Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

35. O kolářovi

Byl jeden kolář, a ten měl tři syny. Jak ti tři syni zrůstali po smrti otcově, nejstarší povídal mladšímu, že by mu patřilo jíti do světa. Mladší mu na to svolil, aby šel. Na cestu mu napekli koláčů a buchet, aby hladu netrpěl.

Když byl připraven na tu cestu, cestoval, přišel do jedné hory a pomyslil si, že je kolář, že mu netřeba chodiť pěšky, že si může udělať vozík a že se může voziť. Jak začal dělať ten vozíček, přišel k němu staříček a povídal mu: „Pomoz Pán Bůh, mládenče!“ — On pak ho nepozdravil, a dělal. Staříček se ptal: „Co děláš?“ — Odpověděl mládenec: „Jsem kolář, netřeba mi pěšky chodiť, mohu si vozík složiť a se voziť!“ — Staříček mu povídal: „Však on ti jezdiť nebude!“ — Mládenec na to nic nedbal, jen svou práci konal a staříčka v ničem nepozdravil. Staříček od něho odešel. — Složil vozíček, ale nechtél mu jezdit. Když mu nechtěl jezdit, rozházel ho, bnchty snědl a když již neměl na cestu ničeho, vrátil se zpátky domů.

Zas povídal ten mladší bratr: „Tys již byl v cizině, půjdu teď já do světa.“ Jakou měl merendu[110] ten starší, takou měl i ten mladší, a vypravil se na cestu. Přijda na to místo, kde byl bratr jeho, našel tam ten vozík rozházený. I pomyslil si, že je kolář, že si může vozík složit a že může jezdit. Zase k němu přišel ten staříček a povídal mu: „Pomoz Pán Bůh, mládenče!“ — On pak ani se neohledl, a dělal. Staříček se ho ptal: „Co děláš?“ — Mládenec odpověděl: „Jsem kolář, netřeba mi pěšky chodiť, mohu si vozík složiť a se voziť!“ — Stařeček mu povídal, že mu nebude jezdiť. On na to nic nedbal, jen svou práci konal a staříčka v ničem nepozdravil. — Stařeček od něho odešel. On ten vozík složil, ale nechtěl mu jezdiť. Rozhněval se na ten vozík a zas ho rozházel, merendu sjedl a vrátil se zpátky domů.

Zas povídal ten nejmladší bratr: „Vy jste již byli v cizině, půjda teď já do světa.“ Zase mu napekli, a šel a přišel na to místo, kde ti prvší dva ten vozík skládali, a zase si pomyslil, že je kolář, že mu netřeba chodiť, že si může udělať vozík a že se může voziť. Když byl ve své práci, přišel k němu zas ten staříček a zas mu povídá: „Pomoz Pán Bůh, mládenče!“ — A on tu řekl: „Dejž to Pán Bůh! Vítám vás, staříčku!“ — Staříček se ho ptal: „Což děláš, mládenče?“ — Mládenec odpověděl: „Staříčku, já si dělám vozíček; jsem vyučený kolář, a proto si myslím, že mi netřeba chodiť, že se mohu na vozíku voziť.“ — Staříček mu povídá: „Dobře máš, mládenče; ale on ti nebude sám od sebe jezdiť.“ — Mládenec ho prosil, aby byl tak dobrý a mu pomohl ten vozíček složiť, že co má za potravu, to mu dá, a že budou spolu jísť. — Když se staříčkem vozíček složili, pojedli, a mládenec sedal, že se poveze, a staříček mu povídal, že nepojede, dokud on mu nepomůže. Potom mu dal prúteček a řekl: „Jak ruče tím prútečkem budeš točiť, tak ruče ten vozíček bude jezdiť; jenom co potkáš v hoře, všecko na ten vozík vezmeš.“

Točil prútečkem a jel. Potkal žebráka, ten měl dlouhé nohy. Hned ho vzal a jel dále. Když ho již měl, potkal druhého, ten měl dvě zlaté koule. Zas ho vzal s sebou a zas jel dále. Včil potkal třetího, ten měl rozdávenou hubu, a toho také s sebou vzal.

