král ukázal synovi místo, kde byla nevinná matka jeho zazděna. Zedníci hned rozebrali zeď, ale nebylo tam po matce nic než jen prach. Vojtíšek splakal a povídal: „Já chci, aby byla z toho prachu má matka tak krásná, jak bývala.“ Ona hned tak byla krásná, jak bývala král ji objal, odprosil, plakal před ní a vzal si ji zase za pravou manželku svou a tu, co Vojtíška vychovala, vzal si za kuchařku a tu, co si vzal za druhou ženu, poslal pryč. Toho pak, kterýž Vojtíška malého vzal matce s klína, dal zakopat do země až po krk, aby tak podle zásluhy bídně zhynul.
— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam