ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak byl jeden král, a ten měl tři syny. Dva z nich byli chytří a ten třetí přihlouplý; tento byl u všech domácích málo vážen, a bylo mu Ferdoš.

Otec král již stárnul a slábnul, ale ještě by rád byl déle živ býval. I slyšel od mudrců svých, že prý má býti kdesi na světě voda divotvorná, která má takovou moc, že se stane o celých deset roků mladším, kdo se jí napije. Rozkázal tedy synům svým, aby některý z nich šel do světa, a tu vodu vyhledal a mu jí donesl.

Chytří dva synové oba vydali se na cestu. Otec jim dal koně, služebníky, peníze a všeliké potřebné věci na cestu, aby netrpěli nouze.

Když odešli, přistoupil i třetí syn přihlouplý k otci svému a pravil: „Otče, já také půjdu pro tu vodu!“ Otec řekl: „Ó ty hlupáku, seď doma za pecí, ty mi té vody ani nenajdeš ani nedoneseš; bylo by škoda peněz, kterých bys utratil na cestě!“ — Ferdoš však nedal pokoje a pořád ho prosil, že by také rád šel za svými bratřími, tak že otec konečně, aby se ho zbyl, pravil: „Víšli co, když se ti to libí, jdi také do světa,“ a dal mu též všecky potřeby na cestu, jako chytrým dvěma bratřím. On přijal koně, peníze a ostatní věci a s radostí odejel ze zámku královského.

Jel až do poledne; potom slezl s koně, přivázal ho na dlouho ke stromu, aby se napásl, sám pak vyndal z mošny kus chleba a uzeného masa, sedl si u čisté studánky a poobědval. Po obědě zase ujížděl hustým lesem dále. V lese tom pak přišel na křížové cesty, tak že nevěděl, v kterou stranu by se dáti měl. Levá zdála se mu býti nesnadná, protože vedla do velikého kopce; proto se dal na pravou. Když asi tři hodiny cesty ujel, přišel do krásného údolí, v jehož pozadí spatřil boudku hezky upravenou. Jel k ní a zůstal státi. Žádného tam neviděl, a proto začal volať: „Kdožkoliv tam bydlí v chatrči této, nechať vyjde a prokáže mi lásku a přátelství!“ — Žádný se neozýval. — Volal po druhé; žádný nevycházel. Volal po třetí hlasem silným, a tu počala řeka za chýší tekoucí hučeti, jako by přes veliké kamení se valila, dvéře se otevřely, a vystoupil rybář, muž malý, na hlavě měl klobouk okrášlený šupinami z ryb, podíval se ostře na Ferdoše a pravil: „Kdo jsi ty, že přicházíš do říše mé a vyvoláváš mne z pokoje mého?“ — Jezdec pozoroval, že mu z levého šosu kapá voda, a řekl: „Nevím kdo ty jsi, ale zdá se mi, že ses koupal v šatech svých; jestli jsem tě znepokojil v tiché domácnosti, odpusť mi. Jáť jsem syn královský a jedu do světa, abych pro otce milého našel vody divotvorné, kterou by otec omladl a se posilnil. Pověz mi, kde bych vody této nalezl.“ — Zelený mužík odpověděl: „Já jsem panovník všech ryb, ale o takové vodě jsem neslyšel, co živ jsem; počkej, až svolám všecky ryby, které jsou pod mocí mou: těch se optám, zdali by některá z nich věděla o vodě té; neboť mám též staré ryby, které projely všecky řeky a moře celého světa, — snad ti některá dá odpověď.“ — Odešel do domku svého, vzal píšťalku z rákosí a pískal hlasem podivným. Za malou chvíli zpozoroval Ferdoš, pořád ještě na koni sedě, že přicházejí ku břehu ryby všeho druhu, velké a malé, a že vystrkují hlavičky a očka jasná obracejí po pánu svém, který se jich tázal: „Která z vás ví o takové vodě, z níž by člověk mohl o 10 roků omladnouti a sesíliti?“ — Ale všecky ryby kroutily hlavičkami, že o té vodě nevědí, a ostaly dočista němý jako před tím. Rybář rozpustil ryby a obrátil se k jezdcovi, řka: „Včil jsi sám slyšel, že žádná z mých ryb o té vodě neví; ale dám ti radu tu: Jdi k mému bratrovi, kterýž ostává tamhle nahoře v dutém dubě, on jest panovníkem nad všelikou zvěří, toho se optej, zdali by on nebo jeho zvěř o té vodě nevěděla: najdešli vody té, dones mi jí také ve sklence.“