Tož jeli všeci čtyři a přijeli na večer do jedné hospody a večeřali. Když večeřali, podívala se dívka oknem na ten vozík a viděla ty dvě zlaté koule na řebřínách viseť; i vyběhla ven a chtěla ty koule ukrásť; jak na ně sáhla, hned se jí ty koule k rukám přilepily, a odtrhnouť se nemohla. Ti čtyři pak povečeřali a jeli celou noc, a ta dívka běžela s nimi.

Ráno přijeli na druhou hospodu k snídaní. Jak snídali, dívka tam pekla chléb a jak vymetla pec, běžela s tím pometlem ven a uviděla tu dívku u těch koulí stáť; myslila si, že chce krásť, a tím pometlem pleskla jí po zádech a povídala ji: „Co ty tu u toho vozíku děláš?“ — Ale to pometlo přilepilo se jí na záda, a nemohla se odtrhnouť. — Ti zatím posnídali, sedli na vozík a zase jeli, a dívka držela pometlo v ruce a běžela také s nimi.

Přijeli na poledne na třetí hospodu, tam kydala dívka zo chléva hnůj a jak jich u vozíku stáť uviděla, běžela na ně s vidlemi a povídala jim: „Co vy nemravy tu stojíte? Jedna krade zlaté koule, druhá jí pometlo na zádech drží?“ — Drbla tu druhou vidlemi do boku, a ty vidle zůstaly jí na boku lepiť.

Ti pak zatud (zatím) pojedli, sedli na vozíček a jeli do města; a tam byla princeska, ta od narození nikomu so nezasmála, a bylo řečeno, komu se zasměje, že toho manželkou bude. Jezdili tam hrabata a páni se všelikým uměním, co by byli rádi, aby se jim zasmála; i také princi přijížděli; ale žádnému se nezasmála, až ten přijel do toho města s vozíkem a s těmi osobami.

Jak začal po městě jezdiť, princka koukala z okna a spatřila ho na městě, a tomu se ukrutně hlasitě zasmála. Král s královnou uslyšeli smích princky, běželi na vrch k ní do pokoje a ptali se jí, komu se tak směje. — Ona jim to ukazovala na městě, oni se tomu také museli smáť, an jakživi takového žertu neviděli.

Král si hned pro koláře poslal a povídal mu, že má býti jeho zetěm, že má dostati to království s tou princeskou, ale jen tehdy, jestli mu vykoná kousek. On se ho tázal, že jaký? — Král povídal a úsměvem: „Jestli troje pečení chleba najednou sní a čtyry várky piva vypije, že ta princeska mu bude dána.“ Kolář šel k tomu, co měl ústa rozdávená, a tázal se ho, jestli si troufá troje pečení chleba sjísti a čtyry várky piva vypíti. — Ten s tou rozdávenou hubou odpověděl: „Ještě více sjím a i vypiju,“ — jen aby mu dali.

Hned pekaři pekli troje pečení chleba, a sládci začali pivo vařiť. Jak to bylo hotovo, svezli mu to, a on postavil toho s rozdávenou hubou do jednoho kouta, a sám stanul do druhého kouta, bral pecének za pecénkem a pořád mu do úst házel. Včil vlil do konvy pivo a z konvy do úst, až to pivo všecko vypil. Potom šel hlásit královi, že již svou povinnost vykonal a že již nemá ničeho.

Král se tomu zadivil, ale povídal mu, že ještě není ta princka jeho, že ještě musí jeden kousek vykonať; řekl: Tři sta mil odtud je studénka, a z té studénky musí mu v tu samou hodinu vody donésti. Kolář povídal královi, že donese.

