ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jistý muž z Horních Pasek Rožnovských, člověk veselého ducha, vypravoval mi tuto pověst:

Přišli havíři Vitkovští kopat rudu. Byl prvý den měsíce května. Přišli ke mně a řekli: „Kramoliši, pojďte s námi na Radhošť.“ — Já jsem jim odpověděl: „Prosím vás, nemůžeme bez světla do těch děr.“ — Havíři: „Jak moc toho světla budeme potřebovať?“ — Já: „Nevím, jak dlouho tam ostanem, jen dnes, či snad i na zítřek? Nazítřekli, potřebujem sedm liber. Bez pití tam také nemůžeme býti a bez chleba.“ — Jich bylo šest, sedmý byl jsem já. Každý z nás měl pecének po 16 groších na dva dny. Když jsme tam přišli, oni jako havíři měli býti smělejší než já; ale žádný nechtěl do těch děr. To vida, povídal jsem: „Já půjdu, a vy, pánové, musíte nadělat řezin.^[9] Jak jich přinesli, vzal jsem jich půl měcha, dvě libry svíček, a šel jsem tam. Šel jsem tak daleko, až jsem přišel na takové místo jako světnice. Tam odtud šla jedna díra dolů, druhá nahoru. Pustil jsem se do té dolní. Když jsem se do ní pustil, uviděl jsem tam skálu ve výšce těch kamen (při tom ukázal na vysoká kamna v světnici). Po skále té byl chodníček šikem, a proti té skále byla jeskyně. Chtěl jsem přes tu skálu dále přejíť, abych mohl havířům něco povědíť. Když jsem šel po tom chodníčku, spadnul jsem do té jeskyně tři a půl sáhu hluboké. Světlo mi zhaslo; ale měl jsem sírečky za ňadrami, udělal jsem znovu světlo a posvítil jsem si nahoru, jak hluboké to je. Myslil jsem si: „S pomocí Boží přece se tam dostanu.“ Pomáhal jsem si, až jsem vylezl nahoru. Tam nebylo nic jiného mezi skalami, než hlína, jak by jí namísil, a v ní světlá zrnka jako hráchy. Sebral jsem té hlíny, a umísil ji jako hodná pěst a vrátil jsem se zpátky. Když jsem přišel k havířům, ptali se mne, jestli je tam té hlíny víc. — Já jsem jim pověděl: „I kdybysme tam všeci vlezli, neuneseme ji.“ Lezec^[10] mi řekl, abych šel pro ni ještě sám. — Já řku: „Hle, já sám nepůjdu; ale pošlete se mnou jednoho, jsem hotov, polezu hned, a přinesem jí, co budete chtěť. Žádný nechtěl, a já sám také jsem nechtěl. Havíři se sebrali, a šli jsme domů; potom ode mne odešli.

Za nějakých osm dní přišli zase zpátky, a ten lezec mne prosil, abych šel do Radhoště pro tu hlínu. Já povídám: „Mně je jedno, půjdu, půjdeteli se mnou.“ Když jsme přišli do té díry, přišli jsme k té skále. On povídá: „Kdybych tam našel tolký kus zlata, jak jsem sám, přece přes tu skálu nepůjdu.“ Já jsem se sebral a šel jsem sám; ale hned jsem mu povídal: „Kdyby se stalo, a já spadnul, ať mi dáte pomoc.“ Když jsem přišel na druhou stranu, uválel jsem té hlíny hodné tři kuličky a přehodil jsem jich k němu. Jak jsem mu jich přehodil, šel jsem také zpátky k němu. Když jsme přišli domů, ptal se mne, co by byl dlužen. — Já řku: „Nic, jen mi povězte, co jste z té hlíny vyvedli?“ — On povídá: „Kramoliši, tu jsou tři zlaté stříbra, ale toho po mně nežádejte zvědět; to bude vědět jen sám Pán Bůh. Budeli mi stáť za to, přijdu a vynahradím vám to.“

Po nějakém čase skutečně přišel, a chtěl tam zase jíti, ale nevynahradil mi ničeho více. Nešel jsem.