Jezdec se poděkoval za dobrou radu a odejel v tu stranu, kamž mu byl vodní muž okázal. Za hodinu přijel na krásnou louku. U prostřed louky té stál dub velikánský, jehož konary listím porostlé celou louku jako zelená střecha pokrývaly. Na dubě byly rozvěšeny kyje, čagany a oka z léčí a z provazů nadělaná; vchodu však do dubiska toho nikde neviděl. Ostal státi a volal: „Pane veškery zvěře, vyjdi z obydlí svého a slyš uctivou žádost cestovníka!“ — Žádný se neozýval. — Volal hlasem silnějším: „Pane veškery zvěre, vyjdi z obydlí svého a slyš uctivou žádost cestovníka!“ — Žádný se nehýbal. — Volal hlasem nejmožnějším: „Pane veškery zvěře, vyjdi z obydlí svého a slyš uctivou žádost cestovníka!“ — Po těch slovích dubisko se otevřelo, a byloť viděť dokonalé dvéře, a pán veškery zvěře, malý mysliveček, kterýž měl veverčí ocásek za klobúkem, vystoupil z jizbičky dutého dubu, řka: „Kdo jsi ty, že přicházíš do říše mé, v kteréžto již po sto roků lidské nohy nebylo, a znepokojuješ mne voláním svým?“ — Jezdec odpověděl: „Jestli jsem tě znepokojil v tiché domácnosti, měj mne výmluvna. Jsemť syn královský a jedu do světa, abych pro starého otce vypátral vody divotvorné, kterou by on omladl a se posilnil. Pověz mi, pane veškery zvěře, kde bych vody této nalezl.“ — Mysliveček pravil: „Já jsem pánem veškery zvěře, ale o takové divotvorné vodě jsem nikdy neslyšel aniž mi o ní zmínky učinil můj otec, stařeček a prastařeček; ale počkej trošku, já svolám všechnu zvěř čtyřnohou, která jest pod mocí mou; té se optám, zdali by některé zvíře vědělo o vodě té, neboť mám i staré jeleny, srnky, zajíce, lvy a lišky, jenž pili z blízkých i z dalekých studének, snad ti některé zvíře dá odpověď!“ — Odešel do jizbičky své v dubě, vzal píšťalku z lípového dřeva a pískal piskotem neslýchaným. Zvěř se sbíhala ze všech končin, v celém lese množil se praskot pod nohami a nad rohami zvířat rychlých; jezdec se uřísnul nad velikým množstvím zvířat rozličných, kteráž naplnila v malé chvíli celou louku kolem dubu prastarého; každé zvíře čerstvě oddychalo a upřeným okem na pána svého hledělo. Pán veškery zvěře promluvil: „Kdo z vás ví o takové vodě, z které by mohl člověk o 10 roků omladnouti a sesíliti?“ — Všudy ticho, zvířata kroutila hlavou, že o té vodě nevědí. — Mysliveček dal zvěři znamení, aby se rozešla, obrátil se k jezdcovi a pravil: „Včil ses přesvědčil sám, že ani zvířata má o té vodě ničeho nevědí; ale dám ti radu tu: jdi k našemu třetímu bratrovi, kterýž ostává na hodinu cesty ode mne za horou v údolíčku; onť jest panovníkem nad veškerým ptactvem; toho se optej, zdali by on aneb některý z ptákův jeho nevěděl o té vodě; dopídíšli se vody té, dones mi jí též.“