Šel k tomu, co měl ty dlouhé nohy, a tázal se ho, jestli si troufá vrátiť se v hodině s vodou od studénky na 300 mil vzdálené. On povídá: „Ještě prv (spíše)!“ — Tož pro tu vodu šel o 11. hodině a přišel k té studánce a bylo půl dvanácté; a zdálo se mu, že je ještě skoro (brzo), že si může lehnouť a odpočinouť. Lehl si a usnul. Tři čtvrtě na dvanáctou dochodily, a toho s vodou tu nebylo. Kolář šel k tomu, co měl ty dvě zlaté koule, a ptal se ho, troufáli si kterou z těch koulí na toho, co pro tu vodu šel, dohodiť a jej vzbudiť. — On pravil, že troufá. Tož hodil prvou a neudeřil ho; a hodil druhou a tou ho udeřil. Ten, jak se zbudil, poznal, že jsou to koule jejich, sebral obě a pomyslil si, že již čas jíti, a na poledne byl s vodou tu.

Král mu povídal, že ještě musí jeden kousek vykonať, chceli míti jeho princku. Povídal, že má 12 zajíců a třináctou srnu, jestli jich upase, že mu bude princka dána. On svolil, že bude pásti. Pustili mu to stádo po poledni, a on přes město hnal, a lidé se tomu dosti divili. Když přihnal na pastvu, zajíci se mu rozběhli a srna také. Začal si naříkať a plakať, že měl býti králem, že již tolké kousky vykonal a že teď nebude ničím.

Zjevil se mu zase ten staříček, který mu pomohl ten vozík dělať, a ptal se ho: „Mládenče co pláčeš?“ — On si mu žaloval: Že měl býti králem a že nebude ničím; že mu král dal pásti 12 zajíců a třináctou srnu a že se mu to rozběhlo. Staříček mu dal píšťalku, aby si na ni zapísknul, že se mu to všecko sběhne. Jak začal pískať, všecko se mu dohromady sběhlo. Pásl vesele a pískal si a zpíval. Na večer přihnal všecek dobytek domů. Král mu kázal, že je musí pásti do třetího dne. Přes noc se uradil král s královnou, že pošlou ráno na pastvu k němu toho jednoho zajíce odkoupit, a dali udělať železnou truhlici, aby z ní nevyběhl, jak ho do ní dá. Princka se převlekla za hadrnici a šla kupovat zajíce. Kolář jí ho nechtěl za žádný peníz odprodať, ale když velice prosila, slíbil jí dáti jednoho zajíce, budeli čtvrt hodiny skákať, jak jí bude pískať. Princka si myslila, že jí kolář nezná, a svolila na to. Kolář pískal hned zdlouha, hned zčerstva, a princka točila se a skákala až k smíchu. Když byla hodně udýchána a unavena, dal jí jednoho zajícec do té truhlice. Princka, jak toho zajíce měla, s radostí běžela domů. Když ale přicházela k hradu, kolář začal pískat, zajíc roztrhl železnou truhlici, a tentam. Princka plakala a naříkala a s žalostí si stěžovala u krále, co se jí stalo za neštěstí, že jí zajíc utekl.

Odpoledne vzala královna ocelovou truhlici, spravila se za žebračku, šla k němu na pastvu a prosila ho, aby jí prodal jednoho zajíce, že bude v městě hostina a že k ní musí míti zajíce, kdyby ho kde měla vzíť. On jí prodať nechtěl, ale po mnohém prosení slíbil jí zadarmo jednoho zajíce, budeli o jedné noze celou čtvrt hodiny kolem zajíců skákať a prsty sobě luskať pod nos. Královna rovněž domýšlela se, že ji kolář nezná, a svolila na to. Skákala o jedné noze a luskala; zajíci se plašili, ale kolář jich píšťalkou pohromadě držel. Dýchala již strašně a několikráte upadla, ale se zas sebrala a skákala dále, až se kolář také hlasitě rozesmál. Potom jí dal jednoho zajíce do ocelové truhlice. Ona s radostí chvátala do zámku se zajícem. Jak přiběhla k zámku, začal kolář na pastvě pískať, zajíc z truhlice škrk, rozedřel ji a prchl. Královna si naříkala a stěžovala, že má po radosti.

