ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden sedlák a ten měl jediného syna, toho dal myslivcovi do učení. Když se vyučil, učinili rodiči slib, že kdo koho z nich dvou přežije, má putovati do Říma. Sedlák umřel, a selka chystala se na pouť do Říma. Synek, vyučený myslivec, tázal se jí, půjdeli s ní. Matka mu dovolila, aby šel. Když šli, přišli na cestě do hor a tam otměli. Syn složil oheň,^[57] aby tam přenocovali. V tom slyšeli střílet na blízku, a syn hned vstal a šel se podívat v tu stranu, kde rána padla, aby zvěděl, kdo tam s nimi v hoře nocuje. Přišel na dvanácte obrů, a ti si strojili večeři. Dřív nežli se mohl skrýti, uviděli ho obři, a jeden z nich volal: „Stůj, červíku, a pojď k nám, my tě budem potřebovať, dostaneš večeři a půjdeš s námi!“ — Mládenec se jich bál a vymlouval se, že má nedaleko svou maměnku a tu že nemůže opustiť. Oni pak mu povídali: „Jdi pro svou maměnku a doveď ji také k večeři.“ — Šel, přivedl maměnku, a oba dostali od obrů dobrou večeři.

O jedenácté hodině se sebrali a šli ku krásnému zámku; zámek byl obehnán pevnou zdí, za kterou stáli vojáci na stráži; ti pak této noci všickni tvrdě spali; na zdi pak byl psík, který štěkal; pokaždé obudil spící vojáky, tak že se tam na princesku obři dostati nemohli. Kázali myslivci mladému, aby toho psíka zastřelil. On zaměřil — puk: a psík byl dole. Aby se tam přes vysokou zeď dostali, stoupnul obr na obra, a po nich vzhůru vylezl myslivecký mládenec na zeď a spustil se po hedbávné šňůrce dolů do dvora, aby jim bránu otevřel; avšak brána byla tak dobře uzamknuta klíči, že jí otevříti nemohl. Tedy se dali podkopati bránu, aby podlezti mohli. Když již byla díra dosti veliká, lezl prvý obr; jak tam strčil hlavisko, myslivec stál bokem a škráb ho mečem; hlava ulítla, a on tělo ostatní vtáhnul do dvora; a tak učinil v tichosti a rychlosti všem dvanácti obrům.

Když byl se všemi hotov, šel do zámku. Vojáci strážní spali jako začarovaní; přijda na vrch do pokoje princesky, vzal stříbrné nůžky, ustřihl jí kus košilky a strčil i s nůžkami do kabelky, na důkaz, že tam byl. Devíti obrům jazyky vyřezal, třem jich nechal, a k ránu odešel k maměnce, aby s ní putoval do Říma.

Ráno se vojsko obudilo: viděli obry zabité, psíka zastřeleného, a žádný nevěděl, jak se to stalo. Princeska také vstala a nevěděla ničeho. Setník vojenský byl chytrý a chlubil se, že on sám zavraždil dvanáctero obrů, kteří se chtěli do zámku vedrati a všecko odnésti. Otec chtěl ho za tu udatnost odměnit a chtěl mu svou princku za manželku dáť. Princka nedůvěřovala setníkovi a vyjádřila se, že bude čekat do dne do roka, přihlásíli se někdo, kdo by ty věci byl vykonal.

Do roka žádný nepřišel. Dala si vystavěť velikou hospodu vedle cesty a ráda poslouchala, když přicházeli pocestní z dalekých krajin a vypravovali, co kde znamenitého viděli a slyšeli. Jednoho dne přišel mladý myslivec do hospody a dal se do řeči s ostatními lidmi. Druh druha se vyptával, druh druhu žaloval a vypravoval, co kdo zkusil za živobytí svého, a princka poslouchala. Myslivec vykládal: Před rokem putoval jsem do Říma s matkou svou, v lese přišli sme na dvanáct obrů; oni nám oběma dali dobrou večeři a vedli mne do zámku nedalekého, kde mi kázali, abych psíka štěkajícího zastřelil. Namířil a střelil jsem, a psík spadl dolů. (Princka bedlivě poslouchala.) Potom stoupnul obr na obra, a já jsem po nich vylezl na zeď, a se zdi spustil jsem se po hedbávné šňůře do dvoru, a měl jsem jim vrata otevříť. Nemohl jsem otevříť a také jsem ani nedbal. Tož obři dali se bránu podkopati, a když měli dostatečnou díru, druh za druhem lezl děrou do dvoru; já pak jsem mečem každému uťal hlavu a tělo jsem vtáhl do dvora. Potom jsem všel do zámku, ba až do pokoje k princce, a strážné vojsko spalo, a žádný se neobudil.“ — Po těch slovích přiskočila princka a zvolala: „Ah, ty jsi můj vysvoboditel! Dlouho již jsem na tebe čekala!“ — Ráno jej přivedla k tatíkovi a povídala: „Otče, hle, tu je můj osvoboditel, kterýž dvanáctero obrů zbil a zámek i život náš ochránil, když setník se všemi strážnými spali!“ — Král hned dal předvolati setníka, kterýž posud ještě na svadbu s princkou čekal, a myslivec se ho tázal: „Kde pak máte nějaký důkaz statečnosti své, buď jazyk nebo zub z některého obra?“ — Setník se vymlouval: Chrobáci obrům jazyky vyžrali!“ — Myslivec pak řekl: „Já jsem zhubil dvanáctero zlých obrů a devíti jsem vyřezal jazyky, třem pak jsem jich nechal; na důkaz pravdy tuto mám nůžky stříbrné, které jsem v ložnici princky vzal a jimiž jsem spící princesce ustříhl tento kousek košilky!“ — Setník vyznal lež svou a podvod svůj, byl za to na smrt odsouzen a čtyřmi voly roztrhán. Pravý osvoboditel pak, myslivec, si princku sebral, a slavila se veliká svadba, na kterou i matka myslivcova přivežena byla.