Jezdec se uctivě poděkoval za dobrou radu a bral se v tu stranu, kamž mu byl mysliveček ukázal. Za malou hodinu přejel horu a blížil se k pěknému údolíčku, které vysokými a košatými stromy ověnčeno bylo. V koutě stranou byli tři stromy srostlé a konary jejich na příč roztaženy; na stromích hezky veliká boudka a po ní klece rozličné velikosti a barvy; v kleci pak poskakovali ptáci, z nichžto každý tak pískal a zpíval, jak mu hrdélko stačilo a zobák narostl. Zpěvem tímto jezdec brzy upozorněn byl na obydlí třetího bratra ptáčníka, kterého volati se jal, řka: „Vzácný a mocný pane ptáčníku, vyjdi a slyš uctivou žádost cestovníka, kterýž tvé rady potřebuje!“ Tak volal po druhé i po třetí. Tu vyšel z úzkých dvířek vyzáblý ale velice obratný mužík v lehkém oděvu, měl modrou čepici s pérem kohoutím a široký pás přes rameno a v něm veliké množství koštěných píšťalek. Ten se ptal, co by příchozí u něho pohledával. Ferdoš pravil: „Já jsem královský syn a jedu do světa, abych pro otce milého donesl vody divotvorné, kterou by omladl; pověz mi, kde bych vody té se dopídil.“ — Ptáčník odpovědel: „Já jsem pánem všeho pernactva,^[144] ale o takové vodě jsem ani neslyšel; ale počkej, svolám veškeré ptactvo, které jest pod mocí mou a optám se, víli který z ptáků mých o ní; mám mnoho druhů ptačích, jež co rok stěhují se do cizích krajů a zas přilétají: snad ti některý z nich poví, o čem já nevím.“ — Vzal několik píšťalek a zapískal tak, jako by všecky ptáky své napodobiti chtěl. V tom okamžení nastal po celém lese takový šustot, jako by se vítr zdvíhal, a čím hustěji se slétali ptáci, tím větší hluk a piskot. Ptáci sedali na velikých stromích dokola. Za malou chvíli bylo roztomilé podívání na ty stromy, na kterých ptactvo jako různobarevný květ poskakovalo, přestupovalo a se divně a jinač kroutilo a tvářilo; to bylo štěbotu a piskotu, že člověk ani svého vlastního slova neslyšel. Ptáčník rozkázal hlasem pronikavým, aby bylo ticho, a hned bylo ticho. Potom mluvil takto: „Kdo z vás ví o takové vodě, z kteréž by člověk o deset let omladnul?“ — Mnozí ptáci kroutili hlavičkami, a sova s výrem vyvalovali oči, jako by se tomu divili, ale žádný nevěděl o té vodě. — Ptáčník se díval po ptácích a ptal se jich, jsouli všickni pohromadě. Sokol se podíval a odpověděl, že tu orla není. Ptáčník řekl Ferdošovi: „Orla tu není, a právě ten by snad mohl nám zprávu dáti; neboť on jednou do roka kamsi odlétá a pokaždé čerstvější přichodí.“ Po těch slovích vzal největší píšťalku a zapísknul, co síly měl. Tu se spouštěl orel s nesmírné výšky a sedl si na konar tlustý, který se pod ním hýbal, jak silno orel oddychoval. Ptáčník se ho ptal: „Kde jsi byl tak dlouho?“ — Orel odpověděl: „Koupal jsem se v dalekém kraji v takové vodě, z které každý živý tvor o deset roků mladším se stává, když se jí napije anebo se v ni vykoupá.“ Ptáčník z toho potěšený řekl: „Když víš o té vodě, musíš tam s tímto pánem jíti.“ Potom prosil Ferdoše, aby mu sklenku té vody přinesl, dal mu tři lístky zeliny a pravil: „Když s tebou orel poletí nad mořem a bude slábnouti, dej mu jeden lístek jísti; a tu máš též tři kuličky; kdyby vás na moři zastihla noc, pusť jednu kuličku dolů, a hned se z ní stane ostrov, na kterém budete oba dva moci odpočinouti a se vyspati, a potom budete zase dále letět.“

Ferdoš si sedl na orla, a letěli pryč. Jak přišli nad moře, začala orlovi křídla slábnouti. Ferdoš mu dal lístek zelinky, a hned se zase zotavil; ale bylo přece daleko, a nemohli za dne more přeletěť. Ferdoš spustil tu jednu kuličku, a hned povstal ostrov v moři, orel se spustil dolů, a na tom ostrově noclehovali. Když se vyspali, letěli dále.