Na druhý den ráno šel král sám, a spravil se za žebráka, dal si udělať měděnou truhlici, přišel k němu na pastvu a prosil, aby mu prodal toho jednoho zajíce. Ale on povídal, že mu ho neprodá, „ale budešli celou čtvrt hodiny na pastvě kozelce převracet,[111] dám ti zajíce.“ Král, mysle, že ho kolář nezná, aby mu zajíce vyloudil a dceru dáti nemusil, jal se převraceť kozelce, čemu jakživ nebyl zvyklý. Často špatně se převrátil a za čtvrt hodiny se celý porouchal. Kolář, když se dosti vysmál, dal mu zajíce do měděné truhlice. S radostí chvátal král domů a myslil, že jemu zajíc z truhlice měděné neuteče. Ale jak přicházel k zámku, kolář začal pískať, a zajíc z měděnice zas se mu vydřel. Všeci tři aspoň z toho těšili se, že jich kolář na pastvě nepoznal, že byli spraveni za žebračky a žebráky.

Jak přihnal domů, povídal mu král: „Již jsi všecko vykonal, ale ještě jednu věc musíš konať. Musíš tři měřice pravdy měřiti a naměříšli jí, dostaneš dceru mou za manželku!“ — Kolář s radostí na to svolil a žádal po královi, aby dal vybubnovať, by se lidé sběhli, jak bude na městě pravdu měřiti. — Lid se sešel, a král, královna i princka také přišli a posadili se v kole mezi lidem na vysoké lavice. Kolář kázal přinésti tři měřice a sháněčku.[112]

Když byli všickni pohromadě, dělal, jako by z měcha cosi nasýpal do měřice, a při tom mluvil: „Pásl jsem zajíce a srnu; tu ke mně přišla hadrnice a dávala mi mnoho peněz za jednoho zajíce, ale neprodal jsem. Povídal jsem ji však, že dostane zajíce, budeli mi skákat, jak jí budu pískať. Hadrnice svolila na to a skákala, jak hned uvidíte.“ V tom vystoupil ten, co ty dlouhé nohy měl, za hadrnici přistrojený, a skákal, jak mu kolář pískal, hned zdlouha, hned zčerstva, a při tom prováděl takové posuňky, jako by byl velice upachtěn, že se všickni smíchem až pukali a sám kolář pískati nemohl; jenom princeska se nesmála, ale zastírala si oči šatkou. Kázal pak přistrojené hadrnici odstoupiť stranou.

Když shromáždění utichlo, vzal druhý měch a šel k té druhé měřici. Zase dělal, jako by z měcha cosi nasýpal do ní, a při tom volal: „Do druhé měřice budu měřiti pravdu tu: Pásl jsem zajíce a srnu; tu ke mně přišla žebračka a dávala mi mnoho peněz za jednoho zajíce, ale neprodal jsem. Povídal jsem jí však, že dostane zajíce, budeli o jedné noze kolem stáda skákať a prsty si luskať pod nos. Žebračka svolila na to a skákala o jedné noze a luskala si pod nos, jak hned uvidíte.“ Tu vystoupil ten, co ty dvě zlaté koule měl, za žebračku spravený a skákal o jedné noze a luskal si pod nos a při tom vyhazoval zlaté koule a chytal jich tak obratně a tak směsně, že se všickni smáli; jenom královna se hanbila velice.