Přiletěli šťastně k zámku velikému v pustině, kam žádný přijíti nemohl. Orel se spustil u vody, v které se Ferdoš umyl, a napil se jí; a jak se jí napil, ostal přeměněný, měl jinou povahu, jasnější rozum, a byl o mnoho krásnější. Dobře se mu to povedlo. Šel se podívat do zámku, kdežto byl v jizbě stůl přichystaný a jídla i nápoje na něm. Ostal tam den a noc a prohlížel všecky jizby. Kamkoliv přišel, všudy nalezl lidi, co spali, neboť byli i se zámkem zaklnuti. Posledně přišel do jizby nejvzácnější, kdežto viděl překrásnou princku, která také spala. Dal si všemožnou práci, aby ji probudil, až pak se konečně přesvědčil, že jest též začarována. Celou noc přemýšlel, jak by ji a celý zámek z moci čarodějné vysvobodil; ale nemohl žádné pomoci vymysliti. Teprv k ránu usnul, a snilo se mu, že ta krásná princka k němu přistoupila, ruce sepjala a s pláčem ho prosila, aby jí donesl a do úst nalil té divotvorné vody. Ferdoš procitnul ze sna, a hlídal po jizbě, kde by se schovala princka, kterou živě na očích měl. Ostal chvíli stát, udeřil se pěstí do čela a zvolal: „Ó já blázen, to jsem mohl hned včera udělať!“ Potom běžel ke studánce, nabral té vody, a vrátil se do té jizby, v které princka spala. Přistoupil k ní, otevřel jí bázlivě krásná ústa a vlil jí, jak na lenošce spala, té vody do nich. V tom okamžení procitla princka ze sna, vstala a děkovala vysvoboditeli svéma řkouc: „Již deset let jsme byli zaklnuti čarodějníkem, jebož manželkou jsem nechtěla se státi; tys vysvobodil mne i všechen zámek!“ — V tom bylo po celém zámku slyšeť radostný hluk, který se blížil k té jizbě, v které princka byla. Všickni přišli a klanili se jí, ona pak pravila: „Děkujme Bohu za to, že nám poslal tohoto vysvoboditele, bez jehož pomoci bychom snad byli až do soudného dne spali.“ Všickni Ferdošovi děkovali, a nejstarší z nich přistoupiv k princce, mluvil s ní tajně. Potom se ptal nahlas Ferdoše, jestli by chtěl princku za svou manželku míti. Ferdoš s radostí svolil a hned se děly přípravy k svadbě. Po svadbě ostal Ferdoš ještě měsíc u své manželky, ale potom jí řekl, že musí svému tatíčkovi té divotvorné vody donésť, a potom že přijde zase k ní. Princka sice plakala, že chce odejíti takový svět, ale svolila k tomu a smutně se rozloučila s ním.

Ferdoš zavolal svého orla, nabral do lahviček té divotvorné vody a přišel zase tak přes moře jak prv. Na cestě donesl ptáčníkovi, myslivečkovi a rybářovi té vody a pak se ubíral dále k domovu svého otce. Lahvičku s vodou divotvornou měl dobře uchráněnu a v jiné láhvici měl zásobu čerstvé vody, kterou se počerstvoval.

V lese ho přepadl veliký hlad. Sedl si, vyndal z mošny pečenku a chléb a chutně jedl. Tu se k němu přikradla liška a mluvila: „Prosím vás, pantáto, dejte mi kúsek toho masa, byla bych vám dobrá k pomoci.“ Ferdoš měl dobré srdce, dal jí kus pečenky, liška jedla a když snědla, dostala zas, pokud Ferdoš sám co měl. Když oba pojedli, Ferdoš se chystal na cestu a dal jí trochu té divotvorné vody; v okamžení ostala starým člověkem, kterýž k němu pravil: „Když půjdete domů, nestavujte se v hospodě a od kata masa nekupujte; já vám budu nápomocen, kdyby bylo potřebí.“

Ferdoš šel svou cestou dále, a jak přišel k hospodě, slyšel tam křik. Nedbal na výstrahu starcovu a šel tam. Když tam vešel, uviděl své dva bratry skoro nahé za pecí sedět; tito nešli divotvornou vodu hledat, ale zůstali v hospodě, jedli a pili, až všecko promarnili a ještě dluhů nadělali; hospodský jich nechtěl propustiť, až zaplatí dluhy své, a nezaplatili, že je dá katem odpraviť.

Dobrý Ferdoš pomyslil si: „Pro Pána Boha, krev není voda, a oni jsou přece moji bratří; musím se optati, kolik jsou dlužni!“ — Hospodský mu pověděl, on vytáhl míšek s penězi a všecko za ně zaplatil. Bratří mu děkovali a šli s ním. On pak se jim přiznal, že nese tu divotvornou vodu. Bratří se uradili, že ho usmrtí, podřízli mu krk a odebrali mu všecky věci. Domnívali se, že i tu divotvornou vodu mají; tu on však měl dobře uchráněnu. Oni mu sebrali vodu na občerstvení, kterou v lahvici na snadě měl, a donesli jí otcovi, že to je ta voda, a lhali, co všecko musili podstoupiť, než tu vodu vypátrali, až prý všecko na sobě roztrhali. Otec všecko uvěřil, a špatní synové, jsouce ubezpečeni, že bratr usmrcený lež nevyzradí, řekli: „Ferdoš, ten poběhlík, se toulá světem: viděli jsme ho v hospodě, tam jí a pije, jest všecek dotrhaný a dělá nám všem hanbu; kdyby ho již jednou chtěl zlý duch vzíti!“