Když se dost nasmáli, kázal kolář spravené žebračce odstoupiť, šel k třetí míře a dělal, jako by z třetího měchu cosi do ní nasýpal. Při tom vyprávěl: „Pásl jsem zajíce a srnu; tu ke mně přišel žebrák a dával mi mnoho peněz za jednoho zajíce, ale neprodal jsem. Povídal jsem mu však, že dostane zajíce, budeli celou čtvrt hodiny převraceť kozelce na pastvě. Žebrák svolil na to a převracel kozelce, jak hned uvidíte.“ Včil vystoupil ten, co měl tu rozdávenou hubu, spravený za žebráka a začal kozelce převraceť; při tom však svou rozdávenou hubou tak se šklebil a kabonil, oči tak vyvaloval, že již nikdo od smíchu obstáti nemohl; jenom král se mrzutě na to díval. — Když se všeci vynasmáli, kázal i třetímu odstoupiť.

Včil postavil všecky tři, hadrnici, žebračku a žebráka, ke třem měřicím a volal: „Abyste věděli, že jsem do těch měřic věrnou pravdu měřil, povím vám, že jsem hadrnici, když se skákáním unavila, dal zajíce do železné truhlice; a žebračce, když se upachtila, dal jsem zajíce do ocelové truhlice; a žebrákovi, když se převracením kozelců dotloukl, dal jsem zajíce do měděné truhlice; ale za to jsem nemohl, že jim všickni tří zajíci zase utekli a ke mně přiběhli, jak jsem začal na svou píšťalku pískať. Ale ještě použiju této sháněčky, abych jí sehnal vrch a pověděl vám, kdo byla ta hadrnice, kdo byla ta žebračka a kdo byl ten žebrák; při tom se podíval tak směle na krále, královnu a princku, že tito zvěděli, že jich byl poznal; nechtěli býti vyzrazeni a zahanbeni, a proto král kázal: „Mládenče, vrchu na měřicích nebudeš sháněti, neboť jsem ti toliko kázal, abys naměřil pravdy do těch tří měřic; to jsi skutečně učinil, tož ti již svou princku dám za manželku bez shánění vrchu.“

Lidé by se byli rádi dověděli, jaká to byla hadrnice, žebračka a jaký žebrák, ale kolář jim to neřekl, proto že již mohl přestať býti kolářem a že se mohl státi králem, což se také po několika dnech naplnilo.[113]



[110] Merenda jest slovo latinské, v národu našem zhusta potřebované. Merenda znamená výslužnou. Říká se na př. „Jdi tam, řekni mu to, a bude po merendě;“ anebo: „To je merenda,“ t. j. to jsou věci! — Věta svrchní tudyž by byla: „Jak se vedlo staršímu, vedlo se i mladšímu.“ Avšak srovnámeli větu: „Jakou měl merendu starší, takou měl i mladší“ s větou dolejší: „merendu sjedl“, vysvítá jasně, že merenda tuto béře se ve smyslu výslužného, jež druzí bratří bratrovi odcházejícímu za práce konané na cestu dali.

[111] Kozelce převraceť t. j. kotrmelce dělať.

[112] Sháněčka t. j. náčiní z úzké desky as loket dlouhé, ke shánění vrchu při měření obilí, též: shonec, shánidlo, sháňka, shrnovačka (Streichholz).

[113] Pohádku o kolářovi nechtěl jsem vynechati ve sbírce této pro mnohé pěkné vlastnosti pohádkové; avšak tak, jak se v okolí Rožnovském vypravuje, nesměl jsem jí postaviti; jmenovitě výminky, pod kterými kolář hadrnici, žebračce a žebrákovi zajíce dáti slíbil, jsou v původném vypravování tak hanebné a ohyzdné, že se ucho mé hrozilo, jich poslouchati. Kéž by v okolí tom původní vypravování nikdy více neposkvrnilo ústa vypravovače a srdce posluchačův! Kéž by budoucně pohádka tato raději s koncem změněným se povídala, jakož ve sbírce mé se nalezá!




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.