Oni však velice zmýlili se. Staříček, kterýž po vodě divotvorné zůstal z lišky, chodil po lese, nasbíral zelin a vyhojil Ferdoše tak, že ani znamení nebylo, že byl zabit. Když byl zase živ, řekl mu staříček: „Povídal jsem vám, nechoďte do hospody a od kata masa nekupujte; proč pak jste vyplatil zlé bratry, kteří katovi patřili? Jděte a otcovi doneste té vody, a bude s vámi přece ještě jednou dobře.“

Ferdoš šel a otcovi vodu divotvornou donesl. Ale bratří na něj otcovi nalhali, tak že ho ani na milost přijmouti nechtěl. Divotvornou vodu přijal, ale Ferdoše poslal k svému zahradníkovi, kterému přikázal, aby ho hned utopil. Zahradník pozoroval, že Ferdoš není v ničem vinen, a proto nevěděl, co má dělať. Pomyslil si, král se dívá z okna a chce vidět, až Ferdoše do rybníka vhodím; udělal rychle chlapa ze slámy, oblekl mu šaty a vhodil ho tam. Otec myslil, že již jest po Ferdošovi. Zahradník ho zatím dobře u sebe skryl a dal mu jísť a píť. Takto skrýval se po tolký čas, že natlačil 15 věder vína z keře vinného, který si hned na začátku vsadil a bedlivě opatroval.

Najedenkráte ohlásil se u krále princ z dalekých zemí a pravil, že přichází z onoho zámku, který jeho syn vysvobodil a jeho matku za manželku si vzal; potom že odešel, aby donesl otcovi vodu divotvornou, ale že už nevrátil se více. On že se po odchodu jeho narodil a nyní že chodí světem, aby otce svého vyhledal.

Král zavolal staršího syna a představil mu ho. Cizí princ však pravil: „Poznám, jsili ty otec můj; hle, zde mám klubko nití; tu niť přehodím přes vodu, a ty po ní půjdeš ke mně; jsili spravedlivý otec můj, přejdeš šťastně; nejsili otec můj, spadneš do vody a zahyneš.“ První syn opovážil se a šel po té niti; když přišel do prostředka, spadl a bylo po něm.

Král zavolal druhého syna, a cizí princ zase pravil: „Jsili spravedlivý otec můj, přejdeš šťastně; nejsili spravedlivý otec můj, nevstupuj na niť, sice zahyneš jako bratr tvůj.“ I tento se opovážil, šel, spadl do vody, a bylo po něm.

Cizí princ pravil: „Králi, žádný z těchto tvých opovážlivých synů není otcem mým; máš ještě jednoho syna, který jest otec můj; nevystavíšli mi ho, dám všecko zde vojskem svým zničit.“ — Král prosil o milost a řekl, že třetí jeho syn jest již mrtev. Princ pak žádal aspoň jeho kosti videť a míť. Král pospíchal k zahradníkovi a rozkázal mu, aby, možnoli, kosti z nejmladšího syna nalezl a přinesl. Zahradník pravil: „Nejmilostivější králi, nejenom kosti jeho, ale živého nejmladšího syna a prince dovésti mohu.“ Král: „Člověče, jeli nejmladší syn můj na živobytí zachován, budeš míti u mne do smrti dobře; jdi a přiveď mi ho v tom okamžení.“

Zahradník odskočil a za malou chvíli přivedl mu ho. Král s radostí s ním pospíchal k cizímu princovi, kterýž i jemu pravil: „Jsili můj spravedlivý otec, kráčej směle po této niti, ani vlas s hlavy ti nespadne!“ Ferdoš šel a přešel šťastně na druhou stranu k synovi, s kterým se objímali a vítali. Cizí princ radostně zvolal: „Tys můj otec, a já jsem tvůj syn; přišel jsem tě hledat a po tobě se ptat; matka má toužebně očekává tebe.“

Ferdoš se smířil s otcem svým, který se teprv nyní přesvědčil, že starší synové jej obelhávali a že nejmladší jest hodný; ale s bolestí poznal také, že starší dva za trest utopili se ve vodě, když mu Ferdoš vypověděl, co a jak se bylo stalo. Otec ihned postoupil synovi království své, kteréž Ferdoš dal řídiť a spravovať zástupcem svým, sám pak rozloučiv se s otcem, odebral se s milým synem do svého království a ke své drahé manželce, kdežto oba dva častokráte tu divotvornou vodu pijávali a dlouho i šťastně spolu živi byli.